MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 červen

Knížákův dědic

Národní galerie po roce s novým ředitelem / Jméno finančníka Vladimíra Rösela jako možného ředitele Národní galerie poprvé vyslovil ministr Václav Riedlbauch v květnu 2010, několik týdnů poté, co mu mezinárodní výběrová komise jako nejlepšího kandidáta na tento post doporučila historik umění Jiřího Fajta. „Já vám řeknu, o kterých jménech skutečně přemýšlím – Jiří Fajt, Marek Pokorný, Vladimír Rösel. U toho třetího možná ani nevíte, kdo to je,“ prohlásil Riedlbauch pár dní před volbami v České televizi. „Je to finančník, ekonom, který má velký vztah k výtvarnému umění, a je to člověk, který mě přesvědčil tím, že (…) má skutečně názor na to, co by s tou institucí rád udělal.“ Rösel, který svůj kandidátský projekt zahájil konstatováním, že „nelze očekávat, že by se měla (Národní galerie) v nejbližší době nějak zásadně měnit“, přitom v hodnocení poroty skončil na 5. místě ze sedmi přihlášených. Za ním se umístila jen galeristka Monika Burian a Milan Knížák.

Krom výpisu z obchodního rejstříku, jedné okrajové zmínky v týdeníku Euro, kde byl v roce 2006 představen jako odborník na letecký průmysl, a krátkého profilu coby řečníka na konferenci o realitách na podzim 2009 o Vladimíru Röselovi předloni na jaře z otevřených zdrojů nešlo nic zjistit. Ve svém prvním vyjádření, které poskytl začátkem června ČTK, uvedl, že v NG v 80. letech pracoval jako externí lektor, že je dlouholetým členem Společnosti přátel NG a že se v roce 2007 zúčastnil konkurzu na člena správní rady British Musea. Jak dodatečně vysvětlil v několika rozhovorech, neuspěl prý jen proto, že neměl žádného vlivného přímluvce mezi britskými politiky. Jedinou jeho manažerskou zkušeností, jak později vyšlo najevo, bylo roční řízení firmy na výrobu likérů. Jinak se po celý svůj profesní život věnoval hlavně správě investic.

To, že se Vladimír Rösel na jaře loňského roku přihlásil i do druhého konkurzu na ředitele NG, nebylo překvapením. Vedle silných kandidátů Jiřího Fajta a ředitele Moravské galerie Marka Pokorného mu však v první chvíli málokdo dával šanci. V hlasování poroty, ve které tentokrát nebyl jediný zahraniční zástupce a hned čtyři místa z deseti obsadili ministerští úředníci, nicméně jednoznačně zvítězil. Hlasovali pro něj nejen všichni zástupci ministerstva, ale i dva nezávislí porotci: odborník na barokní malířství Lubomír Slavíček a ředitelka Náprstkova muzea Eva Dittertová. Ministr Jiří Besser po dvou týdnech váhání Vladimíra Rösela k 1. červnu jmenoval novým generálním ředitelem. „Moje rozhodnutí je motivováno snahou vybrat z uchazečů nejlepšího manažera. Především z toho důvodu, že statut Národní galerie umožňuje generálnímu řediteli jmenovat pět odborných ředitelů jednotlivých sbírek. I s ohledem na celkovou situaci v Národní galerii jsem přesvědčen, že lepší bude ekonom-manažer než historik umění,“ zdůvodnil své rozhodnutí ministr.

Slohové cvičení

Čím Vladimír Rösel porotu i ministra zaujal? Těžko říct. Ve svém druhém kandidátském projektu již tolik nezdůrazňuje, že NG žádnou změnu nepotřebuje, příliš jasnou představu o tom, kam by galerie  měla směřovat, však tento materiál nedává. Hned v třetím odstavci úvodu Rösel konstatuje, že očekává „přímé snížení dotací rozpočtů muzeí a galerií“. V duchu této premisy se dále věnuje především otázce získávání prostředků z privátního sektoru, což však znamená hlavně zdůrazňování potřeby budování značky NG. „Značka musí neustále překvapovat, nabízet nové přístupy, jak pro návštěvníky, tak pro potenciální sponzory,“ píše například v kapitole nazvané Odborná správa a ochrana. Slovo sponzor na deseti stránkách používá v různých tvarech hned šestnáctkrát.

