MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 prosinec - leden

Psaní dějin uměním

O kosmos hino kalo v Brně / Moravská galerie v Brně připravila v českém kontextu výjimečnou výstavu. Ve spolupráci s Muzeem romské kultury ukazuje, jak vypadá umění, které reflektuje existenci romské menšiny. Divák je zde konfrontován s množstvím děl vztahujících se k existujícímu kánonu. V návaznosti na vyslovenou inspiraci Afrofuturismem však není nutně vše tak, jak se zdá.

Přípravná fáze aktuální brněnské výstavy proběhla na konci loňského roku pod názvem Džas bare dromeha (Jdeme dlouhou cestou) v Praze v galerii Nevan Contempo. Návaznost je zřejmá ve výběru exponátů, v architektonickém řešení i v tom, že se znovu jedná o projekt s nepřiznanými fikčními či mystifikačními prvky, za nímž stojí umělkyně Ladislava Gažiová. Ve spolupráci s kurátorem Moravské galerie Ondřejem Chrobákem (a nově také studentkou VŠUP Natálii Drtinovou) opět připravila expozici, která je na jedné straně spíše nenápadně autorská a pracuje se strategiemi současného umění, na druhé ale vykazuje mnoho znaků klasické muzeální prezentace. Tentokrát s ní navíc již nevstupuje do prostoru vyhrazeného umělecké současnosti, ale do veřejného muzea umění. Kontextem se tak stávají více než předtím uměleckohistorické výstavy narušující existující kánon českého umění – tedy umění etnicky definovaného českého národa reprezentovaného prací českých bílých mužů. Zmínit lze představení česko-německých umělců doby první republiky v liberecké oblastní galerii (Mladí lvi v kleci, 2013) nebo monografické prezentace opomíjených žen umělkyň (např. Milada Maršová v roce 2008 nebo Vlasta Vostřebalová Fischerová v roce 2013, obojí Moravská galerie v Brně). O kosmos hino kalo se ale na rozdíl od nich i ve své muzeální rovině explicitně vztahuje k naší přítomnosti a pracuje s různými rovinami romské emancipace, aniž by prvoplánově odpovídala na otázku: Co dělat?

Teorie emancipace

„Historický čas, formální proměny a angažovaný obsah tvoří trojici vektorů, která v interpretaci Ladislavy Gažiové rozbíjí dosavadní monolit selankovitého pohledu na romské umění,“ čteme v průvodním textu, který zdůrazňuje především chronologickou konstrukci příběhu Romů. Ten brněnská výstava zakládá na exponátech tří druhů: těch, jež ukazují pohled většinové společnosti na Romy, uměleckých dílech vytvořených samotnými Romy a historických dokumentech soustřeďující se především na romský holokaust, odbojové hnutí a na období 60. a 70. let, kdy probíhala první vlna vzniku vlastních organizací Romů.

Výstavu s heslem „emancipace romské kultury, zrovnoprávnění romského národa“

lze nahlížet prizmatem postkoloniální teorie, podle níž je zásadním momentem emancipace kolonizovaných národů vytvoření své vlastní historie, své vlastní kultury. Namísto konstruování pohledu zvnějšku, typicky prostředky západní vědy (např. sepisování dějin kolonizovaných zemí kolonizátory), vznikají k dominantnímu, kanonizovanému pohledu příběhy alternativní, které existující konstrukt odmítají. Postkoloniální teorie ale nemusí být jediným teoretickým rámcem, který se v souvislosti s brněnskou výstavou nabízí. Stejně tak přínosný a do jisté míry komplementární může být pohled z hlediska feministické teorie. Analogicky ke třem (či dnes již čtyřem) emancipačním vlnám bychom tak mohli mluvit o vlnách romské emancipace: od snahy zrovnoprávnit postavení Romů ve společnosti přes definování a obranu kulturních specifik romské menšiny spojené s hledáním „podstaty romství“ po osobní vyrovnávání se s romskou identitou.

V textovém doprovodu k výstavě je východiskem pro kontextualizaci současné hnutí afrofuturismu. To na zmíněné teorie sice v některých ohledech navazuje, svou mnohostranností sahající od specifických vizuálních znaků, přes filozofii dějin až po popkulturu však není ani tolik teoretickou reflexí, jako spíš samostatným uměleckým proudem. Součástí afrofuturistických textů je i promýšlení historie a možností psaní alternativních dějin, které kurátorka Niama Sofia Sandy v souvislosti s loňskou výstavou věnovanou afrofuturismu v umění (Black Magic, Corridor Gallery, New York) okomentovala slovy: „Čas je velmi fluidní věc. Teď je teď, ale nyní je také minulost, stejně jako budoucnost.“

Kapitoly z dějin Romů

V přízemních prostorách Místodržitelského paláce je nejprve instalován typově pestrý soubor artefaktů, jež všechny tak či onak přímo souvisejí s dějinami Romů i s jejich dnešními životy. Rozčleněny jsou vždy po několika málo kusech, tak aby mohly plnit funkci výrazných příkladů, do kapitol provokativně nadepsaných jen v romštině (stejně tak popisky jsou nejprve romsky a až pak česky a anglicky). Objevují se zde například romantizující vyborazení Romů (kapitola Sar amen dikhenas), kubistická malba (kapitola E modernita), obrazy upomínající na místa romského holocaustu (kapitola Dujto baro mariben) nebo obraz-kronika romské vesnice Aladára Kureje (kapitola O mapi).

