MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 duben

Jaroslav Valečka

Tvorba Jaroslava Valečky se v kontinuální linii vyvíjí od konce 90. let, kdy autor dokončil studia na pražské Akademii výtvarných umění. Prošel malířskou školou Jiřího Sopka a sochařským ateliérem profesora Hendrycha, absolvoval stáže v Německu, Norsku a Nizozemsku. Mimoto během studií získal několik ocenění, například Cenu Sorosovy nadace (1993), Cenu nadace Herberta von Hayeka (1994) nebo cenu Foundation de Bourgogne (1997).

Jaroslav Valečka svým dílem navazuje na linii klasické figurální a krajinářské malby. Ryze expresivní výraz, který mu byl blízký v době studií, kontinuálně rozvíjel, až dospěl k pečlivě budovaným, čistým malbám, které balancují na pomezí exprese a naivizujícího zjednodušení. Prosadit se na konci 20. století s motivem krajiny nebylo jednoduché.

„Akademii jsem končil v roce 1998, v atmosféře, v níž byla klasická malba, která stojí na barvě, atmosféře a příběhu, vnímána jako víceméně překonaná. Výraznou změnu k lepšímu představovala až výstava Perfect Tense v roce 2003 na Pražském hradě, kdy se malba opět začala brát vážněji, jako stále živá záležitost, což mi samozřejmě velmi pomohlo.“ Jaroslav Valečka na sebe tehdy upoutal pozornost díky malbám se zcela osobitou a nezaměnitelnou obsahovou polohou: jeho panoramatická krajinomalba se vyznačovala naléhavou atmosférou nostalgie, zmaru a pustoty.

Dodnes jsou pro něj typické pohledy na holou krajinu hor, do útrob lesa, na opuštěná venkovská stavení – z mnoha možností, jež krajina nabízí, si vybírá právě ty, které se vymykají okamžitému diváckému přijetí, zachycuje místa, k nimž si divák musí vztah nejprve vybudovat. Jeho krajiny jsou analytickou studií osamění – jsou nevhodné pro život, nehostinné, mnohé jsou vyobrazeny pod závojem sněhu, který existenciální dojem jen umocňuje.

Jedna z linií autorovy malby je ukotvena v tichých, rozjímavých panoramatických pohledech a v nepřitažlivých lesních zákoutích. V jiné části krajinářské malby však Valečka pracuje i s lidskou stafáží. Nejčastěji se v kompozici objevují zástupy vesnických obyvatel, anonymní dav srocený u příležitosti nějakého obřadu (skupina lidí shromážděná kolem ohně uprostřed lesa nebo účastnící se tajuplné vesnické svatby uprostřed sychravé zimní pláně). Tyto výjevy připomínají jakési podivné pohanské rituály. Postavy se v nich více než individuálním lidským osobám blíží krajinným prvkům – neživotným, ničím neurčujícím své záměry. V naprosté většině případů nemají tvář, žádná z lidských bytostí není popsána do důsledku fyziognomických rysů, každá je stínem, dojmem, představou o lidství. Dohromady hrají roli svědectví – popisují existenci zarputilých horalů, jež spojují povrchní vztahy s minimem emočního aspektu, kteří žijí v pusté, nehostinné krajině s drsným kouzlem. Pohraničí, atmosféra Sudet, v nichž autor vyrůstal, je natolik palčivá, že ho inspiruje dodnes – prostřednictvím svých maleb zrcadlí paměť vlastní rodiny z prostředí hor za Českou Kamenicí. „Většinou maluju místa, postavy, příběhy a rituály, které znám, které mám zažité. Nesnažím se o mechanický popis, ale o to, namalovat okolní svět tak, jak ho subjektivně a emočně vnímám. Svým způsobem maluju to, čemu se dřív říkalo rodná hrouda.“

Vedle krajin se Valečka věnuje i figurální malbě, která se vyznačuje podobně symbolistním laděním jako krajinomalba. Zaměřuje se především na portrét. I v případě portrétní malby pracuje s anonymitou a jakousi emoční prázdností, což evokuje tajuplný až mystický odér nesoucí se kolem zobrazovaných. Dá-li se pro jeho tvorbu hledat předobraz, tak v rámci figurace vede cesta jednoznačně k dílu Edvarda Muncha. Nahé, necudné dívky jsou zahaleny závojem, portréty osamělých mužů v prostorné, prázdné místnosti jsou zahaleny stínem, portrétovaní, kteří jsou nejvíce odhaleni, mají fyziognomii i kolorit zmrtvýchvstalých. V nejzazším (a častém) případě Valečka zachycuje smrt – sinalé umrlce v rakvi, ženy na pokraji psychického vyčerpání, spadlé napříč kompozicí.

Tematika Valečkových obrazů rozhodně není veselá. Je tajuplná, v některých případech symbolistní, drsná, často necitelná. I jeho figurální tvorba odpovídá nerudnosti sudetského prostředí, v němž často pobývá. Valečka se zkrátka skrze své obrazy nenabízí, ale hledá podobně laděného diváka.