MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 červen

Mezi slávou a zapomněním

V Praze se koná výstava malíře Adolfa Liebschera / V 80. a 90. letech 19. století patřil Adolf Liebscher (1857–1919) k nejpopulárnějším českým umělcům – vítězil v soutěžích, získával prestižní zakázky, tisk jej velebil. Na přelomu století se ale situace obrátila a on se ocitl pod palbou umělecké kritiky z řad nastupující generace, která v něm viděla pouhého nudného rutinéra. Po vzniku republiky pak upadl téměř zcela v zapomnění. Podobný osud potkal řadu jeho vrstevníků, u Adolfa Liebschera je však kontrast mezi někdejší oblíbeností a následným zapomenutím překvapivě výrazný.

Liebscherovu průřezovou retrospektivu je do konce června možné zhlédnout na Novoměstské radnici v Praze. Od 6. července do 12. srpna pak bude reprízována na zámku Potštejn ve východních Čechách. Je svým způsobem příznačné, že organizátorem výstavy není žádná z tuzemských galerijních institucí, ale občanské sdružení Liebscher, v jehož čele stojí dva malířovi pravnuci.

Adolf Liebscher se narodil 11. března 1857 v Praze. Po absolvování nižší reálné školy nastoupil na vyšší reálku, kterou však nedokončil, a roku 1874 odešel na uměleckoprůmyslovou školu ve Vídni, kde vstoupil do kurzu pro učitele kreslení. Po absolvování závěrečné zkoušky v březnu 1878 pokračoval ve studiu v ateliéru Ermenegilda Antonia Donadiniho.

Tam také vznikaly jeho návrhy na výzdobu foyeru Národního divadla, které mu přinesly první úspěch. Jeho návrh, který jako jediný konkuroval Okřídlené paletě Františka Ženíška a Mikuláše Alše, zaujal porotu natolik, že rozhodla, aby vybrané lunetové obrazy přepracoval pro výzdobu spojovací chodby divadla. Ve svých osmi alegoriích jednotlivých divadelních žánrů se pokusil přizpůsobit původní neobarokní ladění svého návrhu Zítkově neorenesanční architektuře, v čemž mu pomohla i návštěva Itálie, kterou absolvoval na jaře 1879.

Práce na výzdobě Národního divadla otevřela Liebscherovi dráhu dekorativního malíře. Již v roce 1884 obdržel druhou cenu za návrh sgrafit pro průčelí Rudolfina, roku 1886 vytvořil čtyři nástropní obrazy pro zasedací síň Umělecké Besedy a osm ženských alegorických postav na stropě hlavního sálu Spolkového domu ve Vyškově. Následujícího roku získal třetí cenu v soutěži na sgrafitovou výzdobu nádvoří Národního muzea, v dalších letech pracoval např. na výzdobě koncertního sálu ve Všenorech (1888), průčelí kolínské radnice (1889), budovy Občanské záložny v Písku (1890) i na fasádách mnoha soukromých domů.

Mistr svého druhu

V první polovině 90. let se ocitl na vrcholu – získal třetí cenu v soutěži na výzdobu dvorany Rudolfina, která byla vypsána roku 1890; výzdoba však nikdy nebyla uskutečněna. Roku 1892 vytvořil oponu Zemského divadla v Lublani a o dva roky později vyzdobil strop hlavního sálu Národního domu na Vinohradech. Ve všech těchto dílech je patrný vliv Vojtěcha Hynaise, který do Liebscherovy malby vnesl jasnou barevnost a světelnou gradaci, kořenící ve francouzském luminismu.

V téže době sklízel úspěchy také jako malíř české historie. Monumentální Žižka před Kutnou Horou z let 1888 až 1889 mu přinesl nejen obdiv publika, ale také chválu kritiky a stal se obdobně populární jako např. Brožíkův Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém (1883).

