MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2009 duben

Gerhard Richter

  • Datum / 07. 04. 2009
  • Autor / Skřivánek Jan
  • Rubrika / zahraniční výstava

Gerhard Richter bývá někdy nazýván Picassem současnosti. Jakkoliv jde o nadnesené přirovnání, jisté oprávnění má. Podobně jako Picasso je i Richter věčným stylovým chameleónem, pro kterého malba představuje prostor pro stále nové experimenty, a ve svých sedmasedmdesáti letech je považován za jednoho z nejvýznamnějších žijících malířů. Richterovu pozici na současné výtvarné scéně možná nejlépe ilustruje skutečnost, že jeho výstavy momentálně hostí hned tři prestižní evropské galerie současně – National Portrait Gallery v Londýně, Haus der Kunst v Mnichově a vídeňská Albertina.

Gerhard Richter se narodil v roce 1932 v Drážďanech v středostavovské rodině. Po válce v rozbombardovaném městě vystudoval akademii výtvarných umění a etabloval se jako oficiální malíř nástěnných maleb. Díky tomu dostal možnost cestovat. Při své první cestě na západ shlédl v Kasselu druhou Documentu a tato zkušenost mu změnila život. Zatímco v socialistickém táboře bylo vrcholem umělecké odvahy navazovat na meziválečnou avantgardu, západ již žil zcela jinými uměleckými otázkami.

V roce 1961, krátce před vztyčením zdi, emigroval přes Berlín do západního Německa. Usadil se v Düsseldorfu a znovu se ve svých devětadvaceti letech vrátil do školy. „Najednou jako bych se ocitl v hlubokém bazénu, kde kolem plavaly všechny ty osobnosti, jako Rauschenberg, Warhol nebo Lichtenstein. Vidět Pollocka a Fontanu v Kasselu mi pomohlo pochopit, co znamená být moderním umělcem a riskovat. Je jsem ale mohl obdivovat z dálky, protože oni byli jiná generace. Tihle patřili k mojí generaci. Chtěl jsem jít tam, co byli oni,” popsal Richter toto období v roce 2002 v New York Times, v profilovém článku, který vyšel u příležitosti jeho retrospektivy v newyorském Muzeu moderního umění.

Na düsseldorfské akademii tehdy vyučoval Joseph Beuys a Richterovými spolužáky byli Sigmar Polke a Blinky Palermo. Společně založili skupinu, která si jako svůj program vytyčila kapitalistický realismus. Ironickou to poctu socialistickému realismu, neboť všichni tři byli emigranty z východu. Šlo v zásadě o osobitou verzi popartu. Richter našel svou polohu v rozmlžených malbách podle starých rodinných fotografií nebo snímků publikovaných v novinách a časopisech.

Paměť obrazů

Asi nejvýznamnějším dílem z tohoto raného období je obraz Strýček Rudi z roku 1965, který je dnes v majetku památníku v Lidicích. Richter jej Lidicím před jednačtyřiceti lety věnoval v rámci sbírky organizované berlínským galeristou René Blockem. Zamýšlená galerie nakonec tehdy nevznikla a obraz na řadu let skončil kdesi v depozitáři. Richter se jej proto dokonce v 80. letech snažil vykoupit zpět. Naštěstí neúspěšně. Jde o bezkonkurenčně nejdůležitější dílo poválečného světového umění v českých sbírkách.

Obraz je portrétem malířova strýce, který zemřel na frontě jen několik dní poté, co narukoval. Na černobílé malbě vytvořené podle dobové fotografie vidíme mladého muže v nacistické uniformě, který se hrdě usmívá do fotoaparátu. Rozostřenost malby výjevu dodává novou naléhavost. Obraz jakoby ve zkratce postihoval všechny problémy německého vyrovnávání se s minulostí a byl symbolickým zrcadlem, které mladí v 60. letech nastavili generaci svých rodičů. Ukazuje, že nacistický režim nebyl jen záležitostí úzké vrstvy stranických elit, jak si Němci po válce rádi nalhávali, ale že se na něm podíleli téměř všichni. Že svého strýce Rudiho měl v rodině každý.
Richterova tvorba nicméně nikdy nebyla primárně politická. Zajímá ho především lidská paměť a otázka po roli obrazu při jejím zpřítomňování, respektive manipulaci. Náměty jeho maleb jsou povětšinou bezkonfliktní až banální, zároveň však provokují k řadě otázek. Před Richterovými obrazy si divák téměř nikdy nemůže být jist, jaká je malířova vlastní pozice, kdy je vážný a kdy ironický, zda chce, abychom se soustředili na to, co ukazuje, či se naopak ptali, co skrývá.

Cesty k abstrakci

Malby podle fotografií, jak názorně ukazuje vídeňská retrospektiva, představují pouze jednu z linií Richterova díla. Druhou tvoří abstrakce. Příznačné je, že obě tyto polohy jsou v jeho tvorbě přítomny současně a že v obou dokáže pracovat různými styly. Pro Richtera, jak sám zdůrazňuje, bylo vždy důležité nebýt zařaditelný a neustrnout v jediné stylové poloze.

