MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 prosinec - leden

Pomník!

Před rokem zemřel Václav Havel. Nepotřebovali jsme mayský kalendář, abychom věděli, že se tím uzavřela jedna epocha českých a československých dějin i osobních příběhů mnoha z nás. Ukončené etapy přirozeně vyvolávají potřebu pomníku, tedy něčeho, co tím, že hmotně přetrvává, poskytne v budoucnu oporu naší paměti a pomůže vytvořit povědomí o Havlově významu i pro ty, kdo jej již osobně nezažili. Ano, každý pomník je pouhým symbolem, ale to není nic malého, naopak: jsou symboly, které dokážou být silnější než pouhá skutečnost.

I když se v naší kultuře přikládá tak velká váha zapsaným zprávám, pomníky zůstávají většinou polem vizuálního umění. Tvoří nejzákladnější skupinu veřejných uměleckých děl a z jejich samotné povahy vyplývá, že musejí a chtějí být co nejvíce na očích, dobře přístupné fyzicky i mentálně, vstřícné a zpravidla i důstojně vážné. Osobně se mi líbí pojmenování ruzyňského letiště Havlovým jménem, protože je to svého druhu konceptuální pomník. Nejspíš se ale co nevidět ukáže jako potřebné také vytvoření takového objektu, který se stane Havlovým pomníkem v hlavním městě a bude schopen přijímat kladené věnce státníků i zapálené svíčky jednotlivců.

Iniciativy se při příležitosti 17. listopadu chopil literát a pozitivní myslitel Petr Dauš, který založil spolek a vyhlásil sbírku na realizaci bronzové portrétní sochy Václava Havla v životní velikosti. Pomník by nejraději viděl stát v Praze na Petříně. Skromně chce přispět dílem své rodiny: odlít v trvanlivém a prestižním materiálu se totiž má model, který vytvořila jeho dcera Barbora jako klauzurní práci při svém studiu v ateliéru Jiřího Beránka na fakultě výtvarných umění plzeňské univerzity. Sochu bylo možné zhlédnout v létě minulého roku v pražské kavárně Slávie. Sochařka ji prý modelovala podle fotografií a podle mínění svého otce vytvořila podobiznu, která vystihuje to, jak byl Havel blízký obyčejným lidem, má jeho trochu plachý úsměv a civilní oblečení. Podle sochařky samotné drží Havel v ruce své spisy a má poněkud větší hlavu proto, aby bylo jasné, že byl významný myslitel.

Socha je to velmi špatná. Převedení fotografie do trojrozměrného objektu je technický postup, který nemá s uměleckou tvorbou celkem nic společného. Smysl veřejného pomníku nespočívá v prostém připomenutí vnější podoby ani v tom, že se socha sníží na nejnižší společný jmenovatel vkusu veřejnosti. Aby pomník skutečně fungoval, musí být kvalitním uměleckým dílem, které má v sobě jakousi sílu, tajemství, přesah a které nejrůznějším lidem, kteří k němu budou chtít přijít, pomůže otevřít osobní imaginaci a skrytá citlivá místa. Postavit jako pomník cokoli jiného je zbytečné, a vzhledem k osobnosti Václava Havla i urážlivé.

Vytvořit takové opravdové umělecké dílo není nic snadného. Není divu, že se to studentce výtvarné školy nepodařilo. Není to tím, že dosud neměla diplom, ani tím, že nepatří k té či oné anebo ještě třetí partičce. Jedinou vyzkoušenou cestou, jak mít naději, že se vynoří skutečně dobré a kvalitní řešení, je široká a otevřená soutěž s kvalifikovanou porotou. Tím řešením může být klidně kvalitní bronzová figura, ale může jí být i nefigurální objekt, prostorová instalace anebo participativní projekt, například veřejná mobilní knihovna. Anebo ještě leccos dalšího.

Pomník Václava Havla by nám měl stát za náročnou přípravu. Pokud místo něho postavíme laciný fake, vystavíme sami sobě další, v oboru Havlových památníků už třetí nelichotivé vysvědčení. Tím prvním je jiná opravdu mizerná busta, již daroval český stát Radě Evropy ve Štrasburku. Podle Knihovny Václava Havla, které ministerstvo zahraničí zakázku zadalo a která nepovažovala výtvarnou soutěž za potřebnou, patří ke kvalifikaci jejího autora správný politický postoj, neboť Lubomír Janečka, absolvent ateliéru Karla Lidického na pražské Akademii, odešel v roce 1984 do exilu. Dalším případem je prozatím nevyvrácené podezření na arogantní porušování pravidel památkové ochrany, které provází rekonstrukci domu na Hradčanech, z nějž se má stát nové a důstojné sídlo specifického památníku – Knihovny Václava Havla.

Veřejné pomníky neslouží jenom vzpomínce na významné osobnosti. Jsou zároveň také aktivními místy, která tím, jak vypadají a co se na nich děje, utvářejí povahu a budoucnost komunity, které slouží – a tou není v tomto případě nic menšího než český národ. Sebelepší Havlův pražský pomník asi nenahradí Myslbekovu sochu sv. Václava jako místo, kde se lidé v klíčových okamžicích scházejí, aniž by se museli svolávat. Mohl by se ale stát druhým takovým silným místem, kde se sešlost mnoha lidí může proměnit v politickou sílu. Autor i zadavatel každého veřejného uměleckého díla mají stejně jako stavebník a architekt mimořádnou morální zodpovědnost, protože s tím a v tom, co vytvoří, budou lidé po dlouhou dobu žít a budou tím ovlivňováni na osobní i komunitní rovině.

Možná si dnes my jako český politický národ ani nezasloužíme lepší pomník naší nejvýznamnější osobnosti posledního půlstoletí…? Václav Havel si ho ale zaslouží určitě.