MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 říjen

Díl 8. - O onom pocitu

  • Datum / 08. 10. 2012
  • Autor / Novák Antonín
  • Rubrika / ze života architekta

„To musí být úžasný pocit postavit takovej barák!?“ říkala mi jedna moje studentka při prohlídce bazénové haly těsně před kolaudací (učit krásné studentky je dřina, ale někdo to dělat musí). A já mírně zneklidněn tímto všeobecným mýtem všech začínajících architektů začal vysvětlovat, že to tak není. Že je pořád něco, co na domě není dokončeno a dořešeno nebo je uděláno jinak či už dokonce provozem změněno. Že totiž dům je továrna na nedokončenost, jak říká Renzo Piano, a nikdy nenastává okamžik, kdy si architekt může vydechnout, dát ruce v bok a slastně se kochat vlastním dílem. Naopak. Po dokončení stavby si po všech těch hádkách kolem peněz, provozů, materiálů a detailů konečně oddychne, že už má tu několikaletou bitvu za sebou a do objektu přestane chodit, protože se nemůže dívat na všeobecný nezájem vedení, špatnou práci uklízeček či arogantní plavčíky. To je ostatně ta nejtěžší fáze celého procesu, neboť má za ty roky vypěstovaný docela slušný návyk z každodenních návštěv a navíc přece jen nechce to svoje dítě nechat životu jen tak napospas.

„Už to chápu, vy jste vlastně oběti vlastního perfekcionismu!?“ říkala mi ona studentka, když jsme se pohodlně vyhřívali v teplé vodě bublající vířivky (postavit bazén skutečně někdy není špatné). To jsem zas pro změnu nechápal já. Jaká oběť? A jaký perfekcionismus? No vlastně... Copak to jde jinak?

Je otázkou, kdy nastává v praxi architekta onen okamžik skutečně intenzivní radosti. Z naší zkušenosti jsem vyvodil dvě takové chvíle. Ta první nastává v okamžiku, kdy nápad při vymýšlení objektu se ještě druhý den všem zúčastněným zdá perfektní, a ta druhá chvíle intenzivní radosti začíná v okamžiku, kdy obdržíme od předsedy nezávislé poroty telefonát, že jsme právě vyhráli architektonickou soutěž. Nicméně oba tyto okamžiky se vyskytují velmi, velmi zřídka...