MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 prosinec - leden

Kamila Zemková

Kamila Zemková je umělkyní dvou poloh. Maluje-li, je kontemplativně založenou intimistkou, kreslí-li, dokáže dospět k  situační komice a absurditě.

Začínat profil malířky vyprávěním o nevydařených obrazech je patrně v rozporu s cílem této rubriky. Kamilu Zemkovou (*1983) přesto uvedeme nedávnou situací z jejího bytového ateliéru v centru Prahy. Je listopad, krátce před polednem, do prostorného pokoje historizujícího činžáku proniká rozptýlené chladné světlo. Když přes záclony pohlédnete ven, rozpoznáte bílou skvrnu fasády prázdného Mánesa a šedý šum oblohy. Většina pláten je postavená zády podél stěn. Mezi okny ovšem visí obraz kytice polního kvítí a na stojanu je postaveno velké plátno s pokojovým interiérem a ženskou postavou. „Nedávno jsem se rozhodla vrátit k olejomalbě,“ vysvětluje mi oba obrazy Zemková, o které vím, že již v závěru středoškolských studií v této malířské technice excelovala. „Už jsem ale zapomněla, jak je to těžké.“ Zátiší na stěně je pro ni netypické. Autorčin přednes je v něm suverénní. Kdyby bylo namalováno před válkou, tak by se o něj dnes v aukčních síních patrně prali naši maloměšťáčtí sběratelé. „Je to taková rozcvička. Potřebovala jsem se do malby zase dostat,“ povídá omluvně a se smíchem dodává, že oproti jiným obrazům za něj u návštěvníků ateliéru sklízí pouze chválu.

Obraz je ojedinělý i svou teplou barevností. Pugét ve váze stojí před žlutým pozadím, třebaže sraženým příměsí šedé. V druhém obraze už mnohem lépe poznávám Kamilu Zemkovou. Také na ní jsou vymalován pokoj se shluky květináčů s rostlinami. Prostor i květináče jsou však mírně mimo zobrazovací zvyklosti. „Pokud má být obraz dobrý, musím ho v jednu chvíli rozbořit,“ vysvětluje Zemková, proč rostliny působí tak, jako by se jednalo o soubor několika zátiší vložených až druhotně na společné plátno. Téměř celou levou polovinu podélného formátu vykrývá uvolněně malovaný orientální koberec. Před něj, do středu obrazu, Zemková umístila ženskou postavu. Afričanka držící květináč má zjevně nedokončenou tvář. „Černoškou se ta figura stala postupným zatmavováním, ale spokojená pořád nejsem. Tu hlavu musím ještě vyřešit, nesmí ale být nějaká ulízaná.“ Tento obraz by tedy měl být nepovedeným pouze dočasně.

Již na Fakultě výtvarných umění v Brně se Kamila Zemková profilovala jako malířka a kreslířka intimních emocí uložených do koloristických portrétů a autoportrétů. Humor a nadhled se projevoval spíše ve stylizaci, kde se ke slovu dostával vědomý naivismus. K Zemkové velkým inspiracím patří art brut či výtvarné projevy dětí. Nijak se přitom nesnaží vpasovat mezi ně, pouze do akademicky poučeného a zároveň i konzervativního přístupu touží vnést díl jejich bezprostřednosti a nesvázanosti konvencemi. V souboru pastelů Takini (2008) pro změnu zkoumala nosnost rozprostření zdánlivě neorganizovaných barevných skvrn a čmáranic pro výstavbu poloabstraktních výjevů. 

Hned po ukončení studií v roce 2009 se jí nabídla možnost výhodného spolubydlení v Praze. Tak se dostala do bytu, z jehož fotogeničnosti vychází dodnes. Nalezla v něm prostředí dovolující klid a soustředění potřebné k emocionálnímu prožitku námětů nacházených v kompozicích domácích předmětů, v průhledech okny, v sestavách zimní zahrady. „Pozoruji-li nějaké místo či zátiší, mám trochu pocit, že to je takové bezvětří, ticho a zastavený čas. To mě naplňuje vnitřním klidem, který musím zaznamenat.“

Kontemplativní povaha malování Kamily Zemkové naplno vynikla před třemi lety na výstavě Hluchý místa v brněnské Fait Gallery. Soubor maleb na tvrdém, pevně vypnutém papíru tehdy koncipovala z dohledaných zákoutí a detailů vlastního bytu vykazujících jakousi neúplnost. Ať již v rovině motivu, například jednoho dámského střevíce bez své obvyklého souputníka, tak v rovině výseče či úhlu pohledu, například v malbě křesťanského kříže z boku. Spartánská oproštěnost výjevů ovšem i zde odpovídala přístupu, které je typický také pro její další obrazy a akvarely. Prožívání nejbližšího okolí v nich chce sdělit coby hluboké, a přitom se vyhýbá emocionálním excesům. Připustí zasmušilost, ale nedává ji najevo jako pozoruhodný stav duše. Ani absence znamení, že obrazy vznikly v 21. století, není u jejích obrazů na škodu, neboť určitý únik z dobovosti lze snadno přijmout jako podmínku soustředění se na vnitřní časoprostor. Pospolu tyto rysy budují důvěryhodnost osobní zprávy o mikrosvětě všedního života a ze Zemkové činí pozoruhodnou solitérku české výtvarné scény.           

Užívání pevného papíru na spodním rámu jí v posledních letech umožňovalo alespoň zčásti sbližovat malbu s kresbou. Po práci s uhlem ovšem postupně dospěla k černým lavírovaným tuším. Trochu překvapivě se v nich začala prosazovat krajina s podivnými detaily, jakými je například skládka gumových automobilových plášťů, každopádně si jimi dokázala vytvořit most ke kresbám, které jsou druhou polovinou její práce. V těch ráda dává průchod svému sklonu zachycovat děje a situace, zaměřuje se v nich na zběžnost a spontánnost záznamu a klade důraz na komiku či bizarnost, která do díla vstoupí, pokud ji zobrazíme s jistým diletantismem. Obloukem se tak vracíme zpátky k art brut a dětskému výtvarnému projevu, které právě takto obohacuje náš pohled na skutečnost. Zemková si dobře uvědomuje emocionální i estetickou vzdálenost obou poloh a soudí, že se pro jedno či druhé bude muset rozhodnout i na nejbližší samostatné výstavě na jaře příštího roku v Týně nad Vltavou.