MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 říjen

Explosionalismus Vladimíra Boudníka

Svou prvotní uměleckou aktivitu zasvětil Vladimír Boudník explosionalismu, hnutí založenému na tvorbě za pomoci asociace. Vycházelo z každodenní reality, kterou každý z nás nějakým způsobem absorbuje, a tyto v mozku uložené vjemy pak dál tvořivým způsobem využívá. Boudník za pomoci přátel explosionalismus vymyslel a řadu let jej prosazoval a propagoval. Skutečný Boudníkův přínos do českého moderního umění však paradoxně tkví hlavně v experimentech s novými grafickými technikami a v přístupu k zobrazovanému obsahu obrazu, které u nás s předstihem zahájily nástup informelu, tedy tvorby čistě abstraktní.

V životním a tvůrčím příběhu Vladimíra Boudníka najdeme paradoxů celou řadu: ačkoliv většinu svého života pracoval jako dělník a žil jako proletář, jeho první umělecké snahy, tedy šíření explosionalismu při improvizovaných akcích na ulicích, jakož i vysoce aktivní korespondenční činnost, byly označovány za „shnilé pozůstatky starého buržoazního řádu“. Jeho pozdější abstraktní tvorba pak nesla cejch „imperialistického umění“, které našemu pracujícímu lidu nemá co říci. Přitom první grafiky tohoto typu vytvořil Boudník v továrně za aktivní spolupráce dělníků, a tam byly také poprvé vystavovány a obdivovány.

Uměleckému zhodnocení Boudníkova díla předcházela legenda, která především v díle Bohumila Hrabala vykrystalizovala v postavu Něžného barbara, v osobnost sice zajímavou a umělecky výtečně zpracovanou, živému Boudníkovi však přece jen trochu vzdálenou. Nicméně v roce 1964 si Boudník velmi rád zahrál sám sebe v Hrabalově zfilmované povídce Automat Svět (režie Věra Chytilová), součásti celovečerního filmu Perličky na dně.

Koketování s psychiatry, kteří místo kunsthistoriků jako první projevili zájem o Boudníkův explosionalismus, jeho vstřícnost a snaha o věcnou konfrontaci s nimi mu později přivodily řadu nepříjemností. Ačkoliv nebyl nikdy psychiatricky léčen a jeho návštěvy kliniky byly vesměs přátelské, soudní znalec-psychiatr při dlouhotrvajícím rozvodovém procesu v letech 1961–62 zneužil své pravomoci a lživě přehodnotil fakta v umělcův neprospěch. Na základě jeho účelové diagnózy pak soud násilně Vladimíra Boudníka rozvedl s milovanou Teklou.

Kořeny

Vladimír Boudník se narodil v březnu roku 1924 v Praze. Kořeny explosionalismu lze určitě hledat již v jeho dětství, kdy po předčasné smrti otce žil u své babičky v Toveři, pod Svatým kopečkem u Olomouce. Zde ještě dlouho přežíval vánoční zvyk lití roztaveného olova do vody, babička jitřila obrazotvornost dítěte pozorováním roztodivných tvarů mraků a jejich přirovnáváním k reálným zjevením, pozorovali spolu měsíc v úplňku, kde se ve skvrnách jevilo tolik tajemného, zakouřená omítka nad kamny dodávala ilustraci k vyprávěným pohádkám. Na ní se objevovaly bytosti, jimž oheň probleskující škvírami v kamnech dodával život… Když pak v osmi letech odvezla matka Vladimíra zpět do Prahy, dlouho si nemohl na městský život zvyknout, v relativní samotě se oddával snění a představám.

Z totálního nasazení v německém Dortmundu posílal matce v dopisech kresby a různé veršovánky. Do dopisu také otiskl svůj palec se zhojenou ranou nebo rozmazal kaňku inkoustu do jakési abstraktní mlhoviny a opatřil ji názvem Z kosmických vizí.

