MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2015 březen

Malíř a jeho znalec

V únoru vyšla v Moravské galerii v Brně dvousvazková monografie vydávající svědectví o mimořádném portrétním malíři českého původu Johannu Kupezkém. Napsal ji významný kunsthistorik Eduard A. Šafařík, který právě tak jako Kupezky strávil převážnou část svého tvůrčího života mimo svou vlast, a to především v Itálii.

Tento muž, autor několika knih a nesčetných časopiseckých článků, katalogů i slovníkových hesel, pracoval v padesátých letech jako ředitel přední české sbírky starého umění, Obrazárny arcibiskupského paláce v Kroměříži, kde objevil několik mistrovských děl, především Nanebevstoupení Paola Veroneseho. Později se specializoval na italské, a zejména benátské malířství 16. a 17. století. V letech 1957–68 působil v Národní galerii v Praze a vedl seminář znalectví na Univerzitě Karlově. V té době získal stipendium v Norimberku a na sklonku 60. let měl možnost rozvíjet své znalosti i v Římě.

Pracoval v Bibliotheca Hertziana a v Galleria Nazionale d’Arte Antica, kterou vedl známý Italo Faldi. Byla to doba nepřetržitého pracovního úsilí. V roce 1971 se Eduard Šafařík stal po Timonu H. Fokkerovi a Faldim ředitelem světoznámé římské sbírky Doria Pamphilj a následně, od osmdesátých let, vedl skvostnou galerii rodiny Colonna, rovněž v Římě. V tomto období působil také jako hostující badatel v Getty Center v Los Angeles.

Ve svém novém působišti v Itálii se profesor Šafařík věnoval studiu sběratelství. Sestavil ilustrované inventáře dvaceti významných šlechtických sbírek. Zájem o dílo Kupezkého a jeho současníků byl jistě prohlouben v první polovině 60. let pobytem v Germanisches Nationalmuseum v Norimberku. Ale vše začalo daleko dříve.

Rodinná tradice

Eduard A. Šafařík pochází z významné rodiny. Jeho předek František Václav Pštrosz (1779–1864) byl v letech 1861–63 primátorem města Prahy. Dalším pozoruhodným členem rodiny byl rytíř František Šafařík-Pštrosz, který za vlády císaře Františka Josefa zastával úřad ministra pošt pro Čechy a Moravu. V roce 1928 vydal Eduardův děd, právník a historik umění Eduard Šafařík-Pštrosz, obsáhlou monografii o Johannu Kupezkém. Do té doby vyšlo svědectví o tomto výjimečném malíři pouze jedno a sepsal je Kupezkého přítel a žák Johann Caspar Fueslli v roce 1758.

Ale ani pro potomka tak dobře situované rodiny nebylo po první světové válce snadné vydat monografii o Kupezkém. Aby mohla najít v poválečné době erudované čtenáře, musela vyjít v němčině, ale patrně právě proto se nenašlo v Čechách nakladatelství, které by ji bylo ochotno vydat. Eduard senior musel publikaci své dlouholeté práce financovat sám. Aby mohl vzdát poctu umělci, o kterém se měl svět dozvědět více, musel obětovat jednu Kupezkého vlastní podobiznu a kompletní soubor grafik malířových děl. Nebylo jednoduché prodat taková umělecká díla a současně se bolestně vzdát něčeho, na čem rodina lpěla.

V témže roce 1928, kdy s takovými obtížemi vychází monografie Eduarda seniora, která koriguje nesrovnalosti v práci Fueslliho a rozšiřuje a upřesňuje pohled na dílo Johanna Kupezkého, se v rodině narodí chlapec a zdědí dědovo jméno. Se jménem však Eduard junior zdědí i zájem o dějiny umění a povinnost pečovat o odkaz Johanna Kupezkého.

„Vidím denně doma soubor pěti různých obrazů Johanna Kupeckého a jedno hlavní dílo jeho žáka Gabriela Mullera zvaného Kupezky-Müller. Tyto portréty jsou vystaveny ve velkém sále řadu let, hovoří tam ke mně a mezi sebou. Obrazy si nás vybírají bez našeho přičinění. Jejich původ a jejich příběhy nám zprostředkovávají myšlenky, které si kdysi o nich vytvořili tehdejší majitelé. Ty lze do jisté míry zaznamenat. Ale vzhled výtvarného díla může být předmětem jedině osobního zážitku, který nelze předávat žádným mechanickým záznamem,“ říká Eduard A. Šafařík, jehož hlavním oborem v rámci dějin umění je znalectví.

