MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 duben

Martin Kocourek

  • Datum / 05. 04. 2012
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Spontánně vytváří práce obdařené zvláštním druhem přitažlivosti. Pohrávají si zároveň s interiérem i exteriérem, klasickou estetikou i smetištní kulturou. Často mají na jednu stranu přírodní charakter, na druhou průmyslovou vizáž. Dotýkají se historie i současnosti, každodenní prožitky spojují s niterností. A navíc dokážou chytnout za srdce.

Výsledky jeho tvorby jsou nejen přesvědčivé, ale i provázané vnitřní logikou. Popisem se k jejich jádru vlastně ani nelze dostat, i když charakterizovat je není příliš těžké. Jsou to ve své podstatě prosté věci zobrazované jednoduchými prostředky. Ani témata, kterými se zabývá, nejsou na první pohled nijak výjimečná: tenkostonká rozvinutá květina, rozechvělý trs rákosu, z okna viděný obzor a zapadající slunce. Nic moc, řeklo by se, ovšem jen než si člověk uvědomí, že Martin Kocourek je sochař.

Absolvent VŠUP Martin Kocourek (1976) patří k nejtalentovanějším sochařům své generace. Při studiích prošel střední školou zaměřenou na uměleckoprůmyslové zpracování kovů, pár let se v Ústí věnoval užitému umění a designu, aby nakonec na radu Jana Stolína zakotvil v sochařském ateliéru Kurta Gebauera, který byl ve druhé polovině 90. let na vrcholu.

Mezi roky 2000 a 2002 žil v New Yorku. I když se nejednalo o klasický školní pobyt, jak se někdy tvrdí, životní i umělecká zkušenost to byla extrémní. Už proto, že když přijel, Dvojčata ještě stála, a když se vracel domů, Amerika se ještě nevzpamatovala z šoku z 11. září. Kocourek ve Státech restauroval nábytek, dělal domovníka, pomáhal v kavárně, ale také pracoval na jednom z návrhů figurálního monumentu, který měl uctít památku newyorských hasičů. Na střeše činžáku v East Village měl ateliér, kde se věnoval vlastní tvorbě. Právě tam poprvé zkombinoval klasické téma a průmyslový odpad, když vytvořil figuru Krista pomocí součástek ze staré sprchy.

Zatímco ještě v Praze tvořil spolu se Stanislavem Zámečníkem na principech konceptuálního popu, po návratu z USA začal pracovat sám a mnohem bezprostředněji. Tehdy se také postupně formovaly základní znaky jeho dodnes typického projevu. „Daleko větší pozornost než sofistikovanému konceptu a formě věnuje skutečnému sdělení, obsahu, který se přímo vztahuje k jeho prožitkům. Pracuje hlavně s použitým kovovým materiálem v kombinaci se dřevem a vytváří metaforické objekty, které mají vždy silný emocionální patos,“ shrnula Kocourkův přístup teoretička Lenka Lindaurová, která vyzdvihla také „přesný cit pro volbu materiálu, v němž zprostředkovává své naléhavé sdělení“. Vynalézavou techniku, působivost a osobitou synkretickou poetiku jeho prací ocenila v jednom ze svých posledních článků i Věra Jirousová.

Martin Kocourek často pracuje na principu podobnosti. Účinku svých artefaktů ale dosahuje rafinovanými kombinacemi. Témata jsou křehká, materiály zraňující, a jindy zase přesně naopak. Má také dobrý smysl pro absolutní zkratku ve spojení s koncentrovaným symbolickým vyjádřením, takže se občas dostane až na úroveň jakéhosi emotivně-vizuálního logotypu. Úspornost, která v sobě nese něco japonizujícího, a touha zprostředkovat silné emoce ale nejsou tím jediným, o co Kocourkovi jde. Umění stále přiznává i jeho estetické, duchovní a morální funkce. Pro něj osobně má i katarzní účinek. „Umění je psychoanalýza,“ tvrdí, „místo toho, že chlastáš, ze sebe prostě dostáváš ty démony jinak.“

Svou cestu nazývá intuitivním romantismem, v jehož rodokmenu lze spatřovat i Whistlera nebo Caspara Davida Friedricha. Tomu nakonec odpovídají i Kocourkova erbovní témata – západy slunce, měsíc v úplňku, ale i atributy středověkého rytířství, tak jak je představil třeba na výstavě Kruciáta (Galerie Peron, Praha 2011). Přestože se vyjadřuje k otázkám politiky i víry, Kocourkovu zásadní inspirační platformu představuje krajina. Ta stála u zrodu strukturálních kreseb hlínou vyškrabávaných nohama, stejně jako u originálních okenních lightboxů, které vytvořil při rezidenci v německém Schwandorfu. Jako otevřenou krajinu, která volně přechází z osobního do veřejného, ostatně nezřídka koncipuje i své výstavy (např. Restricted Area, Galerie Vernon 2008, nebo Skylight, artpro gallery 2011) „Krajina… to je nejdůležitější. Skrze ni přijímám informace a pocity o světě a společnosti,“ vysvětluje Martin Kocourek. „Krajina plná stromů, květin a trávy; krajina pokoje; krajina, která tě odmítla. Byly chvíle, kdy jsem si připadal jako kapka oleje v moři…“

Momentálně se chce autor, který se už představil na Arte Fiera v Bologni a zastoupen je ve známé Würth Collection, víc věnovat realizacím ve veřejném prostoru. Svou zatím největší světelnou měsíční instalaci vytvořil vloni pro fasádu Goethe-Institutu v Praze. Teď má za sebou malou bilanční výstavu ve smíchovské Galerii Portheimka. Jejím názvem Martin Kocourek: Mamince, parodujícím aktuální finanční aféru jeho politického jmenovce, která ho donutila vzdát se ministerského křesla, dokázal nejen svůj smysl pro humor, ale také připoutat pozornost bulvárního deníku Blesk. Kocourkovo umění má ale naštěstí k bulváru daleko.

Více na www.martinkocourek.com.