MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 duben

Anselm Kiefer

  • Datum / 05. 04. 2012
  • Autor / Rousová Hana
  • Rubrika / zahraniční výstava

Rakouské Essl Museum hostí do konce května výstavu Anselma Kiefera. Požádali jsme  u této příležitosti historičku umění Hanu Rousovou, aby nám napsala svůj osobní pohled na tvorbu tohoto významného německého umělce, o němž se jednou zmínila jako o jednom ze svých nejoblíbenějších. Svůj článek nazvala Proč se míjíme s Anselmem Kieferem?

Anselm Kiefer je v současnosti jedním z nejslavnějších německých umělců. Po zásluze. K jeho základním vlastnostem patří schopnost klást provokativní a mnohdy značně nepříjemné otázky, klást je pokaždé jinak a vždy znovu na ně hledat nové odpovědi. Stručně řečeno nezamrznout v konceptech, které měly kdysi v nějakém lokálním kontextu úspěch, a nespokojit se s nenáročným postavením žijícího reliktu dějin umění, vezoucího se na vlně setrvačnosti, jak se to mnohým stává. Zvlášť v Čechách se s tímto fenoménem setkáváme často, a to nejen v oblasti výtvarného umění.

Essl Museum, které nedávno otevřelo výstavu, na níž představuje svoji sbírku patnácti Kieferových děl z let 2005–2011, je v Klosterneuburgu u Vídně. Kunstforum Ostdeutsche Galerie v Regensburgu zase před časem zařadilo jeden z obrazů Kieferova cyklu Noch ist Polen nicht verloren (Ještě není Polsko ztraceno) z roku 1978 do stálé expozice. Klosterneuburg i Regensburg jsou blízko našich hranic. Benátky nejsou o moc vzdálenější. V rámci loňského Bienále vyzval Kiefera významný kurátor Germano Celant k projektu pro prostor Magazzino del Sale (bývalá solnice rekonstruovaná Renzo Pianem), který by volně korespondoval s černobílým cyklem obrazů Emilia Vedovy z let 1987–1988. Výsledkem byla sugestivní instalace Salt of the Earth (Sůl země). A tak bychom mohli Kieferovy aktivity poslední doby sledovat i ve vzdálenějších místech Evropy, několik zvlášť důležitých zastávek by bylo ve Francii, a postupně bychom se dostali až do Ameriky, respektive Spojených států. Zato v Čechách o ně doposud nikdo nestál.

Základním tématem Kieferovy práce jsou už od počátku dějiny: „Ve svých obrazech vyprávím dějiny, abych ukázal, co je za dějinami. Udělám díru a projdu jí.“ Drastickým způsobem, protože: „Kreace a destrukce jsou jedno a totéž. … Své obrazy vidím jako ruiny,“ proniká Kiefer do míst trvalé frustrace německého národa – do Hitlerovy třetí říše a jejích důsledků. Válka, holocaust, zmarněné životy, ztráta domova. „Bojuje o obrazy“ (odtud např. název cyklu Bildstreit, 1977–1988). Většinou je maluje, ale volí i jiné prostředky, k nimž patří fragmenty světa, na němž je závislá naše existence, světa, který spoluvytváříme a současně ničíme. Smyslem je probít se přes analogii dějin k „obrazu“ kolektivních vzpomínek. „Chaos nebo také zlo jsou ve výtvarném umění, poezii a hudbě vždy protikladnou částí celku.“ Stejně tak v mýtech. Katastrofy mytologizují dějiny, mytická je aura názvů starých německých měst, židovských ženských jmen… Hranice mezi dějinami a mýty je nejistá, prostupuje ji umění a myšlení o světě: současné i dávné, Caspar David Friedrich i Joseph Beuys, Nibelungové i opery Richarda Wagnera, hrdinové i antihrdinové, kabala, orientální nauky i tzv. čínská kulturní revoluce. Vždyť přece „nikdo nechce jet stále v té samé koleji“.              

Kiefer v Čechách

Literatura o Kieferově malbě, objektech a instalacích, k nimž patří i rozsáhlý areál betonových teleskopických věží v Barjacu na jihu Francie, které zabydlel svým dílem a opustil a o němž Sophie Fiennes natočila film promítaný v roce 2010 na benátském filmovém festivalu, je dnes tak rozsáhlá, že by bylo nošením dříví do lesa psát o Kieferovi článek encyklopedického typu. Co však stojí za pozornost, je skutečnost, že i když Kieferova tvorba dokáže už řadu desetiletí v mezinárodním měřítku oslovovat širokou kulturní veřejnost, u nás zůstává známá jen značně úzkému okruhu. Když pomineme období do roku 1989, kdy se k nám nemohlo dostat téměř žádné aktuální zahraniční umění, průzkumem zdejších výstavních aktivit zjistíme, že ani v následujících dvaceti letech se, pokud jde o Kiefera, nic podstatného nestalo. Teprve až v roce 1999 byl Kiefer zastoupen alespoň jedním obrazem na výstavě ze sbírky Würth, kterou uspořádala Národní galerie v Praze. Zasadila se o něj interní kurátorka Marie Klimešová.

