MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 červen

Mezi Apokalypsou a Zahradou rozkoší

Jan Koblasa v Jízdárně Pražského hradu / Hradní pocta Janu Koblasovi k osmdesátinám přináší impozantní sumu jeho prací před exilem, z exilu i něco z opakovaných návratů domů. Jedna z vůdčích postav rodící se nezávislé scény 60. let, zanícený obhájce osobních svobod, nezávislosti a humanistických ideálů, sochař, malíř, literát, jevištní výtvarník, pedagog a muzikant se představuje v dosud neviděném rozsahu.

Koncipovat výstavu tak rozvětveného díla jistě nebylo snadné ani v monumentálním prostoru Jízdárny Pražského hradu. Koblasovo dílo se sice odvíjí v cyklech, ty se však často klenou přes desetiletí, takže chronologický postup také není organickým řešením. Tematická linka Nebe – Peklo – Ráj, kterou považuje za svou zásadní inspiraci, sice nabízí určitou možnost, jak konstruovat výběr pro retrospektivu, přesto je to úkol sisyfovský už vzhledem k rozmanitosti médií a materiálů, se kterými autor zachází.

Šmidrové

Velký sál členěný pravidelně se křížícími panely poskytuje samostatná prostranství pro řadu monumentálních prací, které však nemůžeme tím pádem vnímat ve vzájemných souvislostech. Součet hmot architektury expozice a bytelných plastik a skulptur vytváří v divákovi poněkud stísněný pocit už u vstupu. Teprve v čele sálu dostávají díla potřebný prostor a vstupují ve vzájemný dialog.

Koblasovy práce ze 60. let nalezneme v patře jízdárny, kam logicky svými komornějšími rozměry také náleží. V rytmickém a vytříbeně komponovaném sledu procházíme dnes už téměř legendární etapou autorovy tvorby, která je díky projektům jako Český informel a Ohniska znovuzrození etablovanou součástí našeho vědomí o nesnadném formování autentické a politicky nedeformované tvorby po únoru 1948. Koblasa tu experimentuje s materiály i technikami, jeho práce však ve srovnání s ostatními protagonisty Konfrontací nerezignují zcela na barvu. Užívá magmatickou červeň, která se objevuje na řadě drobných i rozměrnějších obrazů. Sám vysvětluje svůj zájem o malbu snahou o očistu od reziduí tendenční a doktrinářské výuky na Akademii, kterou absolvoval s vypjetím všech duševních sil, jen s podporou osvobozující atmosféry v pánském klubu Šmidrů, který si založili s Neprašem, Dlouhým, Komorousem a Vožniakem za účelem přežití nejtužšího období diktatury proletariátu.

Koblasův ateliér se pak začátkem 60. let stal vyhledávaným cílem prvních zahraničních misí a jeho práce získávaly dokonce publicitu v západním kontextu. Koblasa byl v úzkém přátelském a nakonec i tvůrčím kontaktu s Mikulášem Medkem, což vyústilo až ve spolupráci na společných dílech (vybavení kostela v Jedovnici, 1963; Obětiště panen, 1964). Věra Linhartová se o tomto období vyjadřuje jako o introspekci až egocentrismu, ve smyslu zkoumání vlastních vnitřních dimenzí (Noli tangere circulos meos, 1960), někde v bodě přímé spolupráce s Medkem se otevírá období kontemplativní a empatické, kdy se snaží vstřebávat vše kolem ve vztazích a souvislostech.

Masky a hlavy

V mezipatře nás čeká zajímavé setkání s nejranějšími pracemi, které se proti robustně a expresivně cítěným dílům z let 60. vyznačují jemnou, avšak souhrnnou propracovaností hmoty. Portréty dívek a dam jsou modelovány s až rozkošnickým zalíbením a jejich lyrický půvab připomene balancování mezi ideálem a portrétní snahou renesančních mistrů i mnohem aktuálnější inspiraci poválečnou italskou neorealistickou vlnou.

