MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 duben

Pohled z Brna

Výstavu Slovenský mýtus převzala Moravská galerie v Brně z Bratislavy, kde proběhla od září 2005 do března 2006 ve Slovenské národní galerii a Slovenském národním muzeu. Je to kurátorský projekt autora Aurela Hrabušického za spolupráce Kataríny Bajcurové a Alexandry Kusé – cílem tedy není jen předvést umělecká díla, ale především vyjádřit určitou myšlenku prostřednictvím instalace výstavy jako svébytného komunikačního média.

Hledání slovenskosti

Podle historičky Evy Krekovičové, jedné z autorek doprovodné publikace důvtipně spojující sborník studií s katalogem děl vystavených na bratislavské premiéře, je výstava především o slovenské identitě a jejím mapování prostřednictvím vizuálních projevů záměrně vyjadřujících „slovenskost“. Jde tu však ještě o něco více: malby a sochy jsou rovněž uměleckými díly, takže se díky své emocionální a mimojazykové povaze přímo podílejí na bezprostřední roli mýtu ve společnosti, již chtěli autoři postihnout především. Mýtus totiž nechápou jako „nepravdivé vyprávění“, nýbrž jako podstatnou a nezbytnou součást života jakéhokoli společenství. Jak říká český historik Dušan Třeštík, národ, který si přestane vyprávět své mýty, se rozpadne, protože jej už nic nebude držet pohromadě. Průzkumem obrazů „slovenského mýtu“ nechtějí autoři výstavy pokračovat v poněkud saturninovském uvádění mentálních a historických stereotypů na pravou míru ani ve vyvracení mýtů ve smyslu „falešného vědomí“. Na místo toho výstavou nabídli možnost zvažovat, jaký smysl má vlastní obraz Slovenska a Slováků pro občany evropské postindustriální společnosti na začátku 21. století.

Převzetí takto koncipované výstavy v Brně je trochu riskantní podnik. I když mezi potenciálními návštěvníky tvoří snad stále ještě mírnou početní většinu lidé, kteří žili v Československu, už při pohledu na témata jednotlivých oddílů výstavy i na vystavená díla a jména umělců se mísí známé se zcela neznámým. A o tom, co se nám zdá známé, musíme navíc tváří v tvář konceptu výstavy zapochybovat – co když známe zase jen „mýty“, stereotypy, fikce, navíc ty české? Proto se pokusíme zamyslet nad výstavou ze dvou pohledů – z českého a slovenského. Potvrdí se v nich, že stereotyp protikladu české racionality a slovenské emocionality má také své věcné jádro? V každém případě doufáme, že konfrontace a dialog pomohou českým divákům výstavu lépe pochopit. A to by mohlo možná přispět i k otevření otázky, kterou si Češi jen zdánlivě už dávno vyřešili: jak je to s našimi národními mýty?

Emocionální Slováci / racionální Češi?

Český divák, stereotypně charakterizovaný jako skeptický, se především zeptá, v jaké podobě existuje samotné téma celého projektu, totiž „slovenskost“: lze opravdu říci, že se díváme na taková díla, „jejichž významy jsou každému Slovákovi nevysvětlitelným způsobem blízké a srozumitelné“ (Ján Abelovský)? A znamená to logicky současně, že divákovi odjinud blízké a srozumitelné být nemohou?

Opravdu to tak vypadá. Stereotyp vzniklý v meziválečné republice dodnes formuje český pohled na Slovensko v polaritě kultury proti přírodě: Slováci pak zastupují citový, „ženský“, a přirozenosti bližší pól oproti industrializovaným, racionálním a „poněmčelým“ Čechům. Mimochodem: jakou měl vlastně roli při formování uměleckého obrazu slovenského národního mýtu tlak vlastního obrazu Čechů? Zatímco převládající formou pro vyjádření takové hodnotící polarity na české straně dodnes zůstaly idealizující folklorní fotografie a filmy Karla Plicky, na výstavě se potkáváme se zcela odlišnou inscenací těchto východisek v tématech těžkosti, nehybnosti, utrpení a melancholie. Výmluvný je případ Jánošíka: zatímco jeho popravu vnímají Češi jako očekávané rozuzlení romantického příběhu, pro Slováky zahrnuje i vážně tragické téma kruté prohry.

