MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 říjen

Pankrácké ztráty a nálezy

Na pražském Pankráci se na sklonku letošního léta odehrály dvě bitvy mezi současnou architekturou a stavbami z období normalizace – rekonstrukce obchodního centra DBK a projekt na dva nové výškové domy. Možná srovnávám nesrovnatelné: měřítkem a dopadem (interiér x architektonicko-urbanistický zásah) i fází realizace (pokračující rekonstrukce x návrh zatím bez územního rozhodnutí). Přesto toto srovnání vypovídá o nevyrovnaném a chaotickém přístupu památkářů, veřejnosti i médií k architektonickému dědictví 70.–80. let.

Kolem rekonstrukce Domu bytové kultury vládlo naprosté ticho. PR manažeři nákupního centra se ho marně snažili přehlušit výčtem obchodů, restaurací a metrů prodejní plochy. Zkrátka další v nekončící řadě nákupních center, která už nezajímají veřejnost, a tudíž ani média. O architektuře ani slovo – dům není památkově chráněn a rekonstrukci nenavrhl žádný slavný architekt, tak se přece není o čem bavit.

Jak odlišné jsou reakce veřejnosti i památkářů na jakékoli návrhy na vznik nových výškových budov v sousedství několika stávajících věžáků ze 70. a 80. let. Občanská sdružení i památkáři zuby nehty brání něco, čemu říkají „krajinná hodnota Prahy“. Developerská společnost ECM vyrukovala s architektem světového jména Richardem Meierem, aby ho pak vyměnila za tuzemského Radana Hubičku – je přeci jen levnější, ale stále ještě mediálně dostatečně sexy. A média se radují – to je ta správná kauza!

Když srovnáme obě výchozí situace a jejich architektonickou, urbanistickou i historickou hodnotu, zdají se být obě reakce, nulová na jedné, bouřlivá na druhé straně, postavené na hlavu. 

Dům bytové kultury je jedním z nejzajímavějších pozdních projevů architektonického probuzení v 60. letech. Jeho autorkou je architektka Věra Machoninová, která loni získala Grand Prix Obce architektů za celoživotní dílo. Vnitřní prostor byl unikátně řešen různými výškami prolehlých podlaží a velkorysou eskalátorovou halou. Dům stojí, ale výjimečnost vnitřního prostoru nenávratně vzala za své.

Pankrácké mrakodrapy naopak žádnými velkými architektonickými kvalitami nikdy nevynikaly. Území mezi výškovými budovami je zanedbané, bez jakéhokoli plánu a struktury, jsou tu většinou jen provizorní stavby, špinavá tržnice. Místo bez identity. Roztříštěné je i pankrácké, památkářská „krajinná hodnota“ se tu hledá jen těžko. Developer samozřejmě není žádný spasitel a stejně jako majiteli DBK mu jde především o zisk. Ale skoro se chce říct, že tu není co zkazit.

Co tedy na Pankráci ztrácíme a co získáváme?