MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 březen

Lom

  • Datum / 06. 03. 2008
  • Autor / Adam Richard
  • Rubrika / názor

Kvalita uměleckého díla – a tím spíše díla výtvarného – se projeví nejdříve po 50 letech. Je to zřejmě jakýsi magický časový úsek, jakési neúplatné síto. V běhu oněch pěti desetiletí vyplavou na povrch dosud skryté hodnoty, projeví se tvůrcovo mistrovství, nebo naopak břídilství. V každém případě je u současného umění (nebo neumění) nutno při posuzování počkat – a pak se uvidí.

Tak nějak uvažuje řada lidí, podobně jsem počátkem 80. let přemýšlel i já. Je dílo dobré? Je špatné? Jak to mám, prosím vás, poznat?

A tak jsem kupoval a nevěděl. Občas jsem šel na výstavu, občas jsem se na splátky upsal v Díle. Vajce, Velčovský, ano, i Janeček. Jenom na Zdeňka Hajného jsem nedosáhl. Ale líbil se mi velmi. Stejně jako Lhoták nebo Gross. Stejně jako Van Gogh a Vermeer.

Jan Merta kdysi mluvil o rozevírání opon. O postupném pronikání do výtvarného světa. O rozkrývání jeho tajemství. Pokud si pamatuji, bylo sychravo a škaredě, když jsem poprvé nakoukl coby sběratel škvírou mezi díly opony. Bylo to v Galerii Platýz na Národní třídě v Praze a já si historický význam toho nakouknutí tenkrát samozřejmě vůbec neuvědomil. Až mnohem, mnohem později…

Obraz namaloval jakýsi Ivan Ouhel a jmenoval se Lom. Měřil 65 x 50 cm a ten pan Ouhel ho vyfikl olejem na překližku. Stál na splátky 5000 korun – to byl v té době můj plat za dva a půl měsíce. Teď si, prosím, představte, jak chodíte, jeden den za druhým, do Galerie Platýz a obraz znovu a znovu studujete. Ale co je horšího, neumíte se rozhodnout. Koupit? Nekoupit? Kdo je to vlastně ten Ivan Ouhel? A vůbec, nejsou ty prachy za obraz naprosto vyhozené peníze? Nejspíš ano!

Nakonec jsem zašel za svým vedoucím. Byl to inteligentní a vzdělaný pán. Třeba mi poradí, říkal jsem si. Ten inteligentní a vzdělaný pán se na mě podíval šibalsky: „To myslíte toho malíře, co o něm před chvílí mluvili v rádiu jako o významném představiteli mladé generace?“

„Oni o něm mluvili v rádiu?“ podivil jsem se upřímně a šel obraz koupit. Co jsem taky mohl dělat jiného...

Dodnes nevím, jestli tenkrát Dr. Michalíček jenom nežertoval. Proč by o nějakém mladém malíři (notabene nerežimním) mluvili v režimním rádiu? To přece nedávalo žádný smysl. Na druhou stranu – vykročení na cestu skutečného sběratele, to už smysl dávalo! Ale to, že jsem někam vykročil, jsem pochopitelně také nevěděl.

Ivana Ouhela jsem osobně poznal až o čtyři roky později. Chodil jsem pak do jeho ateliéru jako do svatostánku a s hrdostí odnášel tu obraz, tu kresbu. Bylo jich hodně a já je mám pořád rád. Ale obraz Lom, nevelká překližka z roku 1984, ta zaujímá dodnes postavení zcela výsadní. No řekněte, copak obraz, který stojí na počátku cesty sběratele, může zaujímat nějaké jiné místo?