Příležitost k objevům

Těžiště výstavy spočívá v rozsáhlé expozici slovenské malby klasické moderny, od dvacátých do padesátých let 20. století. Zatímco okolní středoevropské národy absolvovaly základní etapu budování novodobého národa za pomoci konstrukce národního mýtu včetně jeho výtvarného uměleckého ztvárnění v době romantizujícího historismu 19. století, procházelo Slovensko stejným obdobím až právě v meziválečných letech, v rámci Československé republiky. Výtvarný jazyk a výraz moderny byl však přímým protikladem požadavků na formulaci slovenského národního sebevědomí. Mytologie slovenského národa a jeho vlastní obraz se zakládají na tematizaci venkovského lidu a krajiny, kdežto moderna a její avantgardy byly kulturním vyjádřením pravého opaku – industriální společnosti, jejích velkoměstských hodnot a záměrného odmítání zaostalosti venkova. Národní tematiku tak lze vykládat jako přítěž, která znemožňovala slovenským malířům, jako byli Martin Benka, Janko Alexy či Miloš Bazovský, být skutečně moderní – tak to formuloval v 80. letech Ján Abelovský a jeho názor najdeme i v příslušném dílu Dejin slovenského výtvarného umenia – XX. storočie (2000).

Proti tomu však lze postavit aktivní roli uměleckých avantgard při vzniku a konstrukci moderní společnosti a jejích mentalit. Pak vidíme, že výtvarná moderna patřila k velmi důležitým aktivním tvůrcům slovenského národa právě díky tomu, že nenesla zátěž romantických stereotypů a budovala národní identitu se snahou harmonizovat či aspoň vyrovnat venkovské zdroje s aktualitou moderní společnosti. Názorně to vidíme právě na srovnání s českými avantgardami, které národní mýtus jako celek odmítly a ironizovaly, protože si jej nedovedly představit v jiné formě nežli právě v romantické, novoromantické a kýčovitě pseudoromantické. Bližší slovenské situaci byly české snahy o vytvoření „československého národního stylu“ v rámci „art deco“ dvacátých let.

Českou i slovenskou stranu ovšem spojuje oživení národní tematiky v umění válečných let, tedy paradoxně v době rozdělení obou státních celků a první historické existence samostatného Slovenska. Absenci fašismu a socialistického realismu v konceptu výstavy lze považovat za jeho jediný vážný nedostatek. Mínění autorů, že v této době byl národní mýtus „zneužit“, je totiž krajně naivní. Právě výtvarná podoba „slovenskosti“ měla přece obrovský podíl na legitimizaci obou totalitních režimů a z opačného hlediska se oba také zřetelně podepsaly jak na konveční vizuální podobě, tak také na místě „slovenského mýtu“ v historické paměti. Ostych před vystavováním „poplatných“ děl byl asi příliš silný, protože v doprovodné publikaci se o „sorele“ dočteme ve studii Alexandry Kusé. I tady je ale téma první Slovenské republiky odsunuto stranou, takže o čtyřicátých letech se dočteme jen v zajímavé studii o inscenaci maďarského národního mýtu ve výtvarném umění (Gábor Hushegyi) či v netriviální komparaci Karla Plicky s Leni Riefenstahlovou (Tomáš Štrauss).

Perspektiva mýtů

Ironického přehodnocení se slovenský národní mýtus dočká až od sedmdesátých let 20. století, shodně v umělecké i populární kultuře. Zdá se, že to souviselo s důslednou likvidací prvorepublikové ideje čechoslovakismu po ustavení federace v roce 1968. Jakkoli politickou kvalitu federace totalitní režim vyprázdnil, institucionální osamostatnění kultury vytvořilo základ pro růst a upevnění národního sebevědomí na Slovensku, jehož politický projev okamžitě po vzniku svobodných politických poměrů na jaře roku 1990 českou scénu zcela zaskočil. Český národní mýtus byl totiž od sedmdesátých let pro umění efektivně mrtev.

Klíčem k hlubší reflexi o slovenském – i jakémkoli jiném – národním mýtu musí být vědomí o tom, že jde o mentální konstrukt, vyprávění či společenský symbol, a nikoli o vyjádření nějaké podstatné, biologicky kódované souvislosti minulosti s dneškem či vazby lidí ke krajině, zemi. Symbol není ničím méně jen proto, že je nehmotný. Naopak, symboly jsou skutečně schopné účinně zasahovat do dění a dějin. Nejefektivnější jsou právě symboly spojené s identitou, jako je národní mýtus, a symboly vyjadřované vizuálně. Kromě nového uvažování o českých národních mýtech nabízí brněnská repríza výstavy Slovenský mýtus také východisko k nové reflexi vzájemného vztahu obou národů, které tvořily šedesát osm let společný stát. Jaká vlastně byla kvalita vzájemných znalostí kulturních kontextů a umělecké tvorby? Není překvapivé, a snad i zahanbující, že nejen český divák, ale i historik umění na této výstavě objeví vynikající obrazy, o jejichž autorech dosud nikdy neslyšel?