MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 červen

Muzeum v muzeu

  • Datum / 12. 06. 2012
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / výstava

František Skála v Olomouci / Rozsáhlou a co do záběru nad poměry komplexně pojatou výstavou se v Muzeu moderního umění Olomouc představuje umělecký multiinstrumentalista František Skála. Jeho moravská spanilá jízda je ambiciózně pojatá a její výsledek se rovná tréninkové verzi nějaké budoucí stálé autorské definitivy. Ostatně název výstavy tím směrem cílí víc než jasně.

Tři v jednom, tak lze pomocí oblíbené reklamní fráze zřejmě nejjednodušším způsobem charakterizovat trojjedinou olomouckou výstavu druhého laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého a komtura řádu Zelené berušky Františka Skály (*1956), která kromě výběru z objektů a kreseb v samostatných expozicích představuje i jeho fotografie a ilustrace. „Velikostí sice nemůžeme konkurovat největší Skálově výstavě v Galerii Rudolfinum z roku 2004, ale podařilo se nám zapůjčit z veřejných galerií i soukromých sbírek takový výběr děl, který Skálovu tvorbu představuje v dosud nevídaném průřezu,“ uvedl na stránkách muzea kurátor výstavy Michal Soukup a v tomto směru je možné s ním souhlasit.

Olomoucké muzeum umění je ostatně ohledně autorských prezentací známé svými nadstandardními výkony a Skálova výstava svou obsahovou kvalitou dobře zapadá do kontextu minulých projektů přibližujících takové osobnosti současného umění, jako jsou Karel Malich, Adriena Šimotová, Milan Kunc, Zdeněk Sýkora nebo skvělá polská sochařka Magdalena Abakanowicz. Pravda, jedná se o poněkud starší ročníky, ale dá se říct, že Skála dnes už také patří do kategorie žijících klasiků. Co do osobitosti i intenzity sdělení se, samozřejmě po svém, svým letitějším kolegům určitě vyrovná. „Vlastně poprvé jsem se setkal s muzeální péčí a je to fajn,“ komentuje spolupráci Skála. „Moje tvůrčí sobectví jde totiž tak daleko, že nepřemýšlím ani nad tím, že se ty věci někdy budou stěhovat, což je ve výsledku dost strašný, a v tomhle věku už člověk servis ocení,“ vysvětluje.

Nomen omen

Muzeum, řecky mouseion, v překladu znamená chrám múz a právě tímto názvem ověnčil František Skála svůj nový projekt. Není to od věci. Podle definice Mezinárodní muzejní rady jde o instituci, která získává, uchovává, zkoumá a vystavuje hmotné doklady o člověku a jeho prostředí za účelem studia, vzdělání, výchovy, ale také potěšení. V tomto případě tedy sice především o člověku Skálovi, ale co na tom. Jde o natolik renesančního umělce, že při snaze podrobně zmapovat celý jeho tvůrčí prostor by bylo potřeba zřejmě několika budov, a ne jen jediné patro, které má v Olomouci k dispozici. „Nechtěl jsem tomu říkat retrospektiva, ale protože to záběrem sahá hodně daleko do 80. let, nějak jsem se tomu časovému pohledu nemohl úplně vyhnout. Když jsem přemýšlel o názvu, napadala mě slova jako „práce“ nebo „průřez“, ale nakonec jsem zjistil, že Muzeum mi sedí nejvíc, a taky forma muzea mi vyhovuje. Necítím potřebu být věčně mladý,“ přibližuje Skála anabázi ohledně pojmenování výstavy. Pravda je, že slovo muzeum v sobě samo o sobě nese poselství nostalgie a zaprášené starobylosti a trefně odráží jak pro Skálu typický charakter instalace, která silně evokuje etnografické expozice, tak jeho zálibu v archaických kulturách i zvláštní produchovnělou nečasovost spojenou s jeho uměním.

