MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2010 červenec - srpen

Jan Pfeiffer

Ačkoli Jan Pfeiffer není architekt, zabývá se velmi důsledně a důkladně městem. Na základě map i vlastní zkušenosti zkoumá jeho uspořádání, pohyb obyvatel a kumulaci energií. Město je pro něj obrazem jakékoli struktury, v níž fungujeme podle zdánlivě předvídatelných pravidel. Vždycky ale existuje možnost, že se rozhodneme jinak.

Začalo to zkratkami. V roce 2006 přišel Pfeiffer při pohledu na satelitní snímky evropských metropolí na to, že lidé si vytvářejí zkratky především v posttotalitních zemích, v nefunkčních systémech. Zatímco v londýnském Hyde Parku oficiální cesty odpovídají přirozeným stezkám, na pražském Kulaťáku si chodci museli vyšlapat zkratky sami.

Z Pfeifferova výzkumu nevyplývá jen to, že totalitní plánovači nebrali ohled na obyvatele měst, ale také to, že lidé jsou schopni si i v pevně daném řádu najít vlastní řešení. Zkratky podle něj ukazují „hledání nových cest mimo stávající formy, zpochybnění autority, tradice a historie. Jedná se o urbánní revoluci, vedenou chodci, a nikoli architekty“.

Představa zkratky jako vzpoury je pro autora stále živá. Stejně jako město zastupuje jakýkoli systém, zkratka zastupuje jakoukoli změnu. Přesto o sobě Pfeiffer říká, že není revolucionář. Nechce zbourat dům, ale změnit smýšlení jeho obyvatel. Tato tendence se projevila například v loňské akci Používejte stíny budov bez ohledu na to, co reprezentují, při které si autor provokativně četl knížku ve stínu dejvického hotelu Internacionál – bez ohledu na jeho komunistickou minulost.

Ve vztahu k městu Pfeiffer dlouhodobě kolísá mezi pozicí cizince a domorodce. Na jednu stranu má zkušenost cestovatele, který přes dvojité okno letadla vidí světové metropole z ptačí perspektivy, na druhou stranu se ve městě narodil a žije tu. Neustále střídá pohled shora (zvenku, z odstupu) a zdola (zevnitř). „Zkratky“ reprezentují první přístup, „použití stínů budov“ ten druhý.

Z perspektivy domorodce vyšla také fotografická série Podle první, za niž loni získal cenu Essl Award. Umělec vyfotil na zastávce autobusu, který jezdí na ruzyňské letiště, určitou konstelaci lidí. Podobnou skupinu se mu pak podařilo zachytit v Berlíně a v New Yorku. Ačkoli byly situace vizuálně shodné, vazba lidí na místo byla odlišná. Zatímco v Praze byla zachycená multikulturní společnost spíše výjimečná, v cizině byla běžná. Přestože tedy věci vypadaly podobně, jejich kontext byl jiný.

S tímto principem pracoval i v díle From (Z), které rovněž představil na Essl Award. Šlo o židli, stůl a talíř, zakoupené v obchodním řetězci Ikea. Všechny předměty byly slepené ze dvou polovin, které si sice byly k nerozeznání podobné, ale každá byla vyrobena v jiné zemi, například v Rumunsku a Číně. „Globální obchod potlačuje lokální styly a tradice a vytváří nepřirozené multikulturní spojení,“ komentoval dílo umělec.

I když se u pětadvacetiletého autora zdá předčasné mluvit o periodizaci díla, instalace From byla vrcholem jeho první etapy. V té šlo Pfeifferovi hlavně o vyjádření určité myšlenky a forma nebo materiál byly až druhotné. Počátek tohoto období se kryl s jeho příchodem do ateliéru monumentální tvorby Jiřího Příhody, kde se mu podle jeho slov „všechno otevřelo“. Díla, která tehdy vznikala, byla bezpochyby dotažená, ale také poměrně odtažitá.

K obratu došlo mimo jiné pod vlivem poměrně kuriózní situace. Pfeiffer přednášel o současném umění seniorům. Pod palbou jejich otázek musel přehodnotit svůj postoj k tomu, co dělá. Rozhodl se více věnovat výtvarné stránce věci, uvolnit racionální kontrolu nad dílem, vpustit do tvorby prvek náhody a více se v ní osobně angažovat.

První dílo této temnější či divočejší periody neslo příznačný název Všechno vychází ze tmy a bylo k vidění loni v létě v Meet Factory. Soubor kreseb evropských metropolí vznikal potmě, jako vzpomínka na navštívená místa. V důsledku toho bylo leccos nepřesné a vyniklo jen to podstatné. Instalace navíc divákovi umožnila spoluprožít okamžik vzniku díla. Bílé kresby opravdu vyvstávaly z temné místnosti jako vzpomínky z paměti.

Práce s uvolněním vědomé kontroly je typická i pro Pfeifferova poslední díla. Černý lukostřelec na fotografii nazvané Dosah míří sice přesně, ale do neznáma. Stavitel se zavázanýma očima ve videu Bez kontroly buduje z kostek město, veden spíše intuicí než racionalitou. Jak ale může vypadat město postavené slepcem? To můžete právě teď zjistit na Bienále mladého umění v pražském Domě U Kamenného zvonu.