Další ukázka Kieferovy tvorby se dostala do výstavy Co bych byl bez tebe… / Was wäre ich ohne dich… (Německé umění posledních čtyřiceti let), kterou v roce 2006 pro Galerii hlavního města Prahy připravila berlínská galeristka Ljuba Beránková. Podle tiskové zprávy k výstavě Stopy ohně v Galerii výtvarného umění v Ostravě, dodnes umístěné na jejích webových stránkách, se zdá, že tři roky poté Jiří Machalický jako první a zatím také poslední zdejší kurátor zakomponoval nějaké nejmenované Kieferovy obrazy či objekty do svého autorského konceptu. Realita ale byla jiná, na výstavě žádná zahraniční zápůjčka nakonec nebyla. Tím jsme se dostali k (zatím) poslednímu pokusu představit Kiefera české veřejnosti. Stalo se tak v roce 2010, když Národní galerie v Praze převzala z vídeňské Albertiny výstavu Monet – Warhol. Kiefer tu byl opět zastoupen pouze jedním obrazem. Tento přehled nás těžko může dovést k jinému závěru, než že se zájem českých kurátorů o Kieferovu tvorbu rovná nule. Námitka, že to v rámci současného otevřeného světa není pro poznání Kiefera zas až tak důležité, je jistě regulérní, na druhé straně ale stojí za úvahu, proč tomu tak je. 

Gesamtkunstwerk

Že tomu tak ale nebylo vždy, a že navíc šlo o dobu, kdy jsme Kieferovu tvorbu mohli znát jen z reprodukcí v zahraničních publikacích, je paradox, který umím zdůvodnit především přes osobní zkušenost. Byla jsem redakcí Art+Antiques požádána, abych se o ni podělila. Snad to bude mít pro „české“ pochopení Kiefera nějaký smysl. V roce 1983 se konala v Curychu, Düsseldorfu a nakonec ve Vídni výstava Der Hang zum Gesamtkunstwerk: Europäische Utopien seit 1800 (Sklon ke gesamtkunstwerku: Evropské utopie od 1800). Neměla jsem samozřejmě možnost ji vidět, ale podařilo se mi získat její rozsáhlý katalog. Koncepce kurátora Haralda Szeemanna mě doslova fascinovala. Ke spolupráci vyzval řadu významných evropských historiků umění, aby otevřel diskurz na zvolené téma v nové šíři. Jean Clair do něj vstoupil rozborem kritické reflexe Hitlerovy třetí říše, obrazy Anselma Kiefera v ní získaly důležité postavení. Přes velmi zajímavý sofistikovaný text mě jejich reprodukce zcela vyvedly z míry. Bylo z nich sice zřejmé, že Kiefer je malíř, který přináší velkorysou variantu tehdejšího německého neoexpresionismu, ale nedokázala jsem se vyrovnat s tématy jeho obrazů. Jsem především historička umění a díky nim jsem si naplno uvědomila, jak zůstávám závislá na schematickém výkladu dějin.

Už před tím jsem se od něj snažila osvobodit čtením textů Josepha Beuyse. Zaujaly mě nejen z hlediska interpretace jeho objektů a akcí (znala jsem je rovněž jen z reprodukcí), ale zejména svým potenciálem vyjadřovat se novým způsobem k dějinám, především k německému traumatu z nacismu. Beuysovi (1921–1986) jsem rozuměla, protože zhodnocoval osobní zážitky, respektive osobní dějiny, ovšem Kiefer (narozen 1945) si je až obsedantně přivlastňoval, aniž by je kdy prožil. V katalogu jsou reprodukovány dva Kieferovy obrazy. Unternehmen Seelöwe I. (Operace Mořský lev, německy tuleň) z roku 1975 patří k monotematickému cyklu, na němž Kiefer pracoval až do první poloviny 80. let. Stejnojmenná vojenská operace byla součástí plánu nacistického Německa na invazi do Velké Británie, která se měla uskutečnit v roce 1940, posléze byla odložena a nakonec se od ní zcela opustilo. Kompozice obrazu připomíná antické koloseum, v němž se mimo jiné simulovaly vítězné námořní bitvy. Německé válečné lodě plují v jakési kovové vaně obklopené diváky, možná jsou to vojáci, nad nimiž se vznášejí obrovské židle. Jedna z lodí je zasažena. Předvádí se tu hra o něčem, k čemu nedošlo, nebo je to metafora potenciální prohry? Ke zcela jiným, záměrně opačným otázkám vybízí reprodukce obrazu Deutschlands Geisteshelden (Duchovní hrdinové Německa) z roku 1973, na němž se dřevěná půda jakéhosi domu stává Valhallou zasvěcenou významným osobnostem německé kultury minulosti i přítomnosti (např. Joseph Beuys, Adalbert Stifter).