Hodně prostoru věnuje také vymýšlení různých alternativních struktur řízení a fungování NG. Ve čtyřech odstavcích (na téma vzdělávací a vědecko-výzkumná činnost mu stačí poloviční rozsah) například rozvíjí myšlenku vybavit galerii správní radou jakožto poradním a kontrolním orgánem. Problém, že jeho návrh není slučitelný s existujícím právním vymezením příspěvkových organizací, vůbec neřeší. Ještě odvážnější je myšlenka vytvořit nadaci, která by se místo NG věnovala akvizicím uměleckých děl. „Vlastnictví uměleckých děl by tak nepřecházelo na NG, ale díla by byla ve vlastnictví nadace spravované NG,“ vysvětluje svou představu Rösel. Za charakteristické lze považovat, že se opakovaně odvolává na příklady muzejní praxe ve Velké Británii a Spojených státech, z českého prostředí však zmiňuje pouze historický příklad Společnosti vlasteneckých přítel umění, předchůdkyně NG, která byla soukromou nadací.

Při prvním konkurzu v roce 2010 všichni kandidáti s výjimkou Vladimíra Rösela a Milana Knížáka souhlasili se zveřejněním svých projektů na internetových stránkách Uměleckohistorické společnosti. V případě opakovaného konkurzu v květnu 2011 ministerstvo slibovalo, že projekt vítězného kandidáta zveřejní samo. Nikdy tak neučinilo. Nejprve bylo třeba vyčkat na Röselovo jmenování, poté na jeho první tiskovou konferenci, na které jej prý představí osobně. Když se tak nestalo, materiál v plném znění publikoval portál Artalk.cz. Vladimír Rösel to označil za krádež a za snahu o skandalizaci.  Vzhledem k minimu faktických informací o hospodaření a fungování galerie, které ministerstvo kandidátům poskytlo, totiž podle něj samotný projekt nebyl ničím víc než nezávazným slohovým cvičením.

Dočasné řešení

Vladimír Rösel byl jmenován generálním ředitelem 1. června, s Milanem Knížákem však bylo dohodnuto, že z galerie odejde až ke konci srpna. Knížák opakovaně vystupoval proti Jiřímu Fajtovi, proti Röselově kandidatuře se však nikdy nevyslovil, a tak se zdálo, že je s ním jako se svým nástupcem přinejmenším smířen. Záhy se však ukázalo, že Röselovi jeho novou roli rozhodně nehodlá jakkoliv usnadňovat. Okázale jej ignoroval a dál využíval privilegia plynoucí z ředitelské funkce, zejména služební auto s řidičem. Situace nakonec dospěla až k tomu, že Rösel v srpnu Knížáka poslal na nucenou dovolenou. „Myslím, že pan Knížák zcela nepochopil svou roli. Jako odcházející zaměstnanec měl povinnost předat mi, jak se říká, čistý stůl. Odmítl ale například doplnit předávací protokol a dovolenou jsem mu nařídil, protože týdny předtím nechodil do práce,“ řekl Rösel koncem srpna ČTK. 

O měsíc později dostal vyhazov (oficiálně odešel na základě vzájemné dohody) ředitel Sbírky moderního a současného umění Tomáš Vlček. Řízením sbírky byla, slovy tiskové zprávy, „dočasně pověřena“ Šárka Leubnerová, ředitelka Sbírky umění 19. století, dohled nad odborným chodem sbírky dostala na starost Helena Musilová. Osobností, kterou si Vladimír Rösel do čela Veletržního paláce vyhlédl, byl ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma. Na podzim probíhala jednání o návratu galerie pod správu České filharmonie a Vladimír Rösel strávil několik měsíců neúspěšným lobbováním za to, aby se Rudolfinum místo pod filharmonii přičlenilo pod NG. „Pro nás by ten prostor byl klíčový, protože my nemáme vlastní výstavní síň. (…) My jako instituce bychom takovou věc uvítali a skoro bychom ji potřebovali,“ prohlásil na toto téma Rösel začátkem října v České televizi.

Veletržní palác je v mnoha směrech neuralgickým bodem celé NG. Samotný palác je provozně velmi náročný a Sbírka moderního a současného umění dlouhodobě stagnuje. Problémem není jen zcela nekoncepční výstavní činnost v oblasti současného umění (z žijících autorů zde vystavovali jen ti, kdo si výstavu dokázali sami zafinancovat), ale i téměř nulová vědecká činnost na poli moderního a poválečného umění. Otázka, kdo bude Röselovým člověkem právě pro tuto oblast, byla od samého začátku nejvíce diskutovaným bodem jeho kandidatury. Odpověď na ni však zjevně zatím nenalezl ani on sám. „Dočasné pověření“ Šárky Leubnerové a Heleny Musilové trvá již osm měsíců.

