MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2019 červen

...prachy, jenom prachy...

Členka výboru Uměleckohistorické společnosti si několik desítek minut po půlnoci, když jsme společně čekali na Uber, ulevila: „Už aby zavedli ten nepodmíněný příjem, nebo se dokonce i my mezi sebou rozhádáme kvůli prachům.“ Narážela na vzrušenou debatu (někdo méně diskurzivní by to nazval hádkou) o sebeodměňování čerstvě vyhozeného „generála“, která pokazila tradiční posezení lidí z oboru v jedné z posledních hospod na Starém Městě tolerujících toto mimořádně hlučné a nepříliš solventní společenství. „Aspoň byla sranda.“ Co makám na oblasti, nemám laťku noční zábavy postavenou zrovna vysoko. Vůně vepřové kůže a stromečku na palubce. Pokládá mi ruku na stehno: „Kolik jsi ty dostal nejvíc za výstavu?“ Šeptám jí do ucha, aby to řidič neslyšel: „Jednou tři sta tyček.“ – „Kecáš, vole!“ S mafiánským světáctvím ji obejmu kolem ramen: „Vzali mě do velkýho bizu!“ Zvědavost jí nedá: „To bych teda do tebe neřekla, máš pověst mouly. Za cos to dostal?“ To tak. Pes se brání útokem: „Hele, kdo si o mně tady myslí, že jsem nula?“ Naštěstí se zpěv ze dveří začne ptát za nás: „Hele, copak to netušíš, kam tahle cesta vede? Že v těch svejch možnostech ztratíš i zbytek sebe. Stojí snad ten starej krám za takovouhle spoušť? Zaprodat se těm potvorám a vztahy změnit v poušť!“ Funguje to, jak soundtrack k Šeptej dvojce, následuje refrén: „Prachy, jenom prachy nečekají. Jen po nich sáhneš. A už tě mají.“ Důležité je mít na všechno co říct: „Ten Soukup měl za manželku taky kunsthistoričku, ale utekla mu do Itálie.“ Nevěří: „To je nějaká blbost. Od koho máš?“ – „Od Kovandy!“ Nedorozumění se rychle vysvětlí: „Ten Soukup z Olomouce?“ – „Proboha, Soukup z Pražskýho výběru, co odešel tehdy hrát ke Gottovi a teď mu tam telefonují. Ona jela na nějakou stáž a sbalila tam Politiho nebo on jí. To už si nepamatuju.“ Následuje vysvětlování, kdo a co je Kovanda, Politi a Flash Art. Dělám to trpělivě, protože zase pro změnu nevím, jak to je s tím „obrazem Vyšebrod“, co tam dneska taky řešili. Hlavně poslední, po čem toužím, je hádat se v taxíku. „Normálně ale dostáváš míň?“ vyhání brouka z hlavy. V práci si na autorský smlouvy za kurátorování kurátory nehrajeme. Mimo galerii se moje honoráře za výstavy nejčastěji pohybují mezi nulou a dvaceti tisíci. Nedělám však výstavy panovnickým dynastiím našeho požehnaného středověku, ale maximálně Kvíčalu v Chebu nebo Valocha v tranzitdisplayi. Taky to slavné kurátorování bývá v těchto případech často jen pozdní odevzdání úvodního textu. Nulu si účtuji u kámošů a dostávám od boháčů. „Půjdeš nahoru, nebo si někde dáme poslední drink?“ Není ani jedna, tak mají otevřeno ještě za rohem v nonstopu. „Nejlepší džob byl ale doktorát, to mi chodila tři roky na účet osmička nebo dokonce devítka.“ – „Ty máš doktorát?“ – „Ne“.



Uzavřený článek / Přihlašte se




Vážený uživateli, přístup k tomuto článku je umožněn
pouze předplatitelům časopisu Art+Antiques.
Přihlašovací údaje jsou zasílány společně s předplatitelskou ARTcard.