Neocenitelný je také vklad, který Skálovu Muzeu přináší samo olomoucké muzeum. Týká se především autentické institucionální atmosféry a vizuálně-prostorového kontextu. Není to jen pod lešením ukrytá pozdně secesní vizáž průčelí zasloužilé budovy, ale i nevkusně zařízený a balkánsky nepřehledný interiér přízemí, kysele arogantní paní v pokladně, oblečená jak podle předloňského katalogu zásilkové služby Quelle, která se neustále tváří, jako by ji člověk obtěžoval, a tety-kustodky v expozicích – sfingy, jež z nehybnosti vyvedou jen informace o blížícím se obědě. Poledne je tak zřejmě jediná chvíle, kdy se mrtvolné ticho probasované hukotem klimatizace rozštěbetá staccatem zaujetím naplněných lidských hlasů. Dohromady jde prostě o příkladnou ukázku toho, co si člověk ještě před pětadvaceti lety automaticky představil při vyslovení pojmu muzeum. Hloupé je na tom všem jen to, že se nejedná o dramaticky pojatý retrokoncept, ale realitu všedního dne. I tak si to ovšem citlivý a správně nastavený návštěvník zřejmě může vychutnat.

S křížem je kříž

Hlavní expozice umístěná do trojlodí na půdorysu latinského kříže zabírá většinu prvního patra. Členitý, do krovů otevřený prostor je výrazný a není jednoduchý na zvládnutí. Na první pohled se může zdát, že exponáty jsou v něm umístěny trochu chaoticky, ale není to pravda. Expozice není dogmatická, je koncipována lehce tematicky, lehce chronologicky, ale přitom odpovídá logice místa. V centrálním pohledu jsou umístěné velké formáty, jedna boční loď je zatemněná, aby plně vyzněly objekty, jejichž nedílnou součástí je interní světlo, druhá má přirozené osvětlení a dává plně vyznít transparentním artefaktům. Postupujícímu divákovi se otevírá spousta subtilních průhledů, které otevírají nové kontexty. „Mě hodně baví to komponování,“ vysvětluje Skála, „když připravuju instalaci, koukám se na to, aby ty pohledy byly i krásný. Proto jsem na prostorový uspořádání dost pintlich. Chci, aby věci a vztahy byly nastavený co nejpřesněji. To bylo asi taky to nejhezčí i na Tvrdohlavých,“ doplňuje, „když jsme společně instalovali, vznikaly mezi našimi věcmi různý vazby, který by nikoho dřív ani nenapadly.“

Skálovu reprezentativní přehlídku „standardů“ od 80. let do současnosti je možné číst v podstatě jakkoliv: podle formálních zákonitostí, časové linky, témat nebo i jednotlivě, asociativně či jako kvíz, a přestože je možné labyrintem jeho prací projít vlastně jakýmkoliv způsobem, žádný není ten lepší. Přispívá k tomu i fakt, že jeho projev a způsob výtvarného uvažování je nejen výrazný, ale i kompaktní v čase, a až na subtilní detaily v přístupu se skoro neliší. Proto si může autor dovolit luxus téměř ničím neomezeného výběru. Podle jeho slov v tomto konkrétním případě hrály roli především praktické věci – prostorové dispozice, transportovatelnost prací a také fakt, že před několika lety vystavoval v Brně (Skála v Morgalu, Moravská galerie 2006) a nechtěl se ve výběru opakovat.

