MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2015 únor

Informace jako obraz a osobnost

Podle rozsudku Soudního dvora EU z loňského května disponujeme v rámci ochrany osobnosti i „právem na zapomnění“, tedy na vymazání odkazů ke své osobě z internetové paměti. Jak říká italský filozof Luciano Floridi, některé osobní informace bychom neměli vnímat jako informace „o nás“, ale jako něco, co je součástí nás samých. Můžeme říci, že v informačním věku začíná být zcela běžné uvažovat o personáliích čím dál tím víc v pojmech přístupu k informacím. To, kým jsme a za koho jsme považováni, se rámuje slovníkem, který se překrývá s tím spojeným s informačními technologiemi: naše zdraví vystihují biometrická data, naše názory data umístěná na zeď Facebooku. V obou případech máme nebo bychom měli mít pod kontrolou, kdo k nim má přístup. Jak upozorňuje Floridi, ve světě, kde by žádná taková kontrola neexistovala, nebylo by ani nic takového jako osobní identita.

Informace v digitálním světě jsou ale také informace digitálně šířené, totiž šířené alografickými médii. To jsou taková média, u nichž je možné zajistit identitu informace v jejích replikacích díky tomu, že informace je kódována z odlišitelných základních stavebních prvků. Takovým typickým příkladem alografického média je písmo. Ať už je obsah vysázen jakýmkoli typem, jestli jsou grafémy za sebou řazeny v identickém pořadí, půjde vždy o to samé dílo. Proto také neexistují falza již existujících románů, ale pouze autorizovaná a neautorizovaná vydání, zato ale existují falza již existujících obrazů. Obrazy se totiž tradičně považují za analogové, autografické médium, tedy médium, které není složené z distinktních jednotek, a proto nelze zajistit jeho typovou identitu napříč výskyty; identitu obrazu zajistí pouze historické podmínky jeho vzniku. Je spíše relikvií než textem.

Lidská osobnost byla v evropské moderní civilizaci také tradičně vnímaná jako autografické médium: každý z nás je jedinečnou neopakovatelnou bytostí, dílem svých činů a rozhodnutí. Ostatně kulturním modelem této etiky autenticity je geniální malíř expresivně se vyjadřující skrze své autografické médium – obraz. Je-li ale modelem osobnosti digitální informace, pak se otevírá – na první pohled vědecko-fantastická – možnost, že naše osobnost si může zachovávat typovou identitu napříč nejen časem, ale i synchronním prostorem, jinými slovy, můžeme existovat v jeden okamžik na vícero místech jako „distribuované osobnosti“. Jak jsme viděli, zatímco u knih nemáme s takovou distribuovanou identitou problém, u obrazů již ano. Co když se ale ukáže, že obrazy mohou být také digitální média?

Všichni jsme ale vlastně na takovou možnost zvyklí. Digitální obrazy, se kterými přicházíme na svých elektronických displejích do kontaktu, chápeme jako digitální i v tomto smyslu: sestávají z pixelů, tedy identických stavebních bloků, kdy každý z nich nese určitou hodnotu vybranou z omezeného, byť obrovského zásobníku hodnot. Reprodukovat digitální obrázky tak znamená prostě reprodukovat hodnoty a jejich řazení, jako v případě reprodukce textu. Je-li toto chápání správné, nebo ne, nechme stranou. Důležité spíše je, že takové digitální chápání typové identity obrazů vychází vstříc digitálnímu chápání identity lidské osobnosti v informačním věku, jak ji představuje Floridi. Podobně jako v případě moderní etiky autenticity jistý kulturní model umění jako výronu géniovy osobnosti v sobě spojoval představy o autografičnosti obrazu a jedinečné identity osobnosti, můžeme se ptát, zda v naší době už neexistuje podobný kulturní model umění spojující naopak představy o alografičnosti obrazu a distribuované identity osobnosti. Představy v současném umění o paralelní existenci obrazů v jednom čase na vícero místech a v různých médiích (potisk na tričku, obraz v galerii, jpeg na tumblru...), jejich digitální šíření (částečně) kontrolovanými kanály sociálních sítí napovídají, že obrysy tohoto modelu je možné vystopovat. Jak snad tato úvaha ukazuje, bylo by omylem tuto paralelní existenci obrazů v různých médiích a na různých místech spojovat s koncem mýtu velkého umělce, jak se někdy bláhově hlásá. Pouze kontrola jeho identity nabírá jiné podoby.