Ze Státní grafické školy, kterou Boudník po válce navštěvoval, se traduje tato historka: „Vladimír nejvíce kamarádil se Zdeňkem Boušem, který také bydlel na Žižkově, nedaleko Boudníka, a v průběhu studií pořádali často společné akce. Jednou přišli ve škole na zajímavý nápad. Měli namalovat betlém a Vladimírovi se nedařilo nakreslit velblouda, nemohl si vůbec vybavit, jak vypadá. Bloumal roztěkaně zrakem po odřené a pomalované lavici a najednou objevil skvrnu, jejíž tvar mu podobu tohoto zvířete přesně navodil, stačilo ji jen obkreslit. Učinil tak a svěřil se Boušemu. Ten se chvíli rozhlížel a z jiné skvrny obkreslil papouška, pak supa a další tvary. Tento způsob tvorby si tolik oblíbili a osvojili, že ji počali důsledně používat, a malovali tak až do konce školy. Z počátku vše tajili, neboť se obávali, že se stanou terčem posměchu svých lépe technicky vybavených kolegů...“ Ten první objev se datuje někdy na podzim roku 1947.

Něco víc pro lidstvo

To byly podněty spíše technického významu. Ale Boudník, poznamenán válečnými hrůzami prožitými přímo v troskách rozbombardovaných německých měst a poté citlivě sledující nepříznivý vývoj společnosti viditelně směřující k novému konfliktu, chtěl pro lidstvo něco víc než nějaké zábavné hračičky. Psal a rozmnožoval mírové výzvy „národům“ a hledal možnosti, jak lidstvu pomoci. V jednom z pozdějších výkladů svých snah (dopis Antonínu Hartmannovi z 10. 9. 1968) uvádí: „…již za války – po náletech, kdy jsem viděl desítky rozbořených chrámů, sta zničených obrazů a soch, shořelé knihovny, snil jsem o tom vytvořit takové umění, které by přetrvalo veškeré katastrofy, přežije-li člověk.“

Při své nadměrně vyvinuté obrazotvornosti viděl kolem sebe spoustu inspirace a nemohl se smířit se skutečností, že lidé chodí slepě kolem tak nádherných věcí. Zlobilo ho, že ani umělci se nesnaží všechnu tu krásu lidem ukázat a ozřejmit. Mrzelo ho, jak nedokonalé je propojení mezi uměním a normálním životem a jak málo se navzájem ovlivňují. Problém odpovědnosti umělců a vědců za budování dokonalejší společnosti Boudníka fascinoval a zaměstnával jím i své spolužáky. V nekonečných debatách si ujasňovali žhavé potřeby a nedostatky společnosti, vymýšleli, co si počít s uměním, a dávali si předsevzetí, jak se do procesu vývoje sami začlení.

Osobní deník Vladimíra Boudníka je plný úvah a poznámek k vztahům a vlastnostem hmoty či názorů na materialismus, brousí si tu formulace k manifestům, zachycuje podněty, kreslí symboly a náznakové křivky. Část svých postřehů rozesílá v dopisech po redakcích, ale nikdo neodpovídá. Boudník je však přesvědčen o tom, že má co říci, tak píše dál: profesorům na akademii, VŠUP, redakcím a institucím.

V březnu roku 1949 vytiskl grafickou technikou suché jehly definitivní znění svého prvního manifestu explosionalismu. Vyzýval v něm veřejnost k aktivnímu přístupu k umění a tvorbě, vyzdvihl schopnost lidí vybavovat si z libovolných skvrn podle svých vjemů a životních prožitků konkrétní tvary či obrazy a přenášet je do jiných prostorů i souvislostí. S touto aktivitou spojoval také možnost změny dosud nevyhovujícího životního stylu. V dubnu téhož roku pak vydal litografický Manifest explosionalismu č. 2, který onen první doplňuje a umocňuje.

