MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 březen

Malířka nové věcnosti

„Je první naší sociální malířkou, která má starší družku v samotné velké Käthe Kollwitz; (...) volí svá témata v prudkém toku života a na jeho periferii. A kreslí a maluje tato témata tak, jak je život tvoří. Tím se její obrazy, které nechtějí býti tendenčními, stávají obžalobou i rozsudkem zároveň.“ Těmito slovy v roce 1930 komentoval Karel Hornych v Ženském světě dílo teprve devětadvacetileté malířky Milady Marešové. Ta však za sebou v tomto okamžiku měla již několik autorských výstav – v roce 1925 v pražském Topičově salonu a o pět let později v Aventinské mansardě –, výtvarnou výpravu několika originálních bibliofilií a byla populární ilustrátorkou periodik i dětské literatury. Navzdory svému nízkému věku byla výraznou osobností s nezaměnitelným výtvarným rukopisem, jejíž práce zaujala řadu dobových kritiků a intelektuálů.

O díle této umělkyně se dnes přesto mnoho neví. Stejně jako mnoho jiných vynikajících malířek a sochařek, které působily v meziválečném Československu, i ona byla téměř zapomenuta a její přínos pro české umění 20. a 30. let zůstává zastíněn její poválečnou prací ilustrátorky dětské literatury. Spíše než její uhrančivé obrazy, v nichž se snoubí snová atmosféra se sociální kritikou, tak mnohým vytanou na mysli „nevinné“ obrázky zvířátek a hrajících si dětí. Tím, co v díle Marešové oslovilo dobové kritiky, však bylo právě napětí mezi všednodenními náměty a jejich někdy baladickým, jindy zas groteskním ztvárněním. Jak to výstižně napsal Bohumil Markalous, „není tu humoru, jen tragikomedie lidskosti, není tu výsměchu, jen rozbolestnělá ironie tím účinnější, (...) že rodí se z podvědomí, z hlubokého rozechvělého soucitu tvůrcova.“

Druhý život

V poválečné době se o starší práce Milady Marešové zajímala jen hrstka historiků umění. Patřila mezi ně Věra Nejedlá, kurátorka Svazu českých výtvarných umělců v Praze, která však na výstavě Milady Marešové v Galerii D v Praze na Smíchově v roce 1972 akcentovala spíše malířčino dílo z přelomu 60. a 70. let a jejíž výklad se bohužel neobešel bez dobové politické tendenčnosti. Díky ní Národní galerie koupila sedm obrazů Marešové; ani jeden z nich se však nikdy neobjevil ve stálé expozici. Zřejmě nejvýraznější podíl na znovuobjevení meziválečného díla Marešové měla Jiřina Hockeová, jež jí na přelomu let 1985 a 1986 uspořádala soubornou výstavu v Domě umění města Brna a která, myslím, jako jediná představitelka poválečné české kunsthistorie pochopila význam této malířky pro vývoj českého modernismu.

Vedle toho se obrazy Milady Marešové z 20. a 30. let objevily jen na několika souborných výstavách věnovaných některému z fenoménů meziválečného modernismu. Dva oleje zařadila Marcela Pánková v roce 1983 na výstavu Dvacátá léta: Sociální tendence a obraz Dobročinný bazar z roku 1927, jedno z nejosobitějších děl Marešové, se ocitl na výstavě Aventinská mansarda, kterou v roce 1990 pro Galerii hlavního města Prahy připravila Lenka Bydžovská s Karlem Srpem. Zvláštní pozornosti se dočkala Marešová v souvislosti se svými kresbami z ženské káznice ve Waldheimu, kde strávila během druhé světové války tři roky kvůli výtvarné spolupráci s odbojovým časopisem V boj. Ačkoli je tento soubor pozoruhodným historickým dokumentem a svědčí o výjimečné schopnosti umělkyně zachytit ve zkratce jak dramatickou a absurdní atmosféru života v nesvobodě, tak nejrůznější lidské typy, jeho akcentování neprávem upozaďuje kvalitu její starší malířské práce.

Vlastní cestou

V čem tedy spočívá význam díla Milady Marešové a z jakých důvodů se mu v rámci dějin českého meziválečného umění dostává tak málo pozornosti? Marešová patřila k prvním ženám, jimž školské reformy umožnily ucházet se o plnohodnotné akademické studium výtvarného umění. V roce 1918 přešla z Uměleckoprůmyslové školy v Praze, na níž studovala v Kreslířské a malířské škole pro dámy, do malířského ateliéru Vojtěcha Hynaise na Akademii výtvarných umění. Spolu s ní tu v této době začaly studovat například Vlasta Vostřebalová, Helena Bochořáková, Charlotte Schrötterová nebo Mary Durasová.

