MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 říjen

Moudrost našich babiček

Nedávno jsem se shodla s několika lidmi mé generace, že naše životní zásady byly také formovány jednoduchými poučkami, které nám vštěpovaly naše babičky. „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.“ Toto rčení ovlivnilo lehce naši sebedůvěru, že jako musíme být skromné a očekávající. „Jména hloupých na všech sloupích,“ nabádalo, abychom své ego neprosazovali, nedrali se o pozornost. „Co sám nerad, nečiň jinému,“ ke kterému později přibyl zlehčující dovětek „pravil učitel žáku kdesi, tahaje ho za pačesy“.

Přes veškerou zdánlivou obecnost zůstala tato poučení hluboko v nás a podvědomě nám při řešení některých situací vytanou na mysli. V současném dění mám často pocit, že by neškodilo zařadit tyto a podobné dětské imperativy společenského chování znovu do výchovy. Mohl by to být krok přinejmenším k určitému zamyšlení, než se vynesou mnohé soudy a provedou mnohé činy.

Je trpké sledovat, že dnešní přístup ke kultuře – téměř 20 let od takzvané sametové revoluce – je zase nesen duchem devalvace hodnot a úmyslného ponižování (stačí připomenout úroveň diskuse o podpoře pražských divadel, o městské galerii či Národní knihovně). „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá,“ utěšuji se, ale vím, že někdy to trvá hodně dlouho, než dotyčný do té své jámy spadne, a že často pak s sebou strhne i ty, kdo jenom tak stáli kolem a dívali se, jak to kopání dopadne.

„Nehledej smítku v oku druhého, břevna ve svém nevidě.“ K tomu se často vracím, když cítím potřebu kritizovat konání někoho druhého, jednotlivce či společnosti. Některé věci ale nejde přejít mlčením. Kultura je důležitým nástrojem kultivace společnosti a neobstojí populistický argument, že Hitler měl taky rád hudbu a malířství.

Jsem dávno zastáncem volného vstupu do stálých expozic muzeí, jejichž zřizovatelem je stát. Nejen že odstranění vstupného dokáže přilákat návštěvníky, kteří by jinak nepřišli (každoročně se o tom přesvědčujeme během Muzejní noci, kdy je vstup zdarma), ale hlavně se tak muzea mohou nenásilně stát partnerem ve výchově a přispět ke zkvalitnění obecného vkusu (proto byla zakládána, nejenom pro konzervaci). Navýšení celkového státního příspěvku o položku získávanou na vstupném by se bohatě vrátilo v dlouhodobém společenském účinku. Financování kulturních institucí je ale politickým rozhodnutím a naši politici si bohužel význam a potenciál muzeí stále ještě dostatečně neuvědomují.

Snaha po zisku je i v případě muzeí (a galerií = muzeí umění) oprávněná, ale přílišný důraz na ziskovost má mnohdy za následek, že ti, které chceme kultivovat, nakonec vůbec nepřijdou, neboť je odradí příliš vysoká cena (že je většinou nižší než u vstupného do jiných kulturních/zábavních zařízení, je jiná věc). Nedávno mě vyděsil systém vstupného do jednoho krajského muzea, kde do každé expozice bylo vstupné zvlášť, a kdyby se někdo odhodlal navštívit je všechny, zaplatil by 350 Kč. A tomu nabídka skutečně neodpovídala. Muzeum zelo prázdnotou. „Méně je někdy více,“ řekla by moje babička.

„Nehledej smítku…“ Takže, do našich řad: Co kdyby nás také bylo více slyšet?! Když je zpochybňováno právo živého umění na podporu z veřejných rozpočtů, měli bychom se proti tomu ozvat. Nemůžeme se tvářit, že nás, kteří pečujeme o díla již bezpečně prověřená časem, se to netýká. Bez živé současné kultury by přece nebylo v budoucnosti co ukazovat. Přestaňme soutěžit, kdo má více návštěvníků (stejně výstavy, jako byla loňská přehlídka rozřezaných lidských těl, netrumfneme), snažme se prosadit se na kulturním trhu a dosáhnout většího společenského respektu i finančního hodnocení pro naše zaměstnance. Odlišujme se od obchodů a restaurací v turistických zónách větší vstřícností a péčí o návštěvníka.

A když se to neosvědčí, tak se už stejně nedá nic dělat. Možná to my Češi nemáme v povaze… Kdo zažil nabitá anglická muzea, která mají vstup zdarma, nebo nabitá francouzská a jiná muzea, v nichž se vstup platí, pochopí, proč hovořím o kultivaci. „Kde nic není, ani čert nebere.“ U tohoto rčení si ale nejsem jistá, zda ho mám také od babičky…