MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 září

Církevní restituce a galerie

Praha – V souvislosti s projednáváním zákona o církevních restitucích v Poslanecké sněmovně a Senátu se v médiích objevily spekulace o jeho možných dopadech na veřejné muzejní a galerijní sbírky. „Národní galerie se bojí, že přijde o obrazy,“ informovaly například v půlce července na titulní straně Lidové noviny. Literární noviny následně na toto téma mezi řediteli jednotlivých galerií uspořádali anketu. V ní se však většina z oslovených vyjadřovala dosti zdrženlivě. Již v rámci restitucí v 90. letech byla totiž řada obrazů a soch církvi vrácena a není tedy příliš jasné, o jaká další díla by se mělo nyní jednat.

Projednávaný zákon se má vztahovat především na nemovitý majetek, uměleckých děl a mobiliáře by se mohl týkat jen v případě, že se jedná o původní vybavení restituovaných objektů. „Zákon, jak je koncipován, je nárokový, ne výčtový. U každé věci se tedy bude posuzovat oprávněnost žádosti. Zákon hovoří o nemovitém majetku, o movitých věcech jen ve speciálním případě. V § 7. zákon zmiňuje movitou věc, která se stala předmětem majetkové křivdy a ,funkčně souvisela nebo souvisíʻ s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává,“ vysvětluje tiskový mluvčí pražského arcibiskupství Aleš Pištora.

Pokud k restitucím uměleckých děl dojde, spíš než muzeí a galerií se dotknou sbírek Národního památkového ústavu, který spravuje některé objekty, jež kdysi patřily katolické církvi. „Netušíme, co si církev nakonec bude nárokovat. Ve správě NPÚ je několik významných klášterů a kostelů, například Plasy, Kladruby, či Zelená hora ve Žďáru nad Sázavou, a my zatím nevíme, jestli se církev rozhodne o majetek zažádat,“ říká tisková mluvčí památkářů Zdena Kalová. O rozsahu případných restitucí si proto vůbec netroufá spekulovat a podobně jako Pištora poukazuje na nejednoznačnost označení „funkční souvislost“.

Ředitel Národní galerie Vladimír Rösel nicméně v Lidových novinách prohlásil, že galerie má již zpracovaný „seznam ohrožených děl“ a vytipované „klíčové artefakty, které chceme zachovat ve státním vlastnictví“. Jeho náměstek Vít Vlnas o dva týdny později v Literárních novinách naopak poznamenal, že jde spíše o mediální kauzu. „Hypoteticky by se církev mohla na základě nového zákona pokusit soudně vymáhat vydání některých uměleckých děl, která po roce 1948 už nebyla fyzicky v jejím držení,“ shrnul možná rizika Vlnas a připomněl, že řada obrazů a soch navrácených v 90. letech církvi je dál součástí stálých expozic Národní galerie.

Nejcennějším dílem ve sbírkách NG, jež by se podle Vlnase teoreticky mohlo znovu stát předmětem restitučních sporů, je tzv. Vyšebrodský oltář. Gotický obrazový cyklus z kláštera ve Vyšším Brodě nebyl v 90. letech církvi navrácen, neboť byl již od konce 30. let zapůjčen do Státní sbírky starého umění. Vyšebrodští cisterciáci se vydání oltáře domáhali soudní cestou, Nejvyšší soud však v roce 2000 dal za pravdu galerii a jejich restituční nároky odmítl.