Akce na ulici

Někteří spolužáci začali o Boudníkových teoriích pochybovat a tvrdili, že je v nich obsažena spíše chorobná individuelní schopnost postiženého jedince a že tato metoda tvorby nemůže mít obecnou platnost. Výsledkem sporu byl nápad vyzkoušet vše v praxi a zkonfrontovat svůj výtvarný názor se světem ostatních lidí.

Ještě před maturitou, na přelomu dubna a května 1949 vyrazilo několik studentů Státní grafické školy do Týnské uličky, rozmístilo se kolem kamenné zdi chrámu a nechalo se inspirovat její strukturou. Z nerovností, reflexů světla nepřímého slunečního osvětlení, zbytků malty z někdejší omítky i různých jiných narušení či špíny se pokoušeli vylovit nějaké konkrétní tvary, scény, kompozice, které pak překreslovali na papír či jiný materiál – začaly Akce na ulicích.

Jejich podivné počínání samozřejmě zaujalo kolemjdoucí, občas se někdo z nich zastavil, díval se, případně se zeptal, cože to tam hoši vyvádějí. Postupně si autoři nacházeli též jiná místa, třeba v podloubí na Malém rynečku, kde proudilo mnohem více lidí a debaty s nimi byly častější. Některé hochy to ale přestalo bavit nebo se jim toto „řádění v ulicích“ zdálo z pohledu druhého dne nesmyslné. Tvrdili, že umění se nedá prodávat na ulici, jako třeba jablka. Ale Boudník je přesvědčoval, že jako je nutné jablka prodat dřív, než shnijí, že i za současné umění, které vznikalo v poválečném zmatku a není ještě dostatečně prověřené, je potřebné promluvit a přiblížit ho lidem. Podvědomě cítil, že ty akce nejsou zbytečné, že se tato aktivita musí promítnout do něčeho, co bude stát za to. A vytrval, přestože v tom úsilí často – i nakonec – zůstal sám.

50. léta

Škola skončila, studenti se rozprchli, většinu čekala vojna. Také on byl v říjnu 1949 povolán a dva měsíce (než zjistili jeho neschopnost k vojenské službě) sloužil v Plzni – beze zbraně, v propagaci jako „plukovní malíř“. Ani zde si nedal s explosionalismem pokoj a začal ho šířit mezi vojáky i důstojníky. V jednom dotazníku také zhruba nastínil, co tato jeho teorie znamená v praxi. Kromě hubenosti to pokládal za hlavní důvod svého osvobození od vojenské služby.

V lednu 1950 nastoupil do propagačního oddělení na generálním ředitelství Kovoslužby, ale tamní atmosféra, jakož i chování nadřízených úředníků mu byly tak nepříjemné, že se záhy přihlásil na půlroční brigádu do kladenských hutí. Ráno ve čtyři hodiny vstával na autobus, odpoledne vyrážel malovat do ulic, večer při svíčce či petrolejce psal deníky, dopisy, manifesty a poznámky explosionalismu. Bydlel na půdě v nevyužívaném skladě Kovoslužby, spal na hromadě skelné vaty přehozené starým kobercem a přikrýval se obnošeným zimníkem. Snažil se dát dohromady starou partu, zvláště lákal do Prahy Hanese Reegena a Milana Bubáka, kteří by s ním, Zdeňkem Boušem, Jiřím Šmejkalem a dalšími vytvořili ohromující tvůrčí kolektiv a „rozštípli to“.

Na „osvětu“ do ulic chodil sám, někdy také s dřívějšími přáteli, ke kterým se občas připojil spisovatel Bohumil Hrabal, tehdy též brigádník na Poldině huti. Formy provádění akcí se lišily a průběžně se vyvíjely. Na ulicích podle skvrn na omítce vznikaly kresby uhlem, pastelem i tuší, ale také akvarel a oleje na různých podkladech. Později umělci dokreslovali nebo také mechanicky upravovali přímo skvrny samotné, či připravenou paspartou vymezili část sledovaného objektu a pomocí gesta a slovního doprovodu navodili divákovi svoji představu.