Zrovnoprávnění uměleckého vzdělání pro ženy bylo historickým zlomem. Došlo k němu však paradoxně v době, kdy na AVU vládl zkostnatělý akademismus a kdy mladí umělci prohlašovali akademické vzdělání za přežitek. Karel Teige volal po „organizovaném a vědomém odboji produktivních sil proti stávajícím poměrům, tradicím, akademiím, estetikám a morálkám“ a v tomto duchu se selektovali také ti, kteří stanuli v předních řadách modernismu a avantgardy. Ženy, jimž se prvně v historii naskytla příležitost osvojit si akademické umělecké dovednosti, pochopitelně akademické studium nezačaly ihned podkopávat, a k těmto průkopníkům tudíž nepatřily. Výjimkou nebyla ani Milada Marešová.

Marešová zůstávala po celé meziválečné období věrna realistickým východiskům, a ačkoli se její práce průběžně proměňovala a počáteční magickou atmosféru v ní postupně vystřídal groteskní a posléze i expresivní náboj se silným sociálním apelem, rozhodně nenaplňovala avantgardní model umělce-experimentátora, manifestačního proklamátora a revolucionáře. V jejím díle silně rezonovala německá nová věcnost, ale v podobě o poznání introvertnější. Zjevoval se v něm sice skutečný život se všemi svými krásami i banalitami, avšak byl to svět, v němž se od počátku projevovala „podivná, smutně teskná a hodně pesimistická nálada jejího nitra“ (Václav Tille), ostře kontrastující s optimistickým naladěním avantgardních kruhů 20. let.

Marešová nekopírovala německé vzory Neue Sachlichkeit a stejně tak se odlišovala od většiny představitelů českého sociálního umění 20. let. Sociálně angažovaný tón se v jejích malbách snoubí s všednodenní poetikou, jindy zas přerůstá do karikující nadsázky. Kultivovanou, neokázale „věcnou“ formou Marešová zachycovala nejrůznější tváře obyčejné, často velkoměstské skutečnosti stejně jako jejích obyvatel z různých společenských vrstev – anonymních i konkrétních žen, mužů a dětí. Ve zdánlivě banálních okamžicích a všedních výjevech soudobého života dokázala objevovat krásu i smutek, tajemství i bizarnost.

Jiný modernismus

Marešová a další představitelky prvorepublikového výtvarného umění až na několik málo výjimek (Toyen, Hana Wichterlová) vycházely z různých forem realismů, které představitelé tuzemské avantgardy s odporem odmítali. Ať to již byly projevy neoklasicismu, magického realismu nebo nové věcnosti, byly chápány jako regresivní prvek, jejž se Bedřich Václavek nezdráhal posměšně označit za „estetickou paralelu konsolidace starého řádu“. Jistě, i mezi umělci-muži byla řada těch, pro něž tyto projevy neznamenaly jen staré haraburdí patřící do minulosti. Na rozdíl od žen se však jejich inklinace k tradici nevysvětlovala jejich pohlavím. Byly to tedy ženy, které mohly ideálně ztělesňovat ono akademické zpátečnictví, vůči němuž se avantgarda a takzvaně pokrokoví intelektuálové potřebovali vyhraňovat. „Žena“, jak napsal výmluvně Václav Nebeský, „není rozeným umělcem, jak jím je muž, poněvadž je sama rozeným uměleckým dílem, jeho existující formou a obsahem. [...] Je konservativní ze strachu, aby lidský život neztratil rovnováhy.“

Upřednostňování avantgardních experimentů a opomíjení tradičnějších výtvarných projevů se silně podepsalo i na podobě dějin českého moderního umění a heroický, avšak jednostranný obraz meziválečné umělecké scény se daří proměňovat jen pozvolna. Nejde samozřejmě jen o ženy. Jak však ukazuje mnohostranné dílo Milady Marešové, k němuž patří třeba i dosud nezveřejněný unikátní projekt Domácího biografu, čtyř rozsáhlých cyklů ručně malovaných a kolážovaných diapozitivů určených k projekci v laterně magice, zhodnocení přínosu žen-umělkyň je pro kritickou revizi ustáleného modernistického kánonu nezastupitelné. Ukazuje se totiž, že ženy do prvorepublikové výtvarné produkce přinesly nejen odlišnou tematiku, ale především jinou senzibilitu a jiný pohled na skutečnost.

 


Milada Marešová – Zapomenutá malířka českého modernismu

pořadatel: Moravská galerie v Brně
místo: Pražákův palác
kurátoři: Martina Pachmanová, Petr Ingerle
sponzor: UniCredit Bank
termín: 14. 3.–25. 5. 2008
www.moravska-galerie.cz