MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2009 duben

Duhoví poslové jasných zpráv

Jiří Petrbok ve Staroměstské radnici / Vystavený soubor více než pětadvaceti obrazů Jiřího Petrboka (*1962), rozšířený o řadu kreseb a několik malovaných obrazových koláží, představuje soustředěný výběr, jehož téma barevného spektra duhy se stalo podnětem k rekapitulaci autorova malířského díla z období zhruba posledních patnácti let.

V prostorných sálech ve druhém patře Staroměstské radnice působí záhadné postavy na obrazech Jiřího Petrboka jako fascinující zjevení. Název výstavy akcentuje nejnovější sérii obrazů s názvem Duhová z roku 2009, na nichž jsou události současného předmětného světa redukovány na obrysy a fragmenty jevů a dějů. Jejich pestré tvary a zhuštěné výjevy z každodenního života jsou naznačeny duhovými liniemi jako nehmotná vize blízké budoucnosti.

V prostorných sálech ve druhém patře Staroměstské radnice působí záhadné postavy na obrazech Jiřího Petrboka jako fascinující zjevení. Název výstavy akcentuje nejnovější sérii obrazů s názvem Duhová z roku 2009, na nichž jsou události současného předmětného světa redukovány na obrysy a fragmenty jevů a dějů. Jejich pestré tvary a zhuštěné výjevy z každodenního života jsou naznačeny duhovými liniemi jako nehmotná vize blízké budoucnosti.

V úvodní části dominuje autorův cyklus figurálních obrazů s názvem Velké hračky (1999) – řada vysokých, bizarně oděných postav s hlavou často chráněnou skafandrem se podobá právě tak zástupu přízraků nebo archaických bytostí v rituálních maskách jako mimozemšťanům. Tyto snové hybridní zjevy se nejspíš vynořují z podvědomí, aby s pomocí intuice spatřili, co se děje ve světě lidí. Mýtické postavy Petrbokových obrazů mi pokaždé připomenou známou pasáž z Castanedových zápisků, kde šaman upozorňuje svého žáka, aby měl vždy na paměti, že otvor, jímž proniká jeho introspektivní pohled do jádra věcí a nahlíží dovnitř, do nitra mnoha nepoznaných a skrytých světů, má reversibilní povahu: tím samým otvorem nás můžou z druhé strany pozorovat mocní a nevypočitatelní tvorové, kteří tyto paralelní světy obývají. Přicházejí k nám tou samou skulinou v prostoru, dívají se na nás jednou nezúčastněně, jindy s agresivním zalíbením divých tvorů vyhlížejících kořist. Ať už se nám ukazují jako nebezpečná monstra, nebo hrozivá ztělesnění dvounohých predátorů, cítíme, že jejich odtažité pohledy nás sledují.

Při setkání s těmito obrazy je návštěvník výstavy konfrontován s podivnou zkušeností: namísto zobrazení, které se před ním obvykle prostírá a otevírá ve směru k horizontu prostor pro událost, tentokrát spatří, jak se k němu náhle z protisměru přibližuje obraz přinášející podobenství, v němž jsou zraky znepokojivých obyvatelů alternativních vesmírů upřeny k naší přítomnosti. Zárodečné stádium tohoto pohledu můžeme objevit například na malířově autoportrétu Petrbokovy Vánoce (1994), kde vystupuje z pozadí oblouk různě barevných kotoučů jako ochraňující mimikry bdělého pohledu pavích očí. Na obrazech ze staršího období se navzájem magneticky přitahují protiklady jako kytky a mříže, nevinnost versus násilí a sex anebo dítě jako ohnisko, přivolávající nejen strašidla, ale i zlé síly a činy.

Zatímco starší obrazy s mírnou ironií reflektují dění jako zlomky mizejících příběhů, které v každém okamžiku nově zpřítomňují utkvělé středoevropské téma divnosti, nové obrazy ze série Červená (2008) a zejména ze série Duhová zobrazují osoby a jevy virtuální skutečnosti. Člověk může tato kosmická zátiší považovat za vizuální zprávy a vnímat aktéry jen zlehka naznačených výjevů z prostředí virtuální civilizace jako dvojníky. Jako by také oni žili v domech, měli rodiny a starosti, žili ve strachu z útoku teroristů; v jejich virtuálních městech také vybuchují bomby a zárukou mírového soužití jsou pro ně rovněž zbraně hromadného ničení. Je zřejmé, že obrazy ze série Duhová lze vnímat jako prostředníky přistupující z budoucnosti, jako dokonalejší stvoření, která přirozeně myslí v obrazech a jsou s lidmi propojena skrze iracionální vědomí naší pravé hemisféry. I když se tyto elementární bytosti, stvořené z fluida nějaké jiné planetární soustavy, jen neochotně zhmotňují, přinášejí nám po mostě duhového spektra zprávu o sounáležitosti velké lidské rodiny. Můžeme ji číst v rytmické řadě nestejně velkých a rozmanitě převýšených obrazových formátů vytvořených na míru věcí, ale také prostřednictvím významové skladby jemných barevných emocí podle spektra duhy. Anebo lze toto poselství přečíst kinesteticky, skrze osvobodivá gesta a tělesné pohyby poslů, které vytvářejí v obrazech nečekané aktuální konfigurace elementárních prvků prostoru a času.

V tomto smyslu můžeme Petrbokovy konceptuální obrazy i jejich postavy považovat za posly jasných zpráv. Formují své záhadné poselství na okraji předmětnosti a na způsob věštby beze slov, věštby založené na přenosu nehmotné vizuální zprávy – fatamorgany z budoucnosti. Ta se ukazuje „jako v zrcadle“, které nám zmínění prostředníci mezi pozemskou zkušeností a sakrálním původem nastavili, abychom na souostroví pozdní historické doby konečně nahlédli: odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme. 
  

Jiří Petrbok: Duhová

místo: Staroměstská radnice 
pořadatel: Galerie hlavního města Prahy
termín: 19. 2.–19. 4. 2009
www.ghmp.cz