Utopie

Cílem explosionalistů nebylo diváka znásilňovat a vnucovat mu svoji pevnou verzi viděného. Naopak. Chtěli v divákovi vyvolat jeho vlastní reakce na pozorované tvary, chtěli probudit jeho obrazotvornost a zapojit ho do tvůrčího procesu, vyprovokovat ho k aktivní spolupráci při dotváření konečné vize. Ta se nemusela shodovat s vizí tvůrce, divák měl jiné životní zkušenosti a předkládaný model u něho vzbuzoval odlišné pocity. Byla to výzva k osvobození se od vžitých představ a ponížené závislosti na konvenčních principech mechanizmu umění, jak byly společnosti předkládány. Zdlouhavé odborné školení, které samo o sobě není zárukou úspěchu, nebylo nutné, důležitější měla být hloubka, bohatost prožitků a schopnost předat tyto prožitky dál.

„Každý z vás bude umělcem, zbaví-li se předsudků a netečnosti. Naše planeta bude nepřebernou klenotnicí tvarů a nových podnětů. Svět se zachvěje pod nástupem umění vyvřelého z lidu. Nadchází umělecký vrchol lidství,“ hlásaly nadšeně manifesty a dopisy explosionalismu a povzbuzovaly čtenáře a diváky, aby – nehledě na svoji profesi – se vrhli do světa umění, neboť „to byli lidé života, kteří obohatili nejvíce kulturní svět“.

Vladimír Boudník té krásné, ale utopistické myšlence tehdy určitě věřil. I krátce před smrtí, v již citovaném dopise A. Hartmannovi napsal: „Mnozí mne nechápali, proč se věnuji více lidem, burcuji v nich obrazotvornost, a proč má vlastní tvorba je více okrajovou záležitostí. Vedl mne k tomu pud sebezáchovy. Je to jedna z nejnádhernějších lidských vlastností. (...) Lidský mozek má schopnost plně využívat akumulovaných hodnot. Chápete, že i když teoreticky budou zničeny veškeré hodnoty, člověk s obrazotvorností bude mít vždy sílu si vytvořit svou galerii? V tom jsem viděl pravé poslání explosionalismu…“

Až do roku 1953 bývaly akce velkolepé, s množstvím různorodých zážitků. Mnohdy se najednou shromáždilo tolik lidí, že vytvořili překážku veřejné dopravě a musela zasáhnout policie a dav rozptýlit. Konaly se na mnoha místech Starého Města a Malé Strany, ale také v Holešovicích a Libni a bylo jich hodně přes stovku. Ojediněle pak pokračovaly až do r. 1957, k Boudníkovi se v těchto letech aktivně přidal Stanislav Vávra.

Dokumentárních děl z tohoto údobí se mnoho nezachovalo. Výtvarné práce téměř žádné, některé byly rozdány, nebo zničeny hned na místě vzniku, další později. Zbylo pouze několik nedokonalých fotografií a kousek 8mm amatérského filmu. Nejvíce vypovídají texty: zachycená vyprávění účastníků, jakož i Boudníkova ULICE, povídková reportáž z jedné akce, vydaná původně jako samizdat v jeho „edici explosionalismus“ v 50. letech. O vytvořená díla v podstatě ani nešlo, důležitý byl průběh akce a diskuze s diváky, jejich získání pro věc. Proto také Bohumil Hrabal (u kterého Boudník v letech 1950–1952 bydlel) tvrdil, že po Vladimírovi nezbude nic než legenda, kterou sám začal úporně rozvíjet a rozšiřovat.

