MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 říjen

Blahobyt a oběť

Proč a jak sbírat současné umění se už přetřásá i v Čechách. A já bych k tomu měl něco dodat? Vždyť jsem se rozhodl umění nesbírat. Vždyť ani nemám jasno, jestli sběratelství není jen romantickým zájmem lidí, kteří si nedělají hlavu s řešením závažnějších problémů, kterých má svět nespočet.

Kupovat umění mohou ti, kdo už žijí v určitém blahobytu. Ale rozdíl je v tom, jak se k blahobytu postaví. Na začátku léta mě oslovili dva sběratelé. Chystali poprvé vystavit umění nashromážděného za sedm let a chtěli, aby výstavu vybral někdo cizí. Nedůvěřivě jsem požádal o dokumentaci. Seznam zastoupených autorů mě udivil. Stála v něm hlavně jména velmi mladých autorů a mezi nimi i taková, od kterých nelze čekat tradiční média.

Většina domácích sběratelů umění vyhledává hlavně malbu a několik dalších fotografie. Aby někdo kupoval objekty z hromady haraburdí, videoart (tedy pouhá dvd) nebo dokonce živé performance, o tom jsem neslyšel. Na seznamu „mých“ sběratelů jsem četl jména, která to slibovala. Mí sběratelé se jmenovali Zdeněk a Ivo Markovi.

Zdeněk a Ivo jsou sourozenci. Zdeněk se sbíráním začal a Ivo se k němu přidal před dvěma roky. Společně tvoří rozpočet a snaží se zmapovat, co se poslední dobou v našem umění děje. A došlo jim, že nemohou sbírku omezit na jediné médium. Začali sbírat videoart, animace, objekty… Jen ty performance se zatím sbírat nenaučili.

Sbírku nechtějí prodat či zanechat potomkům. Jednou ji věnují nějaké instituci. A blahobyt? Když za mnou přijeli v obnošených trikách a když jsem později viděl, jak bydlí, přišlo mi, že umění nepořizují, protože už „nevědí co by“, ale že své vášni umějí část blahobytu obětovat. Musel jsem si je oblíbit ze stejného důvodu jako Richarda Adama, který dlouho skladoval svou obrovskou sbírku v paneláku.

Jestli můžeme do budoucna počítat s tím, že umění budou sbírat hlavně obchodní společnosti a nadnárodní korporace, stanou se sběratelé-jedinci chráněným druhem. Konkrétní tvář, která bude za sbírkou vidět, a vášeň, která stojí za oběť, bude v umělcích posilovat důvěru, že nevytvářejí pouze potencionální investice, ale že jejich umění někoho zajímá „dnes“. A to je důležité, protože málokdo tvoří pro budoucnost.

Dál nevím, jak se ke sběru umění postavit. Činím však aspoň rozdíl mezi těmi, kteří investují, a těmi, kteří přinášejí oběť. Pouze ti druzí jsou partnery umělců, kteří u nás většinou přinášejí vlastní oběť, už jen životem kvůli tak okrajovému podniku, jakým je umění.