MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 duben

Napříč časem

Revitalizace Bastionu U Božích muk / Na podzim loňského roku byla podle projektu architektů z ateliéru MCA dokončena revitalizace Bastionu U Božích muk v Praze na Karlově. Namísto sutin a náletových křovin je zde příjemné místo k zastavení a vyhlídce na Vyšehrad a také malá restaurace. Architektům se navíc podařilo propojit bastion, a tedy i areál Karlova a Albertova, s Folimankou na druhé straně zdi.

Barokní Bastion XXXI – U Božích muk je součástí původně středověkých hradeb bránících Nové Město. Najdete ho mezi kostelem Panny Marie a Karla Velikého na Karlově a svahem Folimanky, padajícím do Nuselského údolí. Tedy na místě stejně historicky významném jako těžko přístupném. Barokní opevnění zde bylo vybudováno v druhé polovině 17. století, zahrnuty do něj byly i původní hradby z poloviny 14. století. Obranná funkce se na tomto místě od počátku potkávala s duchovním rozměrem augustiniánského kláštera na Karlově. Během 18. století se stal celý areál poutním místem, výklenkové kaple vznikaly i mimo samotný klášter, podél hradební zdi i na bastionu XXXI – odtud i název bastionu „U Božích muk“.

Začátkem 19. století byla podle archeologických výzkumů původně obranná plošina zahradně upravena pro výletníky, kteří sem chodili především za jedinečným výhledem. Koncem 19. století pak byla na bastion umístěna dezinfekční stanice, sloužící především nedaleké dětské nemocnici. Bezprostřední okolí Karlova i jeho vazbu na Vinohrady pak znehodnotilo vybudování severojižní magistrály a Nuselského mostu začátkem 70. let. Místo s jedinečným výhledem na Vyšehrad bylo dlouhá léta veřejnosti nepřístupné, bylo tu rumiště zarostlé náletovými dřevinami s torzem domu uprostřed.
Cesta k proměně zpustlé lokality ve vyhlídkové místo s kavárnou začala v roce 2007, kdy městská část Praha 2 vypsala na její řešení veřejnou architektonickou soutěž. Předmětem soutěže byla revitalizace domu č. p.1751/II (nebo spíše jeho torza) a úpravy terénu bastionu. Při hodnocení byl mimo jiné kladen důraz na to, že jde o pohledově exponovanou lokalitu v Pražské památkové rezervaci. Tento projekt měl být zároveň součástí širší koncepce propojení zelených ploch a veřejných prostranství od Botiče přes Folimanku, Bastion U Božích muk, přírodní svahy Albertova a botanickou zahradu až na Karlovo náměstí. Architektonickou soutěž vyhrál ateliér MCA a Praze 2 slouží ke cti, že i všechny následné kroky měly vzorový průběh – projektovou dokumentaci vypracoval vítěz soutěže a projekt byl bez velkých změn a odkladů realizován.

Rakouská zkušenost

Architektura může na současnou českou realitu reagovat různým způsobem. Někteří architekti berou stav naší společnosti a (stavební) kultury jako východisko své práce – ať už se inspirují českým sklonem k imperfekci a kutiství, nebo se snaží najít jednotící existenciální základy našeho světa a ty ve svých projektech zúročit. Jiní se naopak snaží vnést do aktuálního kontextu impulzy z jiného času či prostoru – může to být slavná éra tuzemské meziválečné architektury, zahraniční vzory, konceptuální umění a další. Každý z těchto postojů může přinést jak dobré, tak špatné výsledky, navíc se většinou navzájem mísí a doplňují.

Architekti Miroslav Cikán a Pavla Melková (oba narozeni v roce 1964) z pražského ateliéru MCA každopádně patří spíše k těm, kdo si od českých poměrů udržují mírný odstup a čerpají především ze zahraniční zkušenosti. Ale nikoli ve smyslu povrchně formálním, spíše v rovině přístupu k architektonické práci. Miroslav Cikán pracoval v letech 1990–1995 v Rakousku – byl architektem v malé architektonické kanceláři Ernsta Mrázka ve Vídni. Velká část projektů, na nichž pracovali, byla ve stejné čtvrti jako ateliér nebo v širším okolí – ať už šlo o veřejné budovy jako mateřské školy, plovárnu, sociální centrum či hřbitov, nebo soukromé domy. Při procházení snímků rakouských realizaci je jasné, že po formální stránce je dnešní práce ateliéru MCA zcela jinde – Mrázkova kancelář vycházela z dobového postmodernismu, dnešní práce dvojice Melková-Cikán je tvarově mnohem střídmější, soustředěnější a formální citace předchozích slohů tam budete hledat marně.