Boudník byl psavec, rozeslal o své teorii stovky, snad tisíce dopisů a pojednání po všech možných institucích i jednotlivcích, ale ohlas byl nepatrný. Povzbudil ho odpovědí třeba Jan Werich, E. F. Burian nebo psychiatr MUDr.Vladimír Vondráček, ale do tisku či jiného média se explosionalismus – až na legrační výjimku – v době své slávy nedostal.

JEŠTĚ O SKVRNÁCH aneb OZVALA SE… byl název článku Ervína Hrycha v Mladé frontě z 22. září 1957. Autor v úvodu na ohlas svého předchozího článku, v němž si trochu dobíral různé způsoby tvorby „ultramoderních“ umělců, připomíná staré přísloví o potrefené huse. „Pan V. Boudník nám napsal trochu hořký, vyčítavý dopis a přiložil na několik stran podrobný rozklad o výtvarném směru, který nazývá e x p l o s i o n a l i s m u s.“ Dále Hrych doslova citoval některé podstatné pasáže z přiložených manifestů. Ačkoliv jeho postoj k explosionalismu byl zásadně odmítavý, Boudníkovi to stačilo: „Ví se o tom!“

Aktivní grafiky

V té době Boudník již prvotní praktiky explosionalismu opustil, ale jeho problémy se dále zabýval a při různých příležitostech ho připomínal. Byla to jeho záštita vývoje, důkaz, že kráčel stále jen svou vlastní cestou. Nesnášel epigony, uznával pouze původní tvorbu. Aby unikl neblahým vlivům komerční výtvarné činnosti a získal absolutní svobodu pro svoji vlastní tvorbu, opustil propagační oddělení Kovoslužby a již v r. 1952 odešel manuálně pracovat do letecké továrny Aero Vysočany. Vyrobil si tam satinýrku a specializoval se na grafiku.

„Milý doktore. Překonal jsem mrtvý bod. Tuto sobotu jsem vytvořil (snad poprvé) důslednou explosionalistickou grafiku… Mám dojem, že jsem se dopracoval vyhraněného stylu. Chci dosáhnout bohatosti techniky,“ psal Hrabalovi na rub prvních „aktivních grafik“ z r. 1955, svého prvního vynálezu. Ukázky poslal i na psychiatrii a MUDr. Martonové ke grafikám dopsal: „Nastal zlom v mém mozku. Odvážil jsem se překonat soustavnou korekturu a poddal jsem se experimentu. Zasílám Vám doklad.“

Unikátní aktivní grafika byla poznamenána fabrikou, kde se zrodila, to je zcela zřejmé už ze zpracování matric. Dalším obrovským přínosem Vladimíra Boudníka byl však nový obsah grafických listů, po prvních pokusech již zcela abstraktní. Vyprávěl mi později do magnetofonu, jak si již při malování na ulicích všiml působení pouhých čar, křivek a skvrn na diváky – žádný konkrétní tvar ještě nebyl zřejmý, ale na lidi to esteticky působilo a s velkým zaujetím ty shluky malířských záznamů sledovali. V té chvíli ho napadlo, že by se mohl začít vyjadřovat nějak jinak, abstraktně, jako třeba muzikanti, jen by místo tónů používal čáry a akordy by naznačoval barvou…

Válka zásadně změnila chápání lidí a Boudník cítil, že také v umění musí přijít něco nového, trend, který bude dokonaleji vyhovovat modernímu životu. Aniž by věděl o podobných tendencích na Západě, začal již koncem padesátých let ve svých aktivních a strukturálních grafikách rozvíjet abstraktní tvorbu, jejíž vlna až za pár let zachvátila civilizovaný svět a stala se módou i v našich zemích.

Boudník byl však předchůdce zcela originálního ražení. Nezajímal ho finanční efekt, své grafiky rozesílal kde se dalo a zdarma je rozdával, studentům akademie předával své zkušenosti a techniky. Provokoval historiky umění, aby se zastali nového umění a bojovali za jeho prosazení, což bylo v té době velmi obtížné. Veškeré informační prostředky byly pod kontrolou státu a oficiální ideologie šla jiným směrem. Proto mohl Boudník své grafiky zpočátku vystavovat jen v továrně při soutěžích Lidové umělecké tvořivosti, jinde to nešlo, a také samostatné výstavy jeho díla byly od konce 50. let pořádány dříve v cizině nežli doma.

