MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 říjen

Galerijní Vídeň

Letošní galerijní veletrh Viennafair připravovala dvojice nových ředitelek, krom změny termínu z jara na podzim jsem však žádný zásadnější posun v jeho profilaci a úrovni nezaznamenal. Mezi zastoupenými galeriemi se samozřejmě našly i takové, u kterých člověk nechápal, proč byly na veletrh vůbec přijaty, ale základní úroveň byla dobrá a pozorný návštěvník si dokázal najít díla stojící za víc než jeden pohled.

Místo pocitu, že Viennafair je jiný než ostatní veletrhy, což má být jeho základní devízou, ve mně ale návštěva vídeňského výstaviště v sousedství Pratru vyvolala pochybnosti o smyslu celé akce. Viennafair na jednu stranu působí veskrze profesionálně, na druhou tak trochu jako travestie sebe sama. Po organizační stránce jde o akci, které – aspoň z návštěvnického pohledu – není co vytknout, základním problémem, který pořadatelé ani při 8. ročníku nedokázali překonat, je, že stále není jasné, komu je vlastně veletrh určen.

Na papíře to zní jako skvělý plán. Vídeň zužitkuje svou polohu mezi východem a západem Evropy i tradiční vazby na Balkán a Viennafair se stane branou, přes kterou se umění z postkomunistického východu a jihu, potažmo z někdejšího Sovětského svazu a z Turecka bude dostávat k mezinárodním sběratelům ze západu. Oproti galerijním veletrhům „staré Evropy“, které jsou často kritizovány pro svou uniformitu, se Viennafair stane oázou původnosti a novosti. Podobnou roli ostatně plní i umělecká sbírka bankovního domu Erste, který se programově zaměřuje na konceptuální umění střední a východní Evropy, či geograficky shodně zaměřená cena pro mladé umělce pořádaná co dva roky manželi Esslovými, tak proč by něco takového nemohlo fungovat i ve větším měřítku?

Odpověď je cynicky prostá: Protože o to nikdo nestojí. Západní sběratelé jsou spokojeni s nabídkou umění, jíž se jim dostává doma, a rozhodně netrpí pocitem, že musí kdesi na východě hledat něco nového a dosud neobjeveného, vídeňské publikum chce na veletrhu vidět hlavně domácí galerie, případně velká mezinárodní jména, a galerie ze zemí, jež mají být prostřednictvím Viennafair představeny světu, se sice jednou dvakrát rády zúčastní, ale vícekrát ne. Z hlediska prodejů jim veletrh mnoho nepřináší a jejich dlouhodobou snahou je zbavit se regionální nálepky a stát se plnohodnotným hráčem na mezinárodním trhu. Tedy se prosadit na tradičních veletrzích od Bruselu a Bologně přes Kolín a Paříž až po Londýn a Basilej.

Mezi účastníky byly letos hned čtyři pražské a jedna bratislavská galerie, představující se monografickou výstavou Václava Stratila. Ostudu rozhodně nedělaly, nijak však ani nevyčnívaly. Překvapením pro mě byla prostorově velkorysá a logisticky jistě náročná prezentace galerie Dvořák Šec, která však ve výsledků působila velice zmateně. Vystavovat ve Vídni současně obří mimino od Davida Černého, jedno z pláten Mikuláše Medka z výzdoby košické pobočky ČSA, vypreparované kůže domácích mazlíčků od Ondřeje Brodyho a díla půl tuctu dalších autorů podle mě jednoduše nedává smysl.

Jakkoliv soudím, že Viennafair selhává v naplňování deklarovaných cílů, jde o akci, kterou Vídni můžeme jedině závidět. Jedná se možná o slepou uličku, ale energie a nasazení, se kterým se Vídeň snaží etablovat jako středoevropské umělecké centrum, a to jak na muzejním, tak i galerijním poli, jsou obdivuhodné. Jinou výtvarnou akcí, kterou Vídni závidím ještě víc, je Vienna Art Week, který se letos uskuteční ve dnech 19. až 25. listopadu. Jde o sérii komentovaných prohlídek, návštěv v ateliérech, debat i neformálních setkání, které pod společnou hlavičkou pořádají komerční galerie i veřejné muzejní sbírky. Týden umění je ukázkou toho, že ne vše závisí na penězích, že mnohem důležitější je chuť něco podnikat a schopnost spolupráce.