Kořeny a samorosty

Polarita Skálova projevu mezi výtvarným uměním, tancem a hudbou, jakož i záliba v řemeslně krásných věcech souvisí s kultivovaným domácím prostředím a rodinným zázemím, které vytvářel otec malíř a maminka choreografka. Co se způsobu vizualizace a materiálové preference týče, odráží se celkem zřetelně v jeho specializaci na filmovou a televizní grafiku na pražské VŠUP, a především ve studiu řezbářství na střední uměleckoprůmyslové škole. On sám ale vidí kořeny svých realizací ještě trochu jinak. „Taky se to trochu dělí na venkovský a městský věci,“ připomíná. „Rurál – to je jiný materiál i čas. 80. léta jsou u mě zapuštěná daleko hlouběji v přírodě, v lese… v té době byla taky trochu drzost dělat samorosty. Teď mě ale zase uchvátily třeba mikroprocesory. I když si o nich přečtu všechno, co můžu, stejně mě baví i jako domorodce, protože ve skutečnosti jen málokdo přesně chápe, jak a co se v nich odehrává. A já jsem v nich prostě uviděl tu krásu. Dělám hodně i z laminátu. Techniku jako takovou neodsuzuju, ale chovám se k ní jako k materiálu, jako k hmotě. Důležitý je si uvědomovat, že hodně ovlivňuje život. Uhlídat si tempo. Z určitého pohledu je to strašný omezení, tak se to omezení snažím omezovat, a v určitých věcech tedy nejsem tzv. pružnej. Můj zájem se rozprostírá všemi směry. Spousta věcí by se dala nazvat třeba architekturou. Nebo poezií, to je úplně jedno. Nedá se říct, že by mě něco nezajímalo, akorát do některých oblastí se nepouštím, třeba do VJingu, ale dokážu si představit, že bych to dělal. Stejně jako to, že bych se věnoval úplně klasickým formám, protože z nich mám stejně jako z přírody asi ten největší zážitek.“

„Mnohdy z touhy po tom, abych něco viděl, si to udělám sám,“ pokračuje František Skála. „Neřeším, jestli to něco nebo někoho připomíná, protože to nikdy nebude stejný a všechny úvahy a strachy ohledně původnosti ruší základní svobodný tvůrčí přístup. Miluju dokonalé tvary, živé materiály, krásné barvy. Taky mi nikdy ničeho není líto, je to opravdu jen otázka výběru a energie v těch věcech. Klidně bych použil třeba originál zlatý sošky Mayů, protože umění je nejvyšší. Kdybych měl do objektu zamontovat nějaký osobní fetiš a byl bych přesvědčenej, že to tam patří, ani vteřinu neváhám.“

Od A do Z

Ať už byl klíč k hlavní expozici jakýkoli, v Olomouci je Skála vzácně kompletní, a už proto stojí za pozornost. Nechybějí ryze „přírodní“ práce z počátku jeho kariéry ani ty z posledních let, do kterých výrazněji vstoupila technika. „Něco z toho jsem viděl poprvé po dvaceti letech, rozpětí je velké a význam je minimálně v tom, že s předstihem vidím, jaký to bude po smrti,“ komentuje výsledek lehce sarkasticky. Výstavu nenápadně otevírá ještě před kasou pod stropem zavěšený Šíp z roku 1986, který slouží jako ukazatel k Trojlodí v prvním patře. Tam už čeká celý Skálův svět. Počátky tvorby v expozici reprezentují třeba kultovní Lenin v Paříži (1983) nebo reliéf Černá krajina či dioráma V hloubi lesa z konce 80. let. Na ně volně navazují světelné scénické objekty, např. Zaklínač nebo Přístav luny (1992). Čestné místo zabírá oblíbená sbírka originálních kytar, stejně jako trojí mystická Decayova zbroj, kterou Skála poprvé uvedl na scénu v roce 2006 na své výstavě K. Decay Laris v pražské galerii Kai de kai. Krom toho si divák může pohledem zameditovat třeba v japonizujících termokresbách na faxovém papíře s názvem Krajiny bezčasí (2004) nebo se očima procházet v polyesterových Domcích snů (2008).

Nákrok směrem k dalším typickým sférám Skálovy činnosti zástupně představují objekty jako Piano (1992), vytvořené v USA, olbřímí Gramofon (2004) nebo proslulý presleyovský oblek z molitanu, který se stal erbovním znamením koncertů MTO Universal, kde František Skála zpívá a hraje na bicí. Skálu lze ale zkoumavě posuzovat i jako lovce drobných biologických lebek vysublimovaných z fascinující mořské řasy s tajuplným názvem kelp. „Tvář, hlava, to je nevyčerpatelný dobrodružství, ale zároveň je v tom obsažená i příroda,“ komentuje Skála své vyplavené pobřežní démony, kterým vrátil podobu. „Když už víš jak a děláš jen to spirituální řemeslo, je to odpočinek, zatímco práce v ateliéru s nalezenými předměty je skoro vždycky úmorná, protože vysávají,“ srovnává. „Už se jim dokonce snažím vyhýbat a pravidelně je vyřazuju, protože jakmile je jich ve hře moc, tak se v tom rozpustíš.“ Řečeno s nadsázkou, podobná věc by se teoreticky někomu mohla přihodit i na výstavě. Exponátů jsou celkem skoro tři stovky.