Röselovým hlavním odborným spolupracovníkem s titulem náměstka pro sbírkovou činnost je dlouholetý šéf Sbírky starého umění, historik Vít Vlnas, který se v minulosti několikrát nechal slyšet, že NG by se měla Veletržního paláce zbavit a že živé umění by vůbec nemělo být předmětem její agendy. Další dva poradci, které si Rösel do galerie přivedl, mají k problematice moderního a současného umění možná ještě dál. Již v létě do NG nastoupil novinář Marek Gregor, bývalý šéfredaktor časopisu Time In a naposledy výtvarný redaktor Reflexu. Oficiálně je jeho úkolem oživit Veletržní palác po stránce doprovodných projektů a programů, podle řady svědectví se však účastnil i jednání, která s jeho pověřením nijak nesouvisejí. Od loňského prosince je členem nejužšího vedení, s funkcí náměstka generálního ředitele, ještě Nikolaj Savický, vystudovaný historik, který nějaký čas působil jako manažer v České televizi. Ačkoliv původně se hovořilo o tom, že protiváhou k řediteli-manažerovi bude pětice odborných ředitelů sbírek, nyní se směrem k médiím i k ryze odborným otázkám vyjadřuje hlavně Savický. „Agenda vývozních povolení je v konečné fázi (…) výhradně v pravomoci generálního ředitele jako statutárního zástupce Národní galerie v Praze. Nemá tedy smysl klást podobné dotazy jednotlivým kurátorům či ředitelům sbírek,“ odpověděl například Savický na otázky týkající se kritérií, na základě kterých galerie navrhuje prohlášení uměleckého díla za kulturní památku, které byly adresované kurátorkám Šárce Leubnerové a Heleně Musilové.

S vyrovnaným rozpočtem

Ministr Besser při Röselově jmenování naznačoval, že galerie je ve špatném ekonomickém stavu. Z fungování NG v posledních letech to bylo zřejmé, podle výročních zpráv však bylo vše v pořádku a ani ministerstvo Knížáka kvůli hospodaření nikdy nekritizovalo. Podle výroční zprávy za rok 2009, poslední, kterou měli kandidáti na post generálního ředitele k dispozici, NG v daném roce hospodařila s rekordními 411 miliony korun a ke konci roku vykázala zisk 31 tisíc. „Podařilo se udržet vyrovnaný rozpočet, ale potíže přetrvávají, což limituje Národní galerii v aktivitách roku 2010,“ napsal Knížak v úvodním slově. Že ne vše je v pořádku, naznačoval údaj o nevyřízených závazcích, který meziročně vzrostl o 20 milionů korun, a skutečnost, že galerie od ministerstva každoročně dostávala vyšší částku, než bylo v rozpočtu původně plánováno. To však v té době nikdo nekomentoval a sám Knížák dokonce od ministerstva koncem roku 2009 dostal mimořádnou odměnu.

Vladimír Rösel o tomto problému poprvé promluvil loni v září. Pololetní uzávěrka provedená po jeho nástupu odhalila nesoulad mezi plánovanými a skutečnými náklady ve výši 20 milionů korun. „Pan profesor Knížák, vnímaný obecně jako neohrožený bojovník proti všemu a všem, se z neznámých důvodů zřejmě nikdy neohroženě nepostavil za instituci, kterou dlouhá léta vedl. Nedostatečně deklaroval či neodpovídajícím způsobem řešil jinak jistě vědomou podhodnocenou realitu ekonomického stavu NG. Pravděpodobně musel vědomě skrývat, že reálné náklady jsou vyšší, než jak se uvádělo v rozpočtech, se kterými pracoval,“ citovaly Rösela Lidové noviny. Do konce roku 2011 pak tato ztráta podle Rösela narostla na celkových 47 milionů korun. Podle účetní metodiky však šlo o vyrovnaný rozpočet. „Já jako ekonom s tím velice těžko soupeřím, ale musím říct, že systém, v jakém fungují státní příspěvkové organizace, umožňuje to, že byť máme takovouto velikánskou ztrátu v  desítkách milionů korun, tak se stejně jedná o vyrovnaný hospodářský výsledek,“ řekl Rösel v lednu v Českém rozhlase. Knížák svému nástupci připravil ještě jedno překvapení, den před jeho jmenováním podepsal splátkový kalendář do roku 2014 na nevyřízené závazky dohromady za 32,7 milionu korun. NG tak v loňském roce vynaložila 5,5 procenta z celoročního příspěvku od zřizovatele na splácení dluhů z minulých let a dosud jí zbývá splatit víc než 27 milionů korun.