Skutečnou senzací se stal dioramatický obraz Boj studentů se Švédy na Karlově mostě v roce 1648, který vytvořil Adolf Liebscher společně s bratrem Karlem pro pavilon Klubu českých turistů na Jubilejní zemské výstavě roku 1891. Tato atrakce – první svého druhu v Čechách – byla hitem výstavy a na její úspěch navázal až Maroldův panoramatický obraz Bitvy u Lipan, který vznikl pro Výstavu architektury a inženýrství v roce 1898.

S jubilejní výstavou je spojen i návrh plakátu, který Adolf Liebscher zaslal do konkurzu, vypsaného na jaře roku 1890. Ačkoliv porota z osmi došlých návrhů neuznala žádný za vhodný k provedení, jeho návrh s heslem „Práce a umění“ byl jedním ze dvou, jež získaly alespoň peněžitou odměnu.

Užitá grafika a ilustrace byly dalším polem, na němž se Liebscher pohyboval se samozřejmostí a sebevědomím zkušeného mistra. Již od 80. let přispíval do ilustrovaných časopisů kresbami všeho druhu, vytvářel návrhy diplomů a jeho ilustrace zdobily stránky děl Jaroslava Vrchlického či Svatopluka Čecha. S bratrem Karlem spolupracoval na obrazovém doprovodu edic Čechy J. Otty a Hrady a zámky A. Sedláčka.

Velkou popularitu získal také v oboru žánrové a náboženské malby. Jeho Valašská Madona, vytvořená při příležitosti Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895, nebo dva výjevy z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany (1893) se díky barvotiskovým reprodukcím staly dekorací nejedné domácnosti. V tehdy velmi oblíbeném folklorním žánru se orientoval zejména na valašský a slovenský venkov – obrazy se vyznačují směsicí realistického ztvárnění lidových prvků a idylicky „bezobsažným obsahem“.

Ve stínu secese

Ve druhé polovině 90. let se začala prosazovat mladá generace umělců tvořící v duchu secese a symbolismu, a Adolf Liebscher se definitivně zařadil ke konzervativnímu proudu umění. Jeho malířská zkušenost, pohotovost a ochota vyhovět zakázkám nejrůznějšího druhu se v očích nastupující generace jevily jako rutinérství, bezobsažnost a podbízivost, spojená s nedostatkem vkusu a umělecké originality.

Přesto i do Liebscherova díla pronikly určité vlivy nových uměleckých směrů. Symbolistní nádech lze zaznamenat například ve výjevu Zvěstování pastýřům, jenž je součástí triptychu Valašské Madony. Týká se to i některých obrazů cyklu České elegie. Toto ambiciózní dílo Liebscher poprvé vystavil – ještě pod názvem Patria Dolorosa – v roce 1903 na Východočeské výstavě v Pardubicích a příštího roku se s ním účastnil výroční výstavy Krasoumné jednoty v Rudolfinu. Cyklu 21 obrazů, postihujících převážně tragické momenty české historie, dominuje působivý „portrét“ Vlasti s trnovou korunou a svatozáří ve tvaru české země.

Po začátku 20. století jej ovlivnila i secese – tento vliv se však omezil na užívání tmavé obrysové linie, plošnější modelace a převažující lokální barevnost. V kompozičních postupech zůstal Liebscher věrný tradičním předlohám. V této době vytvářel především nástěnné malby náboženského charakteru; v neogotické kapli sv. Kříže v Zemské porodnici v Praze (1902) vycházel spíše z renesančních kompozic, zatímco při výzdobě kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích v letech 1909 až 1911 studoval barokní fresky.

Nezasaženy moderními podněty zůstaly jeho oficiální zakázky pro výzdobu radnic – trojdílná alegorie Uhlí a železo pro zasedací síň kladenské radnice nebo monumentální výjev Bitvy na Vítkově pro radnici žižkovskou. Pozici oficiálního umělce stvrdila také práce na portrétu císaře Františka Josefa I., vytvořeném roku 1903 pro Presidentský salonek c. a k. soudu na Karlově náměstí v Praze.