Nejstarší abstrakce pocházejí ze začátku 70. let a byly silně ovlivněny minimalismem. Jde o plochy čirých barev inspirované technickými barevnými vzorníky a škálami. V 80. letech pak Richter vytvářel rozměrná plátna divokých barev, budovaná na kontrastu hladkých ploch a rozmáchlé gestické malby. Ačkoliv dnes tyto obrazy působí z celého jeho díla nejméně sdělně, nejde jim upřít, že jsou skvělými svědky své doby. S trochou nadsázky lze tvrdit, že jsou vizuálním ekvivalentem diskotékové hudby či pomníkem kultuře yuppies.

Od poloviny 80. let dává Richter ve svých abstrakcích stále více a více prostoru náhodě. Obrazy vytváří za pomoci široké stěrky mechanickým roztíráním a seškrabováním barevné hmoty, takže na výslednou podobu malby má pouze omezený vliv. Určuje sice směr i sílu, jakou bude barvy po plátně roztírat, záměrně se však zříká vědomé kontroly nad tím, jakého efektu tím bude dosaženo.

Bez vysvětlování

Ačkoliv abstraktní malby již dnes tvoří přibližně dvě třetiny z celkového počtu Richterových obrazů, výstava v Mnichově je jejich první samostatnou přehlídkou. Haus der Kunst ji připravil ve spolupráci s Museem Ludwig v Kolíně nad Rýnem, kde měla na podzim svou premiéru.
Richterem zvolená metoda tvorby znamená rozchod s dosavadní tradicii abstraktní malby. Umělec rezignuje na snahu odhalit skrytý řád a vnitřní harmonii abstraktních forem, což patřilo k ambicím Kupky či Kandinského, i na vyjádření vlastního já či konkrétní emoce, s čímž se setkáváme u autorů poválečného abstraktního expresionismu. Richter se pouze snaží malovat působivé obrazy, přičemž záměrně nechává stranou či dokonce popírá teoretické zázemí, které abstrakce dosud používala.

Malíř jako by se zříkal odpovědnosti za svá díla a divákovi otevřeně přiznával, že jeho obrazy jsou jen náhodnými možnostmi z bezpočtu myslitelných variant. Za výsledek ručí jen potud, že se rozhodl fixovat a vystavit zrovna toto a ne jiné stádium malby. Své rozhodnutí však nijak nezdůvodňuje. Mnohdy jej naopak dále problematizuje tím, že vytváří celé série stejně pojmenovaných obrazů, ukazuje své malby v různých fázích rozpracovanosti nebo vystavuje jako svébytná díla fotografie jejich dílčích detailů.

Richterovy obrazy, pokud jejich čtení neusměrňuje alespoň zvolený název, jsou pouhými pestrobarevnými plochami danými plně k dispozici divákovým vlastním projekcím a interpretacím. Přestože jeho přístup popírá vše, co obraz tradičně znamená, a posouvá jeho malby spíše do roviny konceptu, výsledku to nikterak neubírá na působivosti. Bez pojmů jako harmonie a krása se divák před mnoha Richterovými obrazy nakonec prostě neobejde.

V Picassových stopách

Zatímco mnichovská výstava je pojata monotematicky, výstava v Albertině je pokusem o průřezovou retrospektivu. V některých oddílech je sice poznat, že organizátoři neměli příliš z čeho vybírat – výstava je poskládána téměř výhradně ze soukromých německých a rakouských sbírek –, základní představu o pestrosti Richterova díla však poskytuje. Jak je v Albertině dobrým zvykem, obrazy jsou zde prezentovány po boku prací na papíře. Cenný je zejména soubor Richterových akvarelů, které jsou zde vystavovány vůbec poprvé.

V souvislosti s oběma akcemi v našem blízkém sousedství se hodí připomenout také Richterovu výstavu, která se před čtyřmi lety uskutečnila v brněnském Domě umění. Šlo o putovní přehlídku připravenou německým Institutem pro zahraniční vztahy, na které však místo originálů byly k vidění pouze fotografie Richterových maleb. I tyto „reprodukce“ ale samotný umělec chápe jako součást své tvorby a signované tisky podle jeho slavných obrazů se běžně prodávají za desetitisíce dolarů. Schopnost zpeněžit cokoliv, čeho se dotkne, je možná dalším momentem, který Richtera přibližuje Picassovi.

 

Gerhard Richter: Portraits

pořadatel: National Portrait Gallery, Londýny
termín: 26. 2.–31. 5. 2009
www.npg.org.uk

Gerhard Richter: Abstrakte Bilder

pořadatel: Haus der Kunst, Mnichov
termín: 27. 2.–17. 5. 2009
www.hausderkunst.de

Gerhard Richter: Retrospective

pořadatel: Albertina, Vídeň
termín: 30. 1.–3. 5. 2009
www.albertina.at