MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 březen

Co ztrácíme odchodem Karla Tutsche

Smutná zpráva nás zasáhla na počátku února. Po krátkém pobytu v nemocnici zemřel 1. února naprosto nečekaně ve věku nedožitých 67 let brněnský galerista Karel Tutsch. Jeho Galerie Na bidýlku letos vstupovala již do dvaadvacátého roku činnosti a pro svou jedinečnou a zcela osobní autorskou dramaturgii byla jedním z pevných a vymezujících bodů českého provozu umění. Sám galerista měl díky upřímnosti svých postojů, oddanosti umění a neokázalému bezprostřednímu chování mnoho přátel napříč různými názorovými, generačními i profesními skupinami.

Od roku 1986, kdy Karel Tutsch začínal s prvními výstavami, se Galerie Na bidýlku se dvěma malými podkrovními místnůstkami stala naprosto nezaměnitelným fenoménem českého uměleckého života. Díky aktuálnosti a kvalitě výstav, jedinečnému přístupu galeristy s jeho skvělou informovaností, ale i schopnosti ironizujícího nadhledu tu vzniklo zvláštní duchovní prostředí. Tutsch uměl ostře komentovat současné dění, dokázal si získat pozornost žertovnou glosou i přesnými odbornými soudy, stejně jako všechny okouzloval nezištnou prací, kamarádskou vstřícností a bezvýhradnou oddaností aktuálnímu umění.

Právě vyhraněná dramaturgie je jedním z hlavních důvodů, proč se Galerie Na bidýlku stala tak významným pojmem. Karel Tutsch například se stejným zaujetím sledoval ryzí malíře i ortodoxní konceptualisty. To bylo patrně nejsilnější kouzlo jeho výstavního programu. Na bidýlku se tedy objevily malby Jiřího Načeradského, Jiřího Sopka nebo Otakara Slavíka, ale stejně tak tu vystavovali Jiří Kovanda, Ján Mančuška nebo Tomáš Hlavina. I „uvnitř žánru“ se galerista orientoval netypicky, protože průběžně vystavoval tajemné psychedelické těkání Jiřího Petrboka, stejně jako vycizelovanou malířskou estetiku Jana Merty. Od studentských počátků sledoval zobrazující malířské přístupy Antonína Střížka či Tomáše Císařovského, ale také byl okouzlen přemýšlivou konceptuální různorodostí Jiřího Davida nebo ryzí malířskou vitalitou Jakuba Špaňhela.

Zajímaly ho světoznámé hvězdy, jako například Jiří Georg Dokoupil, který zde měl v devadesátém roce svou úplně první výstavu ve své původní vlasti, stejně jako v dané chvíli umělci úplně neznámí, což především bývali studenti, nebo v posledních letech mladí Berlíňané. Výraznými příklady mohou být Eva Koťátková, která do miniaturního dvousálí vstoupila již jako dvaadvacetiletá v roce 2004, nebo bratislavský Martin Sedlák, rovněž již v první fázi svých uměleckých studií.

Dalším typickým rysem bylo generační rozpětí vystavujících umělců. V první polovině roku 2007 se zde brzy po sobě objevily práce dvaaosmdesátiletého Dalibora Chatrného, následovala prezentace o téměř šedesát let mladší Evy Koťátkové. Tutsch dokázal zvláštním způsobem aktivizovat jakési mezigenerační propojení, když uměl naslouchat svým přátelům umělcům při objevování nejmladších talentů. Asi nejvýraznější v tomto směru byly okruhy kolem Vladimíra Skrepla či Jiřího Kovandy a Jiřího Davida nebo kolem bratislavského Ivana Csudaje. Několikrát se pokusil vtáhnout do dramaturgie nejmladší teoretiky, dal prostor neopakovatelným projektům, jako například třídílné prezentaci Vladimíra Kokolii nebo akcím Mariana Pally.

Uměl citlivě najít jedinečné mladé osobnosti ve svém bezprostředním okolí, stejně jako bez nějakých zjevných obtíží získal do svého okruhu umělce žijící v zahraničí. Podobné to bylo i se zájmem těch, kteří na „Bidýlko“ z různých směrů přicházeli jako diváci. Nevšední kouzlo výstav dokresloval i přísný režim rozesílání pozvánek, kdy každý, kdo dvakrát třikrát vernisáž vynechal, se už příští pozvánky nedočkal. Opětovné zasílání si pak musel zodpovědnou účastí na vernisážích zasloužit. Vzpomínám, že jednu z takových sérií svých absencí jsem jednorázově napravil uveřejněním recenze. Tak osobní záležitostí byla Galerie Na bidýlku, tak silné lidské vazby se v předivu vztahů kolem galeristy vytvořily. Karel Tutsch i po své smrti zůstává živým a působivým fenoménem současného umění a našich vzpomínek. Poněkud děsivě proto působí informace, kterou on sám nijak široce nesděloval – ze stavebních důvodů v bloku domů měla Galerie Na bidýlku letos v dubnu skončit.