To ale není všechno. Dodatečně vznikly ještě dvě doplňkové výstavky. Ty však byly instalovány bez účasti autora a je to na nich, bohužel, vidět. Na hlavní expozici volně navazuje ještě fotografická, kterou předskakují už dva rozpohybované cykly v Trojlodí – erbovně lesní a vypjatě emotivní On (1993) a militantně taneční Shark (1992). Samostatně pak Skála představuje ještě průběžně pořizovaný soubor emotivně křehkých Zátiší z ateliéru, mytický Příběh K. Decay Larise (2006) a působivý, do impresionismu laminátově rozostřený cyklus Staří mistři (2008). Některé soubory jsou více konceptuální, jiné vznikají v podstatě jako dokument z prosté příčiny, že věci, kterých se týkají, jsou příliš křehké a nepřenosné. To je ostatně i jeden z důvodů, proč začal František Skála vůbec fotit. Jestli hlavní expozice působí promyšleně, ta fotografická je trochu otrocky navěšená v pravidelných rozestupech na linku kolem asepticky vyhlížející místnosti, a je tak s Trojlodím v nešťastném kontrastu. Nejhůř, bohužel, ale dopadla poslední část prezentace, umístěná v suterénu v Divadle hudby. Je to škoda, protože je věnována ilustracím, tedy oblasti, kterou Skála vystavuje sporadicky, a jíž navíc nejdřív získal svůj věhlas. Z jednoho z trumfů tak umístění, instalace, rámování i přístupnost jen v rámci programu divadla udělaly nezaslouženě černého Petra.

Výstava Františka Skály v Olomouci, přestože obsáhlá, není vyčerpávající, a to v žádném slova smyslu. I tak – jako ve správném a kvalitními sbírkami obdařeném muzeu – dokáže Skálu představit prakticky ve všech jeho základních výtvarných polohách a zprostředkovaně i v těch dalších. Je cenná, jen trochu zbytečně nevyužívá celý svůj potenciál. Skálovy práce se pohybují na obou pólech lidských emocí. Někdy jsou očistně brutální jako v 80. letech, kdy některé své věci vytvářel v linii kladivo-sekyra-barva-drát, tak je to i později možné vidět třeba u některých kytar. Jindy je Skála naopak subtilnější než subtilní. Jeho „materiálové akumulátory“ s intuitivně-legendickou podstatou vytvářejí zvláštní atmosféru a těžko definovatelné spektrum, které má svou vlastní nečasovou logiku, hloubku a půvab. Prostředí muzea je navíc obdařuje nejen kouzlem autentičnosti a objektivní výpovědi o tom, co tady bylo nebo bude, ale i nábojem tajemství, utajených významů a puncem kolektivního nad-autorství. „Rád bych navázal na tisíciletou tradici, ale to nevylučuje, abych si myslel, že jsem napřed,“ říká na tohle téma František Skála. „Jsem nějak víc propojenej do historie a to znamená, že jsem vlastně propojenej do budoucnosti, takhle nějak si to představuju. K tomu musím připočíst svoje dvě polohy mezi poustevníkem a šoumenem. Ani to se podle mě nevylučuje, protože osobně mám nejradši právě přechody do jiných sfér a dimenzí. Ještě kdybych se mohl vrátit nebo roztrojit, to by mi vyhovovalo.“

 


František Skála: Muzeum

pořadatel: Muzeum moderního umění Olomouc
termín: 12. 4.–19. 8. 2012
www.olmuart.cz
www.frantaskala.com