MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2019 září

Povídka z třetí kapsy

Hlavní konzervátor zemské obrazárny Václav Vavřinec Drahnoján popíjel ranní kávu střídavě listujíc došlou poštou a ranním tiskem. Pomalý rozjezd pracovního dne patřil k jedné z mála radostí jeho blížícího se stáří. Proto s neskrývanou podrážděností odpověděl: „Dále,“ když se ozvalo zaťukání na dveře. Sekretářku byl nucen propustit na nátlak kuratoria při posledních rozpočtových škrtech, takže nyní k němu mohl bez ohlášení vtrhnout každý budižkničemu z ulice. Přitom si dobře pamatoval, že když v galerii začínal krátce po studiích jako neplacený volontér, pracovaly na sekretariátu dvě velmi komisní dámy a mladá stenografka, co stála za hřích, a ty dohromady tvořily nedobytný val před kanceláří šéfa. Tempora mutantur et nos mutamur in illis. V mezírce mezi masivními bukovými dveřmi a neméně masivními futry probleskla nejprve mastná pleš galerijního zřízence Valdeka a už ho byla plná kancelář. V rukou třímal ani velký, ani malý obraz, galerijní hantýrkou ukázkový střeďák. Bez dalšího vyzvání spustil: „Vašnosti, toto mi předal Blatný, náš noční vrátný. Že to našel při pochůzce ve dvoře u popelnic. Musel to tam nechat někdo v noci, mezi půlnocí a pátou ranní. Při půlnoční kontrole tam totiž nic takového neviděl, a když šel na další v pět, tak to tam stálo opřený takhle malbou o popelnici. Tak nás napadlo, jestli nám ten obraz jakože někde nemůže nechybět, myslím třeba v expozici nebo v depozitoriu (snažil se mluvit s učenými lidmi učeně, a proto dával nezřídka slovům nepatřičné, ale v jeho očích vznešené koncovky). V. V. Drahnoján viditelně pookřál, vyšetřování nečekaného zjevení se obrazu u popelnic obrazárny slibovalo o mnoho víc rozptýlení, než psaní předmluvy k vydání katalogu raisonné jeho jmenovce Reinera, kteroužto povinnost před sebou hrnul již druhý měsíc. Navíc se nejednalo o žádné dílo ze sbírky obrazárny. Za ta léta měl vizuální podobu všech dvou tisíc osmi set dvaceti tří obrazů, které tvoří kmenovou kolekci, pevně vypálenou v paměti. Čin kriminální povahy proti jemu svěřenému majetku mohl s lehkým srdcem vyloučit. „Opřou to tady o zeď a udělali velkou chybu, že se toho obrazu vůbec s Blatným dotýkali. Slyšeli někdy o takové daktyloskopii?“, pouštěl na oko hrůzu V. V. Drahnoján, a tím také přebral vyšetřování případu zcela na svá bedra. Obraz představoval vizuální impresi vyvolanou sólem jazzového saxofonisty. Celkový pohled na muzikanta ve ztraceném profilu byl kombinován detaily saxofonových klapek po obou stranách výjevu. „Jazz je poslední útočiště muzikantů bez talentu. Neschopní napsat jednoduchou melodii, užívají si hraní víc než kdokoliv v publiku,“ procedil odsudek pan vrchní konzervátor a poněkud teatrálně pokračoval v načaté samomluvě: „Otázka, drahý Watsone, ale zní zcela jinak. Co by Vás přimělo pod rouškou noci donést obraz k popelnicím, a to aus gerechnet zemské obrazárny? Proč nám ho nenabídnou v pracovní době darem nebo proč ho nevynesou jednoduše doma s košem, jako to děláme s jinými nepotřebnými věcmi středního formátu?“ V. V. Drahnojhán pozoroval zblízka odraz své tváře v prosklené knihovně a unášel se silou dedukce: „Je obraz pro běžné smrtelníky také něco víc než obyčejná věc? Má snad status novorozence, kterého zoufalá matka také nevyhodí do koše, ale donese tajně na schody kostela, kde se o něj už postarají? Věřil snad dotyčný, že obrazárna má povinnost postarat se podobně o zapuzený obraz nehledě na jeho kvalitu? Musím se zeptat kolegů z botanické zahrady, zda ráno nacházejí u brány květináče s odloženými fikusy.“ Po krátké, dramaticky odehrané pomlce pokračoval: „Obraz byl darem z lásky, která když vyprchala či spíše byla zrazena, nebylo dotyčné (kdo kdy totiž viděl muže obdarovaného plátnem středního formátu) možno déle s ním koexistovat v jedné místnosti, ale zároveň nenašla v sobě tolik krutosti, aby jej zničila nebo přenechala náhodnému nálezci… I nešťastná láska se musí muzealizovat! Pachatelem je žena, podle všeho ve věku dvacet až dvacet pět, tedy natolik již životem smýkaná, aby zažila fatální lásku a byla od mužů obdarována milostnými dary středního formátu i zrazena, ale zároveň ne ještě dostatečně životem okoralá.“ Obraz byl vlevo dole signován „SOKOLITA 32“, čehož si vrchní konzervátor všiml až nyní, po nasazení brýlí. Takže: „Mater semper certa est.“ Záhadu obrazu středního formátu V. V. Drahnoján uzavřel právě včas, protože se přiblížil čas oběda, který vedle ranní kávy patřil k podobně oblíbeným částem pracovního dne. Odpoledne nechá Valdeka vyhledat adresu malíře a obraz na ni doručit. Samozřejmě tajně v noci. Že se nečekaný nález nestal dvou tisícím osm set dvacátým čtvrtým přírůstkem zemské obrazárny, ocenili především Valdek s Blatným: „Vždyť takhle by mohl zneužít naše popelnice každý patlal“. ­(Inspirováno skutečnou ­událostí)



Uzavřený článek / Přihlašte se




Vážený uživateli, přístup k tomuto článku je umožněn
pouze předplatitelům časopisu Art+Antiques.
Přihlašovací údaje jsou zasílány společně s předplatitelskou ARTcard.