Národnost

Johanna Kupezkého a Eduarda A. Šafaříka osudově spojuje i to, že z hlediska nacionalisticky smýšlejících Čechů mají problém se svou národností. Johannes Kupezký se narodil v Pezinku u Bratislavy v roce 1666, ale nebyl to Slovák ani Maďar, nýbrž syn českých protestantů, kteří po Bíle hoře utekli na Slovensko. Jeho jméno se píše s německým „z“, ale že se cítil Čechem, dokládá jeho životopisec Fuessli textem jeho poslední vůle, ve které odkazuje značnou finanční částku své sestře Marii „žijící v Pezinku v Čechách na uherské hranici“. Správnější však bude považovat ho za Evropana, protože strávil 23 let v Itálii, 16 let v Rakousku a zbylých 11 let v německém Norimberku.

Podobně je na tom Eduard A. Šafařík. Narodil se rovněž na Slovensku, v Bratislavě, v rodině ženijního důstojníka s německým příjmením, který po druhé světové válce musel přijmout české příjmení své manželky. Do roku 1968 žil v Čechách, ale pak se vystěhoval i s rodinou do Itálie, byl zbaven československého občanství a stal se Italem. Svému jménu pro jednoduchost odebral matoucí diakritická znaménka. Jak sám konstatuje, italská národnost ho dostatečně uspokojuje. Patriotismus obou mužů není tedy příliš vyhraněný. Přesto chce Eduard A. Safarik na sklonku svého života umístit svůj obsáhlý archiv v Čechách. Můžeme jen doufat, že se mu to podaří. Že se najde instituce, která pochopí jedinečnost takového odkazu a najde pro jeho umístění prostory a prostředky.

Johannes Kupezky

Během své plodné umělecké dráhy se Kupezky zabýval především portrétním malířstvím. Pokud víme, nikdy nenamaloval žádnou krajinu ani žádné zátiší, ale vložil krásné motivy zátiší do svých vlastních i cizích podobizen. Svou Vlastní podobiznu s rodinou v ateliéru koncipoval, jako kdyby to byl žánrový obraz, podobně jako mnoho svých dalších raných děl. Velkou část jeho tvorby tvoří „dějové náměty“. Toto sousloví je Šafaříkův překlad německého termínu „Historiemalerei“, které označuje obrazy a grafiky s náměty jak náboženskými, tak mytologickými či alegorickými. Ale hlavní část svého pracovního úsilí vynaložil Kupezky, jako před ním pouze Rembrandt, na podobizny přátel, malířů, hudebníků, a především významných osobností politických, panovníků a dvořanů a po roce 1723 zejména norimberských občanů všech sociálních tříd.

Je pochopitelně nesmírný rozdíl v tom, jak zachytit sebe sama, jak členy rodiny, jak přátele, jak ztvárnit skupinové podobizny či zpracovat objednávky panovníků. K těmto zakázkám přispívala mnoha replikami a kopiemi Kupezkého dílna. Rozlišit a kategorizovat tento nesmírný malířský a grafický materiál patřilo k hlavním úkolům knihy, kterou E. A. Šafařík nyní vydává. Jeho přáním bylo, aby kniha vyšla dvojjazyčně – paralelně česky a německy – ale z finančních důvodů vychází pouze německy. To jí samozřejmě zaručí větší odbyt u evropských odborníků. Přesto má profesor Šafařík pocit, že čeští a slovenští kulturní pracovníci neprojevují dostatečný zájem o jednoho z mála významných barokních umělců pocházejících z našich – dnes rozdělených – zemí. Zdá se mu, že tento významný malíř stále ještě nenalezl ve své vlasti adekvátní ohlas. Že by snad výše zmíněná deklarace Eduardova vlažného národnostního cítění byla jen ironickou nadsázkou, za níž se skrývá vřelý vztah k jeho otčině?