MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 červen

Diana Winklerová

  • Datum / 12. 06. 2012
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Sochařka, která nepomýšlela na to, že by studovala sochařství. Univerzální talent – fotí, točí videa, maluje, kreslí, navrhuje design, vytváří sochy a objekty. To všechno úspěšně, protože po svém. Krom toho hraje na flétnu, hoboj a anglický roh. Na počítači tkala perské koberce, čínskou poštou propašovala českou vlajku a z polystyrenu špachtlí vybrousila dvoumetrového boha květáků.

Věci se jí dějí jakoby mimochodem. Když se hlásila na VŠUP, vybrala si intermediální ateliér Adély Matasové, mezitím ale došlo ke střídání stráží a z profesorky se stal Jiří David. Nakonec si ji stejně vybral sochař Kurt Gebauer. Kruh se uzavřel tím, že teď už na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze sama učí modelování. Podobné to bylo, když si vybírala stáž a volba padla na Čínu. Když na akademii v Hangzhou poslala své portfolio, zařadili ji na design. Vloni její Vlajkobal v konkurenci sedmi set designérů z padesáti zemí vyhrál soutěž Mladý obal 2011. „Zadání znělo národní produkt, a protože většinou pracuju s tím, co je po ruce, vzala jsem mamince z vitrínky dvě broušené sklenice,“ vypráví mladá sochařka. „Moc se jí to nelíbilo, takže jsem se zvlášť ujišťovala, jestli se věci ze soutěže vracejí, a motivace byla jasná: udělat to tak, aby se jí to nerozbilo. Vracelo se všechno, bohužel kromě toho, co dostalo cenu, takže teď má maminka sklenice deponované v Uměleckoprůmyslovém museu,“ dokončuje příběh svého Pyrrhova vítězství.

Diana Winklerová (1983) je inteligentní a zručná zároveň. K tomu se nebojí být hravá. Její práce jsou odrazem jí samé. I když se programově zabývá tématy, jako jsou multikulturalismus, vlastenectví nebo ekologie, její umění nenudí, naopak uchovává si dnes málo vídanou schopnost okouzlit. Jednoduché nápady střídají náročné projekty, jejichž pracnost je přidanou hodnotou, a ne řemeslnou manýrou vystavovanou na odiv. Za vším pak stojí schopnost dívat se, přemýšlet i snít, tedy fascinace věcmi kolem nás a pozitivní stejně jako negativní inspirace nalézaná v nejbližším okolí.

„Baví mě posun na hranici absurdnosti, která se ale váže na něco logického,“ vysvětluje svůj přístup. V roce 2006 tak Diana Winklerová třeba začala na počítači ručně po pixelech „tkát“ podle originálů perské koberce. V otevřené sérii zatím vznikly tři kusy (100 x 160 cm), v podstatě stejné plakáty jako ozdobné peršany, které už dávno ztratily původní funkci. Také diplomová práce, za kterou dostala Hlávkovu cenu, měla podobu koberce. „Tehdy jsem zrovna řešila to, jak krajinu modifikujeme do těch útulných věcí ve svém obývacím pokoji. Mě naopak bere fenomén přírody jako něčeho mocnějšího, než jsme my,“ přibližuje své názory, které vykrystalizovaly ve zvláštní ručně malovanou podlahovou krytinu, které dopřála moment, kdy se vzedme do podoby sopky před výbuchem. Součástí instalace je i jemnotemné dunění. Neuchopitelnost útulného nosiče domácí živelní katastrofy vystihuje i proměnlivý název – zeměpisné souřadnice, na nichž se objekt momentálně nachází. 

České domácí pokrývačství Winklerová zaklela do chlupatinky ve tvaru siluety naší republiky, která jí připadá trochu jako pes – Doma (2007). Českou vlajku naopak po částech vtělila do ornamentálních pohlednic, které postupně posílala ze stáže v zemi nebeského draka. Vznikl tak pašovaný „vlastenecký“ cyklus Pozdravy z Číny (2008). Také časově sousledná čínská realizace Yun (Mrak) využívá principů skladebnosti a kamufláže. Jde o šestnáct fotografií detailů sněhu na modrém pozadí. Ty složené dohromady neodbytně evokují představu oblaku, objemu, který přestože neexistuje, obsahuje tušení skryté hrozby. I to odpovídá úvahám o sochařství bez sochařství, kterými se multimediálně zaměřená Diana Winklerová zabývá.

Její práce vůbec často poukazují na stereotypy vnímání a dokazují, že ne všechno je tím, čím se zdá být. Do této kategorie ne/jistot spadají i naddimenzované molitanové zákusky (Cukrárna, 2009), stejně nefunkční jako sedátka, která představují, nebo fotografický cyklus Planety (2011), ve skutečnosti baterkou ve tmě vykroužené detaily podlahy, které lino obratem ruky změní v Jupiter. Videoobraz padajícího sněhu nasvícený čelovkou a snímaný směrem k noční obloze pro změnu snadno sugeruje reálný průlet kosmem – Vesmír (2011). Jindy ale Diana Winklerová prostě jen pomocí photoshopu vizuálně dovyřkne to, co by chtěla vidět, jako v případě krasohledných obrazců z listí v korunách stromů (Květení, 2009).

Poslední velké práce ale naznačují, že se její úvahy točí kolem absolutna. I názvem to potvrzuje polystyrenový objekt Absolutní květák (2010), absurdní, a přitom logický – ztělesnění představy boží dokonalosti ve světě květáků. „Já si u toho strašně užívám,“ usmívá se Diana Winklerová, když popisuje, jak studovala skrytá pravidla konstrukce zacykleného květenství. „Pět spirál na jednu stranu, osm na druhou,“ prozrazuje tajemství systému, „už jen tak z plezíru jsem zkoumala, který jsou pravotočivý a který levotočivý,“ doplňuje. Také další projekty představují zároveň nezvyklé výzvy, například čtyřmetrová hliníková socha Blesk (2010), kterou vytvořila do krajiny jako jakýsi trenažér, protože nemá zálibu v klasických parkových plastikách a přišlo jí líto, že tak krásná věc jako blesk trvá jen malou chvíli.