O jeho vztahu k současné tvorbě mladé generace hovoří karikatura Mánes v očistci, kterou vytvořil pravděpodobně roku 1910. Josef Mánes, držící výtisk Volných směrů zde kráčí pustou krajinou směrem k vídeňskému Pavilonu Secese. Kromě zjevné narážky na Spolek výtvarných umělců Mánes, který podle Liebscherova názoru pouze zneužil jména slavného umělce ke své pochybné tvorbě, je zde zesměšněna i architektura Josefa Marii Olbricha. Další stavbičky v pozadí, vyzdobené na vrcholu jednou fezem, podruhé obří hruškou, parodují siluetu jeho Pavilonu.

Poslední desetiletí Liebscherova života poznamenala první světová válka. Jednou z jeho posledních prací je obraz Ukřižovaného, vytvořený roku 1918 na památku padlých pro kostel sv. Vavřince v Potštejně – místě, kam pravidelně jezdil a kde také 11. června 1919 zemřel.

Profesionalita především

Hlavním rysem tvorby Adolfa Liebschera je jeho umělecká všestrannost. Vedle velkých výzdobných celků a monumentálních historických obrazů vytvářel podobizny, krajinomalby a ilustrace, dovedl navrhnout diplom i ozdobnou vizitku, stejně jako kulisy loutkového divadla. V uměleckém světě se pohyboval se sebevědomím člověka, který si je dobře vědom svých kvalit, účastnil se snad všech soutěží, které byly na konci 19. století pořádány, a své služby nabízel i bez vyzvání.

Liebscherův umělecký výraz v sobě nese jisté kolísání mezi různými vlivy. Zásadní pro jeho tvorbu bylo studium ve Vídni, kde v té době probíhal „boom“ dekorativní malby, spojený s výzdobou staveb vzniklých na nově založené Ringstrasse. Liebschera ovlivnili jak příslušníci starší generace pozdního romantismu, tak i mladší generace nastupujícího neobaroku. K těm prvním patřil jeho učitel Ferdinand Laufberger i Josef Matyáš Trenkwald, profesor pražské akademie a učitel Františka Ženíška, Mikuláše Alše či Josefa Tulky.

Hvězdou druhé skupiny se stal Hans Makart, jehož vliv je patrný v Liebscherových návrzích pro foyer Národního divadla. Bylo to právě toto „vídeňské“ ladění jeho tvorby, které mu z počátku vyčítala kritika a které se snažil při výzdobě spojovací chodby usměrnit. Na přelomu 80. a 90. let je však dokázal v očích českého publika ospravedlnit vlasteneckým obsahem svých obrazů a v letech 90. se s ním zcela prosadil – jako příklad lze uvést malbu v Národním domě na Vinohradech.

Důležitý byl v tomto směru také vliv díla Vojtěcha Hynaise, jenž odlehčil jeho světelný a barevný výrazový rejstřík a v jeho nejlepších pracích jej dovedl až na hranici dobového naturalismu (opona lublaňského divadla). To je však nejzazší mez, po kterou se Liebscher přiblížil soudobým uměleckým trendům. Na rozdíl od příslušníků mladší generace, například Alfonse Muchy nebo Karla V. Maška, nikdy tuto hranici nepřekročil směrem k čistě symbolistnímu či secesnímu projevu.

Liebscher zůstal „umělcem Generace Národního divadla“ po celý svůj život. S grácií a samozřejmostí, která dnes působí lehce schizofrenně, se pohyboval mezi rolemi rakousko-uherského oficiálního umělce a českého „vlasteneckého“ malíře. Nejlepším příkladem je rok 1903, kdy vytvořil portrét císaře Františka Josefa I. a zároveň představil vyhraněně vlastenecký cyklus Českých elegií. Současně s nejoficiálnější možnou zakázkou tak vznikla jedna z jeho nejprogresivnějších prací, reagující na soudobé umělecké trendy. Nikdy nepřekročil rámec své doby, svou všestranností ji však přesně ilustruje.

 


Adolf Liebsehr: Sláva a zapomnění

pořadatel: Sdružení Liebscher
místo: Novoměstská radnice v Praze
autor: Markéta Dlábková
termín: do 1. 7. 2007
www.sdruzeniliebscher.cz