Ještě není Polsko ztraceno

Tehdy jsem se v dalších publikacích setkala i s několika Kieferovými obrazy z cyklu Noch ist Polen nicht verloren, který vznikal postupně v letech 1968–1991. Název cyklu je německou variantou začátku polské hymny Jeszcze Polska nie zginęła. Obrazy, které ho tvoří, se týkají utrpení Poláků za německé invaze a také paradoxů německé kultury. Jeden obraz se jmenuje Heinrich von Kleist und Leo Schlageter. Kleist, romantický dramatik a básník, se narodil v braniborském Frankfurtu nad Odrou, jehož část dnes patří Polsku, Schlageter, který žil o sto let později, byl jedním z členů nacionalistického Freikorpsu posléze integrovaného do nacistické strany, která ho považovala za národního hrdinu. Podivná dvojice, jak jí rozumět?

K pochopení mnohoznačnosti Kieferových kritických vstupů do dějin mi zásadním způsobem pomohly romány Siegfrieda Lenze, zejména Vlastivědné muzeum (Heimatmuseum, 1978), jehož český překlad vyšel na tehdejší dobu neobvykle rychle, v roce 1984. Také on se odehrává na dříve německém, nyní polském území – v Mazurech, v jednom malém městě. Stopy jeho dějin s láskou zajišťuje jistý Zykmunt Rogalla sběrem drobných artefaktů a shromažďuje je v muzeu, které k tomuto účelu založil. Do lokálních a osobních dějin pronikají stále agresivněji dějiny velké, až je pohltí. Koncem války, když mazurští Němci prchají před sovětskou armádou, Rogallo muzeum ze zoufalství zapálí. Sám je při tom těžce zraněn, přesto ale nalézá novou naději: „Opatrované nálezy se rozpadly, stopy byly smazány. Minulost dostala nazpět, co jí patří a co nám jen dočasně zapůjčila. Ale už se probouzí paměť, už v tom nejistém tichu země nikoho hledá a shromažďuje vzpomínka.“

Román měl nebývalý úspěch nejen v zahraničí, ale i u nás. Četli jsme ho, diskutovali o něm. Teoretik výtvarného umění Jiří Ševčík dokonce vzpomíná, jak ho předčítal své dospívající dceři. Nebylo to pouze téma románu, které nám mnohé objasnilo, stejně důležitá byla jeho koncepce. Lenz vytvořil postmoderní variantu německého bildungsromanu, jehož geneze začíná někde u Goetha a ve 20. století pokračuje v jakési první „post“ formě u Thomase Manna. Zdůraznil význam osobních dějin, vztahu přítomnosti k minulosti (stop, paměti a vzpomínky), reality k fikci, mýtům apod. Zpochybnil pomíjivé utilitární konstanty konzumního světa.

Zajišťování stop

Svojí velkou, metaforicky koncipovanou kronikou pojmenoval Lenz to, o co se od přelomu 70. a 80. let pokoušely i některé tendence výtvarného umění. Vedle neoexpresionismu, kterým německé umění po dlouhé době iniciačním způsobem ovlivnilo mezinárodní scénu, a osobností jako Kiefer a Beuys, z nichž Beuysovy strategie v mnohém korespondovaly s tzv. individuální mytologií (např. Christian Boltanski a Étienne Martin), respektive s jejím směrem nazývaným Spurensicherung (zajišťování stop), to byla imaginární archeologie Anne a Patricka Poirierových, konfrontace citátů z konvenčních kulturních dějin s přírodními a nově vznikajícími kulturními symboly Jannise Kounellise atd. Odezvu našly i v českém umění, zejména v rané tvorbě – malbě, akcích a instalacích – např. Vladimíra Skrepla, Margity Titlové, Tomáše Rullera nebo Jiřího Davida, Stanislava Diviše a dalších členů skupiny Tvrdohlaví.

Zatímco zahraniční umění znala většina z nás zprostředkovaně, jejich aktivity odehrávající se na různých neoficiálních místech jsme intenzivně prožívali. Mně nově nabytá zkušenost s „živým“ uměním, pro niž musím znovu zdůraznit význam tvorby Anselma Kiefera, přivedla kolem poloviny 80. let k přehodnocování svých dosavadních uměleckohistorických koncepcí i jejich témat. Jedním z prvních výsledků tohoto procesu byl velký výstavní projekt Mezery v historii 1890–1938, Polemický duch Střední Evropy – Němci, Židé, Češi, který se uskutečnil v roce 1994 v Galerii hlavního města Prahy a posléze byl reprízován v rakouském Eisenstadtu a německém Regensburgu. Stal se prvním krokem k navrácení výtvarné tvorby českých Němců a také mnohých Židů, která několik desetiletí ležela z politických důvodů zapomenuta v depozitářích galerií, do dějin, jak jim rozumíme dnes.

Na otázku, kterou jsem položila v původním názvu článku, přesto neumím odpovědět. Pro mne osobně je Kieferova tvorba mimořádně důležitá. A neprofesionálně dodávám: mám ji ráda. 

 


Anselm Kiefer

místo: Essl Museum, Klosterneuburg
kurátor: Karlheinz Essl
termín: 3. 2.–29. 5. 2012
www.essl.museum