MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2014 červen

Peníze, nebo život

Před rokem probíhaly před budovou výstavní síně Mánes protesty současných umělců a teoretiků umění, kterým leží na srdci stav, v jakém se bývalý spolkový dům nachází. Nyní se Mánes po několikaleté rekonstrukci znovu otevřel. Vše září novotou, ale uvnitř se nic nezměnilo.

V čele Nadace českého výtvarného umění, která budovu spravuje, zůstala skupinka vzájemně propojených lidí a Mánes bude dál fungovat stejným způsobem jako jiné komerční prostory v centru: v přízemí restaurace a multifunkční sál, v patře kanceláře. Historii spolkového domu a život v něm bude připomínat snad jen klavír, na který kdysi hrával Jaroslav Ježek. Asi vůbec nejlepší výstavní prostor v Praze tak dál zůstává pro současné umění mrtvým místem.

Co nám dává právo mluvit do toho, jak NČVU se svým majetkem nakládá? Proč nás trápí, že místo koncepčního výstavního programu budou v Mánesu reklamní večírky a komerční pronájmy? Z pohledů právníků to není naše věc. Mánes byl špatně spravován, ale nikdo do toho neměl co mluvit, Mánes byl vytunelován, ale soud nikoho neodsoudil. Mánes byl vyveden z majetku nadace a my máme tleskat, že se podařilo najít úvěr na splacení předražené rekonstrukce. Vše je legální jen proto, že počátkem 90. let se skupina devíti lidí prohlásila za nástupnickou organizaci Fondu výtvarných umělců, dostala od státu majetek a začala s ním podle svého hospodařit.

Kde se však ve správní radě bere ta jistota, že právě její členové mají na budovu morální právo? Proč dál žít v divokém kapitalismu 90. let a proč raději nevolat po tom, aby byl Mánes opět spravován širokou uměleckou obcí? A proč správní rada odmítá i tak minimální gesto, jako je zřízení výstavní rady? Co bylo právně možné před dvaceti lety, není nutně z dnešního pohledu bezproblémové.

Peníze nejsou všechno. Rozumím tomu, že když je NČVU kriticky zadlužena, snaží se správní rada především o vyrovnaný rozpočet. Je ale nesmysl, že by ji to zbavovalo povinnosti obhajovat své kroky před uměleckou i širokou veřejností. Podle předsedy rady Petra Kuthana dokazuje otevřenost NČVU, že ve výstavní síni Mánes může vystavovat kdokoli, kdo si sežene peníze. Větší perverzi ideálů a aspirací, s nimiž byla budova na Masarykově nábřeží zbudována a jimž by měla dál sloužit, těžko vymyslet.

 

Autorka je členkou iniciativy Mánes umělců.