Na podestě schodiště k velkému sálu jsou symbolicky „pohřbeni“ čtyři diktátoři – Lenin, Mao, Hitler a Stalin. Výrazně polychromované, groteskně stylizované figury (Běsi, 2006–07) na katafalcích působí v samotném úvodu výstavy přespříliš vypjatě a teatrálně, přesto korespondují s následujícím oddílem, kde jsou soustředěny hlavy ze souboru Plaziti jazyk (1970). Spolu s cyklem Lamento (1970) doprovází nesnadné období, kdy se Koblasa vyrovnával po prvních úspěších na Západě s nenadálou situací exulanta.

Tyto exaltované projevy nesouhlasu a duchovního strádaní pak vrcholí Velkým Bličem neboli Ecce Homo (1972) a Zdí nářků (1973–74). Jednotlivé plastiky jsou v obou případech integrovány do rozměrného celku – instalace. Ve Zdi využil zajímavého efektu s odrazem v lesklé ploše rozměrného „pozadí“, ke kterému orientoval většinu z šesti hlav s expresivními výrazy. Tam, kde Koblasa kombinuje modelované hlavy odlité v umělé hmotě s dřevěným podstavcem, který jako v hermovce nahrazuje figuru, nastává zvláštní (někdy až iritující) diskrepance mezi jednoduchou geometrickou formou a měkkou, zjednodušenou modelací hlav (Intimita, 1974). Jejich zdůrazněná mimika souvisí patrně se zálibou i působením na poli dramatickém.

Maska je v Koblasově díle často – volně i pro divadlo – interpretovaným pojmem, a to v nejširším možném významu. Teprve však v početném souboru započatém po roce 1972 se uvolňuje vnitřní Koblasovo napětí a masky jsou příležitostí pro hravou a někdy až groteskní citaci oblíbených literárních postav a hereckých šarží. Tvarosloví je prosté, často primitivizující, výraz korunuje vždy specificky k tématu zvolená polychromie, někdy monochromatická, jindy divoce či divošsky kontrastní.

Dřevo a kámen

Dřevo a kámen jsou pro Koblasu šťastnější partneři, neboť v nich často uvažuje souhrnně a lapidárně. Jeho hlava i ruce jsou méně „excitované“ než v případech, kdy část či celou sochu modeluje (Návrat ztraceného syna, 1988–89; Zlaté tele, 2004). Účastnil se ostatně řady sympozií v obou materiálech po celém světě, kde si díky svým schopnostem uvažovat v monumentálních měřítkách získal mimořádný respekt a vyhrál řadu veřejných soutěží zejména na německé půdě, jež se stala jeho domovem v exilu, ale konečně také ve své bývalé vlasti (památník Gustava Mahlera v Jihlavě, 2011). V jízdárně je připomenut alespoň návrh pro bronzový portál soudu v Norderstedtu (1986). Ve složité kompozici se vrátil ve vzpomínkách k Braunovým Cnostem a Neřestem.

Výstava obchází z pochopitelných důvodů řadu dalších rozměrných prací v kameni, z nichž některé byly prezentovány už v roce 1991 v Belvederu na první porevoluční autorově výstavě, a pro nedostatek prostoru také řadu obrazů a kreseb, které vznikají simultánně s dílem sochařským. Katalog, který vyšel péčí Správy Pražského hradu, doprovodil syntetický text Věry Linhartové, která stála už u prvopočátků Koblasovy tvorby, a rozhovor, jenž se sochařem vedl komisař projektu Radan Wagner písemně. Tato forma se poněkud neblaze podepsala na jeho vyznění, protože některé podrobnosti z bohatého a spletitého života Jana Koblasy se v obsáhlém textu opakují a někde citelně chybí přímý kontakt usměrňující odpovědi ke skutečnému obsahu otázek. Mimořádně literárně zdatný sochař zachraňuje situaci svébytnou dikcí s řadou barvitě, vtipně, poeticky a kriticky sdílených vzpomínek a vytříbených názorů, které důkladně přibližují jeho složitý lidský i umělecký habitus, na němž se „podepsaly“ všechny neblahé události naší nedávné minulosti. On jim však zdatně čelil prací a své cíle si kladl vysoko.

 


Jan Koblasa: Retrospektiva

pořadatel: Správa Pražského hradu
místo: Jízdárna Pražského hradu
kurátor: Radan Wagner
termín: 13. 4.–8. 7. 2012
www.kulturanahrade.cz