Přesto byla pro Miroslava Cikána rakouská zkušenost určující. Především spolupráce s jednotlivými stavebními profesemi byla v Rakousku na úplně jiné úrovni než v Česku. „V Rakousku jsem se během realizací od řemeslníků vždycky hodně naučil. To oni mi říkali, jak ten který detail lépe vyřešit. U nás je to obráceně, musím řemeslníky hlídat, aby to dopadlo aspoň trochu dobře,“ říká při prohlídce zrekonstruovaného bastionu. Vídeňská praxe se odrazila i v „lokálním“ zaměření kanceláře MCA – sídlí v budově Janákova Husova sboru na Vinohradech, který byl v letech 2000–2011 podle jejich projektu rekonstruován, a většinu zakázek má na území okolních městských částí Prahy 2, 3 a 10.
Ostatně na podzimní konferenci Inventura urbanismu vystoupil Miroslav Cikán s příspěvkem o díle Giona A. Caminady, švýcarského architekta, který většinu úsilí věnuje svému rodišti, zapadlé horské vesničce Vrin. A pokud se jen trochu pozorněji zadíváme na úpravy bastionu, okamžitě nás napadne další švýcarský architekt – Petr Zumthor. Materialita, fyzický prožitek, jednotné naladění všech složek stavby. Ostatně Zumthorův citát uvozuje i publikaci, kterou o revitalizaci bastionu připravuje k vydání městská část Praha 2 a ateliér MCA.

Na hradbách

Nárokům na citlivé zacházení s pohledově exponovaným místem se architektům podařilo dostát na výbornou – dům vůbec nevystupuje nad úroveň hradeb. Objekt kavárny se zázemím pro kulturní akce je situován do terénního zlomu, který vznikl odstraněním novodobých navážek až na původní barokní úroveň. Odkaz na středověkou pevnostní věž, která tu kdysi stála, pak architekti otiskli do místa jako negativ – namísto věže je tu atrium navázané na kavárnu, jehož stěny jsou obloženy cortenovým plechem. Tento uměle zkorodovaná a povětrnostně odolná ocel, odkazující zde na reznoucí železné zbraně a další vybavení obranného bastionu, je jedním ze základních materiálů použitých při revitalizaci místa. Krom něj tu najdeme v podstatě už jen dva – beton, kamenné zdivo či dlažbu a sklo na objektu kavárny.

Vstup do prostoru bastionu je uveden vestavěnou kaplí, která byla odhalena pod zazdívkou během archeologických prací. Architekti do jejího výklenku navrhli plastiku zpřítomňující Boží muka. Po vstupu na samotný bastion se ocitáme na horní terase, která je zároveň střechou kavárny. Konstrukce objektu se buď přímo, nebo alespoň prostřednictvím odkazu propisuje i sem nahoru. Pod betonovou pochozí stropní deskou se nacházejí veřejné prostory kavárny, cortenové zábradlí, nebo spíše plot podél hrany je bez horizontálního madla, a připomíná tak zapomenuté ocelové výztuže betonu. Jeho linka kopíruje nosnou stěnu, do které je ukotven. Oplechování stěn atria pak vystupuje až nad terén a vytváří plné zábradlí, o které se naopak můžete pohodlně opřít a dívat se, co se děje dole.

Na spodní úroveň terénu můžete sestoupit buď po betonové rampě podél kavárny, nebo po prudkých kamenných schodech na druhé straně. Samotný prostor kavárny připomíná jakousi minimalistickou jeskyni, jejíž trochu studený černý interiér změkčuje teplá barva cortenu v atriu i habr zasazený uprostřed „negativní“ věže. Celý bar a přilehlé zázemí kuchyně je možné zatáhnout ocelovou posuvnou stěnou, uzamknout a zcela oddělit od veřejné části prostoru. Kavárna je od dolní úrovně bastionu oddělena jen skleněnou stěnou, a hostům tak dopřává výhled na Vyšehrad.

Před kavárnou je vydlážděná plocha pro letní umístění stolků, až k okraji bastionu se pak táhne pobytový trávník. Sedací mobiliář je rovněž navržen z cortenového plechu, buď v jednodušší variantě bez opěrky, nebo v pohodlnější podobě elegantní lavičky. Způsob, jak stabilizovat corten na lavičkách tak, aby vám neušpinil kalhoty, hledali architekti ve spolupráci s výzkumným ústavem materiálů (SVUOM). Na dolním konci bastionu je umístěno točité, opět cortenové schodiště, které spojuje bastion s parkem Horská a nově proraženou brankou v hradbách pak i s Folimankou na nuselské straně. Rovněž schodiště sestupující po svahu Folimanky k Botiči je z dílny MCA architektů.

Koncentrace

Na malém prostoru Bastionu U Božích muk je dnes koncentrováno velké množství odkazů, souvislostí, symbolů a průhledů. Historické se zde potkává s novým, není to však ani splynutí, ani náraz protikladů, ale pokus o společné naladění. Základem kvality je v tomto případě především respekt k jedinečnosti místa – vyvýšené plochy vytržené ze svého okolí, uzavřené historickým lemem hradeb, a přitom alespoň pohledově a symbolicky spojující Karlov s Vyšehradem. Architekti maximálně čerpali z atmosféry, kterou v sobě toto místo nese. Už proto nemohli narušit charakter bastionu, tedy rozšířené nezastřešené plochy v opevnění, žádnou výraznou stavbou. Ztratil by hodně ze své identity.