Aby do budoucna předešel opakování tohoto stavu, snaží se Rösel zprůhlednit hospodaření galerie rozlišováním výdajů a příjmů na mandatorní a nemandatorní. Do první kategorie podle něj spadá to, co se týká správy státního majetku, tedy nakládání se sbírkami a provoz budov. Za nemandatorní výdaje považuje vše, co NG a její vedení může samo ovlivňovat. „Přicházíme s tím, že model ekonomického řízení galerie by byl tzv. příjmový. To, co si NG a její vedení je schopno zajistit jako zdroje, tak tyto příjmy budou určovat rozsah aktivit a činností NG,“ vysvětlil Rösel na setkání s novináři konaném u příležitosti roku od jeho nástupu do funkce. Takovéto rozlišení sice umožňuje odhalit podfinancovanost galerie ze strany ministerstva – příspěvek 220 milionů korun, který má NG přislíbený na letošní rok, nestačí ani na pokrytí oněch mandatorních výdajů –, na druhou stranu však redukuje činnost galerie na funkci pouhého depozitáře. Zpracování vědeckého katalogu sbírky holandského umění a příprava výstavy Rembrandt & Co. totiž v logice tohoto přístupu nebyla čímsi, co vyplývá ze samé podstaty a smyslu existence NG, ale pouhým nemandatorním výdajem.

Pro stát a turisty

Vysoké provozní náklady se odvíjejí od snahy Milana Knížáka získat do správy galerie co nejvíce objektů. Nové vedení se proto rozhodlo vzdát se těch pražských paláců, ve kterých NG byla pouze v pronájmu. Již v únoru byla uzavřena expozice umění 19. století, která posledních dva a půl roku sídlila v Jiřském klášteře na Pražském hradě. Počítá se také s ukončením pronájmu Domu U Černé Matky Boží, ve kterém se nachází samostatná expozice věnovaná českému kubismu. V návaznosti na to NG
v květnu představila nový koncept relokace svých sbírek, připravený ve spolupráci s poradní komisí, ve které dostalo prostor i několik externích odborníků. Rozhodnutí o dalším stěhování sbírek je přesto poměrně překvapivé, neboť ve svém kandidátském projektu Vladimír Rösel toto téma vůbec neřešil. Za Knížáka NG opakovaným otvíráním a zavíráním nových „stálých expozic“ maskovala nedostatek jiné aktivity.

Do nově zrekonstruovaného Salmovského paláce, který se pro veřejnost poprvé otevřel minulý měsíc výstavou Pernštejnové a jejich doba, se má příští rok z Anežského kláštera přestěhovat středověké umění. Na Hradčanech tak vznikne jakési centrum NG s trojicí stálých expozic zaměřených na staré české a evropské umění. Do uvolněného Anežského kláštera se má vrátit sbírka 19. století, která zde byla až do roku 2000. Důvodem této výměny jsou mimo jiné obavy z opakování povodní. Že by voda pronikla až do expozice v prvním patře, snad nehrozí, riziko však představuje výpadek klimatizace. Malířství 19. století by mělo být v tomto směru odolnější než deskové obrazy staré pět až šest století. Proč ale není možné umění 19. století vrátit do Veletržního paláce, kde bylo v letech 2000 až 2009 a kde tvořilo logický celek se sbírkou moderního a současného umění, není jasné.

Nejkontroverznějším nápadem, který kritizují i někteří odborní pracovníci NG, je záměr vyčlenit ze sbírky moderního a současného umění tzv. Francouzskou sbírku, kolekci moderního francouzského umění zakoupenou státem v roce 1923 a sbírku Vincence Kramáře, a vystavit ji v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Argumentem pro tento krok má být snaha „akcentovat nejatraktivnější expozici pro zahraniční návštěvníky“. NG tím nepřímo přiznává, že návštěvnost je pro ni nejdůležitějším kritériem, a své poslání redukuje na snahu ukázat světu, že má ve svých sbírkách stejné autory jako velká zahraniční muzea.

Když Vladimír Rösel před rokem nastupoval do funkce, bylo mu opakovaně vytýkáno, že nepřináší žádnou vizi. „NG bezpochyby potřebuje manažera, čelí a bude čelit všemožným provozním a finančním výzvám. Avšak ještě předtím potřebuje ideu. Se vší úctou k ekonomickému vzdělání, nemyslím si, že tu ideu má přinášet ekonom, nýbrž někdo se skutečným porozuměním pro obor,“ citoval tehdy deník Právo Vladimíra Kokoliu. Po roce sice víme, jakým způsobem chce Rösel stabilizovat hospodaření NG, ale v čem spatřuje roli muzea umění v současném světě a jakými cestami ji chce naplňovat, je dnes stejně nejasné jako před rokem. Na otázku Hospodářských novin, na co chce NG přilákat sponzory, nedávno odpověděl: „Na spojení se státotvornou institucí.“ Těžko si představit, že by stejně smysl své instituce chápal například ředitel Tate Gallery.