MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 květen

Jan Mahr

  • Datum / 09. 05. 2012
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Vytváří v pravém slova smyslu fotografické obrazy, jenže jako modelky mu nejčastěji slouží šťourátka do ucha, plastové příbory zatavené v igelitu nebo houbičky na nádobí. Prostřednictvím svých snímků nechce vytvářet iluze, ale konstatovat. „Spousta věcí se děje mimo rámec toho, jak se dít mají,“ říká a snaží se s tím po svém něco dělat.

„Dřív než jsem začal fotit, tak jsem maloval a na svoje fotky se prostě pořád ještě dívám obrazovým způsobem,“ vysvětluje pětatřicetiletý absolvent Institutu tvůrčí fotografie Jan Mahr z Českých Budějovic. V posledních letech na sebe upozornil především cykly Soft (Galerie Velryba, Praha 2008) a Synthetic (Fotograf Gallery, Praha 2010), kterým je zastoupený i v Národní galerii. „Jsem trochu ironický k tomu, co Jiří Matějů trefně nazval bigotní fotografií, a naopak mě stále víc zajímá hranice fotky a malovaného obrazu,“ doplňuje.

Jeho konceptuálně řešené snímky v sobě opravdu často mají hodně malířského. Soft je cyklus dvojic drobných předmětů z obchoďáku, které Mahr precizně skládá do subtilních prostorových vztahů, takže působí jako klasická zátiší. Synthetic se věnuje stejně banálním tabletopovým solitérům, které naopak zabírají skoro celou plochu „obrazu“ takže se standardním vnímáním člověk většinou příliš nepochodí. Jde o produktovou fotografii, o nezmanipulovaný portrét věci, ale způsobem zpracování i formátem, který se někdy blíží i dvěma metrům, dosahuje Mahr toho, že se jejich předmětnost volně překlápí do abstrakce. Ne náhodou byla na počátku inspirace uměním malířů z okruhu Color Fields nebo Hard Edge Kennetha Nolanda, Morrise Louise nebo Ellswortha Kellyho. Tisky jsou označené jen pořadovým číslem, aby nic neodkazovalo k věci, která je zobrazená.

„V ateliéru se potýká s všedními předměty, dovoluje jim ztrácet třetí rozměr, splynout s pozadím či zázračně se proměnit v barevná pole. Nechá světlo reflektorů, aby odlesky odhalilo pravdu o předlohách, tedy to, že se jedná o ještě zabalené drogistické a papírenské zboží, avšak zároveň pozorovatelům nabízí hru na schovávanou,“ komentuje Mahrovu tvorbu teoretik Jiří Ptáček. I když má v lecčems pravdu, přesto autora příliš netěší, když se fotografie pro diváka ocitnou především v rovině kvízu.

Svou roli pro Jana Mahra hraje nejen způsob zachycení, „casting v regálech“ a instalace, ale samozřejmě i zpracování. V případě Softu jsou to třeba digitální tisky na fólii lepené na PVC, tedy dokonale plastová prezentace plastových věcí. Přestože se barvy nezříká, nejvíc ho baví bílá na bílé – „prázdnota, která ale je“, i když, jak k tomu sám smířeně podotýká: „Pro reprodukování je to hrob.“ Přestože se Jan Mahr digitálu úplně nevyhýbá, raději fotí tradičním způsobem. Nemálo jeho výstav má ale zatím podobu vyvolaných diáků doma v krabici. Svou práci většinou finalizuje, až když vykrystalizuje konkrétní projekt pro konkrétní prostor. Teprve pak diapozitivy skenuje a obraz zpracovává v rámci postprodukce v počítači. I s ním se ale snaží pracovat jen „v rovině analogového procesu“, jinými slovy, simuluje na něm to, co se dřív dělo v temné komoře.

Obrazová stigmata se ale u fotografií Jana Mahra objevovala od počátku. Asi nejvíc se to projevilo v portrétní sérii South Test (2002), kdy se před jeho objektivem objevili třeba Petr Písařík, Vít Soukup nebo Václav Stratil. Emulzi tehdy Mahr na dílem pomalované plátno nanášel pomocí mopu na vytírání. Také předloni započatý cyklus Chataři má blíž ke krajinářskému než sociologickému pojetí. Galerijní prostředí je pro změnu nedílnou součástí projektu, který od roku 2005 fotí v Domě umění v Českých Budějovicích, který vede Michal Škoda. Jde o podobizny autorů výstav, které si pohrávají s estetikou jejich tvorby. To, že se softsyntetické předměty už staly nedílnou součástí Mahrova života, napovídá i autoportrétní cyklus Jakou barvu máš ráda (2009), kde druhou hlavní roli hrají barevná brčka a rozlišovače na klíče.

Také jeho aktuální, zatím bezejmenná, série vychází z konceptu co nejvěrněji zobrazit kus reality, která je natolik nicotná, že za to zachycení ani nestojí. Tentokrát Jan Mahr zaměřil svou pozornost na textury. „Tady už nehraje roli ani ten předmět a jeho tvar,“ vysvětluje. Jsou to fotky a fotografické reprodukce zároveň. Nejde o efektní estetickou hru, ale prosté konstatování. Proto vybrané materiálové plochy bez ukončení fotí a svítí stejným způsobem, jako když se pořizuje reprodukce obrazu. Prvním reálným výstupem se letos na jaře stal polystyren, při příležitosti jeho výstavy ve vývěskové Ukradené galerii v Českém Krumlově. „Kdybych vyfotil a nainstaloval zadní stěnu té vývěsky, vytvářel bych iluzi a realitu té skříňky negoval. Kdybych tam dal fotku sgrafitového psaníčka, které je nedaleko na fasádě, nemá to daleko ke zbytečnosti. Chtěl jsem, aby se ta vývěska uvedla do pravého vztahu, pro který vznikla. Proto jsem tam vystavil něco, co tam má být a není,“ vysvětluje svůj koncept viditelně neviditelné fotografie Jan Mahr.

„Fotografie Jana Mahra balancují mezi obyčejností a nebezpečnou lyričností. Fotografie Jana Mahra jsou jakoby o světle a zvolené předměty už to mají ,jen‘ dokazovat. Fotografie Jana Mahra svou předmětnost jenom předstírají… Fotografie Jana Mahra jsou o melancholii přítomnosti, jež se bezbolestně vyprazdňuje do nicoty. Prostě si Honzových fotografií vážím, sleduji je (když mohu), polemizuji a jsem rád, že jsou, i když nejsou,“ napsal o nich Jiří David. Něco na tom bude.