Výjimečná je také pozornost, kterou architekti věnovali výběru materiálu a také detailům provedení. Všechny návaznosti a hrany zde sedí, jak mají, nic tu není náhodou nebo že to tak vyšlo. Precizně provedené jsou i zdánlivé podružnosti jako kanálky na odvod vody. Na první pohled jsou tu jen elementární tvary, velmi rychle je však jasné, jakou práci tato jednoduchost architektům i realizačním firmám dala. Aby se mohla betonová stropní deska „propsat“ až nahoru na horní terasu, bylo potřeba ji zevnitř izolovat pěnovým sklem. Dostat na místo některé těžké komponenty z cortenové oceli také nebylo jednoduché. Schodiště do svahu Folimanky se pak během realizace přizpůsobovalo složitému terénu a také snaze zachovat všechny stávající stromy.

Promyšlených detailů a krásných materiálů je na upraveném bastionu bezpočet. Architekti nezapomněli ani na to, aby materiál uměl stárnout – z kamene, který vybrali pro schodiště do Folimanky, se při zvětrávání uvolňuje železo a barví se rzí. Bastion je skutečně koncentrovaným smyslovým zážitkem, kam oko padne, tam se zastaví. Cortenové lavičky vypadají na zelené trávě téměř jako sochy, stíny procházející zábradlím jsou grafikou, různé typy dlažby a mlatových ploch se mění v mozaiku.

Na hraně

Nedá se ale vyhnout otázce, jestli už toho všeho není příliš. Zda zůstává dost volnosti k tomu, aby se tu lidé cítili přirozeně, a nikoli jako na exkluzivním místě, kam nepatří, kde nevědí, jak se chovat a zda si můžou na trávníku rozložit piknik. Estetika, preciznost zpracování i soustředění na detail, který sem architekti vnesli, zná většina lidí jen z fotografií slavných vil. Tento pocit násobí i fakt, že objekt vložený do bastionu dnes funguje jako luxusní restaurace, kde si studenti z Albertova nebo důchodce s pejskem pivo či kávu asi nedají. Cortenové lavičky pak přeci jen nejsou tak pohodlné, jako ty dřevěné  v zimě kov studí, na letním slunci se naopak rychle rozpálí.

Hrana mezi Novým Městem a Nuslemi je také rozhraním mezi vysokým a nízkým, exkluzivním a lidovým. Do řady citátů, které architekti k místu dohledali, tak přidávám úryvek z knihy historičky umění Mileny Slavické, která se odehrává v normalizačních Nuslích (Jamrtálu) a má název Povídky jamrtálské: „Miloval jamrtálský vzduch sycený benzinovou manou padající z nebe Gottwaldova mostu. Měl rád ten mastný vzduch, který se nadouval údolím jako mokrá cícha zavěšená mezi kostelem Panny Marie kdysi na nebe vzaté a palácem čísi kultury.“

Bastion, upravený dvojicí Melková-Cikán, se však nedívá na Kongresové centrum ani na Nuselský most, ale upíná zrak k Vyšehradu. Je znovu navázaným spojením Karlova a Vyšehradu, které se aspoň symbolicky snaží nahradit cynické vztažení sakrálního prostoru Karlova k paláci režimu, který církev systematicky likvidoval. Architekti se svým řešením jednoznačně postavili za obnovení významu a jedinečnosti lokality. Bastion pojali jako exkluzivní místo, které je ale zároveň otevřeno všem. A není důvod, proč by podobě takového místa neměla být věnovaná maximální péče. A to je i odpověď na výše zmíněnou otázku. Veřejné budovy stejně jako sdílené prostory města by měly být ukázkou té nejkvalitnější architektury. I veřejné prostory mají určitou hierarchii a pokud zůstaneme jen u betonové zámkové dlažby, která přece „na chodník stačí“, nemůžeme očekávat, že se úroveň našeho obytného prostředí nějak zlepší.

Přece jen však mám k práci ateliéru MCA jednu výtku. Týká se skulptury Božích muk. Architekti jen velmi těžko nesou, když jejich práci dělají stavební inženýři. Melková s Cikánem se však při revitalizaci bastionu podobným způsobem zachovali k výtvarným umělcům. Nechci zde jakkoli hodnotit uměleckou kvalitu jejich Božích muk, ale z principu měli jejich ztvárnění přenechat skutečnému sochaři.

Doufejme, že exkluzivita místa nepřeváží nad jeho „veřejným“ charakterem. Že budeme všichni (i jamrtálští) schopni upravený bastion naplno užívat, setkávat se tu, procházet, sedávat. A že kvalitu a potenciál architektonického řešení pochopí a přijme i provozovatel restaurace. Zatím se zdá, že logiku domu úplně nepřijal  zřejmě mu vadilo nezastřešené atrium a tak ho na jaře zakryl autoplachtou. Vnitřní prostor (i habr zasazený v atriu) tím připravil o přirozené světlo a návštěvníky horní terasy o pohled do „negativní věže“. Snad se také časem podaří nastartovat zde kulturní program, pro nějž byl objekt mimo jiné navržen. Jen tak bude toto zvláštní, vytržené místo navráceno zpět městu.