Příliš pozdní svoboda

Šedesátá léta přinesla částečné uvolnění poměrů, i v Čechách se dalo vystavit či napsat, co dříve nešlo. Soukromé Konfrontace I a II v roce 1960, Rychnov 63, Výstava D v Praze, samostatné výstavy v Liberci 1964 a roku 1965 dvě v Praze – Vladimír Boudník se pozvolna dostával do povědomí kulturní veřejnosti. Výtvarná práce 7. 9. 1963 o něm napsala: „Jeho práce v Rychnově znovu dokazují, že jejich autor patří k vůbec nejpozoruhodnějším zjevům naší mladé grafiky. Představují naprosto vyhraněný originální osobní svět, zároveň přinášejí řadu metodistických a technických objevů využívaných stále častěji v řadách dnešních mladých, z nichž mnozí převzali od Boudníka rozhodující podněty v práci na desce, tzv. akční a strukturální metodu.“

Zmínek v tisku přibývalo. Větší odborné články Boudníkovi věnovali František Šmejkal, Jiří Padrta, Jiří Mráz a další. Některým kunsthistorikům vadila naivita původních manifestů explosionalismu, někomu „znevažování umělce“ literárním popisem Bohumila Hrabala. Velmi trefně se o něm vyjádřil Čestmír Krátký v textu skromného libereckého katalogu k jeho první samostatné výstavě v ČSR: „Dějiny českého avantgardního umění, budou-li jednou napsány, poskytnou dostatek příkladů jednoty tvorby, filozofie a životní praxe. Jedním z autorů, u kterých se tyto tři složky vzájemně překryly a zcela identifikovaly, je Vladimír Boudník. Právě jejich splynutí se stalo esencí jeho osobnosti, zůstává i zdrojem nesouhlasu a výtek těch, kteří se pokoušejí znevážit jednu srovnáním s druhou nebo naopak, skandalizovat autora právě z důvodu jejich vzájemné souvislosti a rovnocennosti. Nepozorovaně vzniklo totiž cosi jako Boudníkovská legenda, fakt, který nakonec autoru více prospěl, než uškodil.“

Je pravda, že u málokterého tvůrce je umění a život tak vzájemně propojeno, jako v jeho případě. Ale také si málokdo uvědomuje, jak velkou cenu Boudník zaplatil za svoji „absolutní svobodu tvorby“. Co všechno dobrovolně obětoval, aby cestu, začínající nápadem vytvořit nový umělecký směr a končící cenami za průkopnickou práci či zvláštním uznáním za celou grafickou tvorbu, mohl absolvovat. Byla to překážková dráha plná nástrah, nepochopení, výsměchů i ponižování, horečnaté práce, chudoby, rozbitého manželství, kterou Boudník nakonec sám 5. prosince 1968 předčasně ukončil, již značně psychicky vyčerpán.

Po 13 letech práce v továrně ho sice Svaz výtvarných umělců odtamtud vysvobodil, vzal ho mezi své členy a umožnil mu živit se jako profesionální výtvarník, ale zdá se, že už bylo pozdě. Ani po Boudníkově smrti nebyl klid, normalizační režim se v 70. letech pokusil jeho dílo zcela vyřadit z výstavních programů a jen díky různým obětavcům se tak nestalo. Ač se za jeho života třikrát připravovala Boudníkova monografie, podařilo se ji vydat až v roce 2004. Byla doprovázena putovní výstavou Mezi avantgardou a undergroundem, která se pokusila ukázat výraznou stopu, kterou Vladimír Boudník v našem umění zanechal. Explosionalismus tedy stále žije!