MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 červenec - srpen

Eugenio Percossi

  • Datum / 13. 07. 2012
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Tento v Praze domestikovaný Ital se během let stal natolik nedílnou součástí zdejší výtvarné scény, že je jako jediný cizinec zastoupen ve stálé expozici GHMP. Navíc je důkazem toho, že v umění nejsou důležité hranice, ale jen mít co říct a vědět jak. Jestli jeho umění něčím je, pak tedy uměním přežít, a to především sebe sama, svoje problémy a nejistoty.

Eugenio Percossi (1974) se v Praze poprvé objevil v roce 1991, už tehdy si prý uvědomil, že to je město, kde by byl schopen žít. „Neznal jsem to tady a od kontaktu s lidmi mě držela jazyková bariéra,“ vzpomíná. „Chodil jsem po městě, v bazarech kupoval starý fotky, který se staly na několik let základem mých prací. Často jsem byl na Olšanských hřbitovech. Tehdy byla Praha šedivá, špinavá a plná pavučin a já si říkal, že přesně odráží můj charakter, že máme stejný kořeny.“

Práce Eugenia Percossiho zrovna nepřekypují optimismem, spíš naopak. Přesto anebo právě proto mají schopnost člověka zasáhnout tak, že na ně dlouho nezapomene. Přitom tento autor, tak jako mnoho jiných, nedělá nic jiného, než že tematizuje to, co žije. V Percossiho případě jde především o jeho úzkosti. Není řeč o špatné náladě nebo běžných emotivních propadech. Eugenio každý den znovu a znovu hraje o život. Svým v pravém slova smyslu existenciálním uměním – stejně tak konceptuálním jako vizuálním – se obloukem vrací k motivům Vanitas. „Tichým, nevzrušivým svědectvím vnímání existencionalisty, líbezné připomínce toho, že vše je marnost a marnost nad marnost,“ jak zaznamenal už Martin Dostál v doprovodném textu v katalogu k výstavě ve Východočeské galerii v Pardubicích (Intervallo, 2007).

Už na první samostatné výstavě (Venere a barre, Galleria Comunale d’Arte Moderna, Avezzano, 1997), jejíž stěžejní část tvořily malby antických Venuší protažených do čárových kódů, se objevila série Cattedrali di Francia, kterou Percossi považuje za svůj vstup na pole konceptuálního umění. Šlo o překontrastované obrazy řad židlí v katedrálách, které svým ostrým vyprázdněným leskem oponovaly katolické představě světla jako základního božího atributu.

Jestli se už tady prostřednictvím transcendentna dotkl takzvaně posledních věcí, další projekty to rozvíjely ještě mnohem otevřeněji. Výstava Life (Galleria Estro, Padova, 2002) představovala fotky laboratorních krys naočkovaných rakovinou. „Člověk si představuje, že jsou to chudáčci, ale oni fungujou naprosto perfektně, protože nevědí, že ji mají,“ komentuje to Percossi. „Až chorobopis na skle vnáší do věci ,božíʻ pohled, protože každý laborant ví, že smrt už je tam, a sleduje, jak to pokračuje.“

Iluzornost, tíseň, obsese, trest, konečnost, přeludnost života, vodopád času, černobílé vidění, opakování, to jsou témata, kterých se práce Eugenia Percossiho bezprostředně dotýkají. Tento autor, který pracuje stejně tak s technickým obrazem, jako s květinami nebo modelínou, má široký výrazový rejstřík. Vynalézavě používá srozumitelné symboly, které se ale v jeho pojetí mění v naléhavé připomínky věcí, na které většinou radši nemyslíme. Jeho práce mají často podobu zvláštního svědectví přeneseného do jiného kontextu z běžných reálií, jindy zase vizuální manipulativní hry, která skrývá nové obsahy. Ať už jsou to snímky krajin, jejichž mraky zjevují lebky (In the sky, 2003–07), černobílý pokoj (B/W, 2003–06), nebo krajiny s pomníčky na místech smrtelných nehod (Obsessive landscape, 2001–06).

Nedílnou součástí jeho tvorby jsou i série „autoportrétů“, které ovšem mají tu nejrůznější podobu: sofa-turínské plátno poznamenané otiskem Eugeniova ležícího těla (I’m depressed, 2006), video, na němž jediný výdech mění jeho podobu v zamlžené zdání tváře (Untitled, 2004), rozměrná plátna ručně popsaná tisícovkami drobných opakujících se sdělení Mám depresi (Self-portrait, 2006), která v sobě nesou i znamení školních trestů. Za jednu z jeho nejpůsobivějších výstav vůbec pokládám projekt Neurotic (Galerie Jelení, 2009), osobní archiv mimoděčně zdeformovaných drobností. 

Do portrétní linie zapadá i série prací s hypertoxickými rostlinami oleandry, které Percossi doplnil expresivními autoportréty z plastelíny a nazval ji After van Gogh (2011). „Chtěl jsem používat ty barvy, ale zároveň to spojit s materiálem pro děti, které vidíš, a automaticky se směješ,“ vysvětluje. „Zároveň jsou tam obrazy věcí, které mě reprezentují v depresi – televizní ovladač, krabička antidepresiv nebo joint.“ Také jedna z nejnovějších prací je těsně spojena s květinami. Jmenuje se Bez názvu, růžové trny, bolest (2012). „Měnit svět k lepšímu je typicky lidské gesto a zahrada je díky tomu ten nejumělejší svět, místo plné harmonie, ale když strčíš ruce mezi kytky, hned tě žahne kopřiva a podobné je to s růžemi a trny,“ říká k tomu Eugenio. „Proto jsem začal růžím trny trhat, aby zůstala jen krása. Je to životní projekt, protože každá nová růže samozřejmě zase trny má. Doufat, že se zlepší svět, je úplně tupý. Jediná jistota je to, že mám sklenice plné obsese a ruce plné bolesti. Možná jsem masochista, možná podvědomě naplňuju katolický ideál, že se ten, kdo trpí, dostane do ráje. Ale ve skutečnosti mě ta bolest probouzí a díky ní vím, že žiju.“