Různorodý charakter vystavených prací dobře ilustruje juxtapozice kubistického portrétu a ojedinělého souboru raných obrazů absolventky pražské Akademie výtvarného umění Bohumily Doleželové. Ta se v 50. letech na pozvání své přítelkyně, studentky dějin umění, etnografie a sociologie na pražské Filozofické fakultě Evy Davidové, zúčastnila výzkumné cesty na Slovensko, během níž malovala výjevy z romských osad a každodenního života Romů. V katalogu autorčiny výstavy z roku 2010 se dočteme přímo o funkci „malíř dokumentátor“. Dochází zde tak k pozoruhodnému průniku mezi uměním a vědním oborem, který se odráží v pojetí umění jako nástroje etnografického výzkumu. Samotná Davidová navíc později patřila k zakladatelům Muzea romské kultury. Tento průnik je patrný i dále ve výstavě, nejdoslovněji v portrétu Mileny Hübschmannové, druhé průkopnice české romistiky, od Julia Lakatoše.

V celé této pomyslné první části výstavy jsou Romové představeni nejen jako kočovníci a kartářky, ale i jako glosátoři dějin 20. století. Působivé jsou zejména plastiky Andreje Pešty Corrada z roku 2002. „Mír na zemi, na naší planetě“ hlásá jemná rytina na povrchu rozměrných dělostřeleckých nábojnic, vyobrazující dále děti a portréty Stalina, Hitlera a Roosevelta.

V bezprostřední návaznosti výstava prezentuje soubor historických dokumentů. Nalezneme zde průkazy romských odbojářů z druhé světové války, sbírku jejich vyznamenání i historické fotografie koncentračního tábora v Letech u Písku. Chronologicky pak pokračujeme k vitrínovému labyrintu s prameny souvisejícími s emancipací a asimilací Romů po polovině 20. století. Fotografie z Prvního mezinárodního romského kongresu i jejich malovaná verze, vlaječky romských fotbalových klubů, fotografie z oslav prvního máje, kde v průvodu kráčí tradičně oděné romské ženy, to vše a další nastiňuje bohatý život Romů v době uvolnění, které vyvrcholilo na přelomu 60. a 70. let ustavením Svazu Cikánů – Romů.

A právě činnost svazu je zde podrobně zmapována; zvláštní výpovědní hodnotu přitom mají materiály, které poukazují na politickou a osvětovou roli uskupení. Svaz vedle vlastního zpravodaje vydával rozličné propagační brožurky, mezi nimi tu z roku 1971 nazvanou „Než půjdeme volit“. Kombinace dobově poplatného hesla „Romové dávají svůj hlas za mír, za socialismus, za lepší zítřek pro Romy i pro všechny“ s básní od polské romské básnířky o štěstí „bílých“ i romských dětí ilustruje snahu svazu propojit státní politiku a romské tradice. Z dnešní perspektivy je pak smutným dokladem nenaplněné touhy po vytvoření vztahu mezi organizací a politickým režimem – režimem, jehož představitelé se svaz počátkem 70. let rozhodli zrušit.

V tomto „historicky dokumentačním“ oddíle také nalezneme exponáty vyloženě etnografického charakteru – část dřevěného kola, a o kousek dále stejně instalovaný zlomený krumpáč. Předměty tohoto typu nejlépe odpovídají dodnes platné stereotypní představě o tom, kdo jsou Romové, zde je však „pietně uchované“ a důstojně ve vitríně vystavené přestáváme vnímat jen jako užitné předměty a stávají se z nich pro nás artefakty uměleckého charakteru.

Sochy, cihly a kubismus

V tomto místě dochází ve výstavě ke zlomu. Zatímco předtím byl v Místodržitelském paláci představen různorodý materiál v jednoznačném historickém rámci, a plnil tak funkci v konstrukci dějin Romů, v dalších místnostech ustupuje historie do pozadí. Nejprve působivě instalovaný pestrý soubor hliněných plastik a dřevořezeb (najdeme ovšem mezi nimi i dvě nepálené cihly, spolu s formou určenou k jejich výrobě), následně sál s malbami rozličné datace (včetně dobře známých prací ze skleněné drti od Rudolfa Dzurka), poté video zachycující recentní performanci s romskou vlajkou od Tamary Moyzes; v závěru se pak ocitáme v místnosti s díly vytvořenými během letošního sympozia romských umělců (jehož pátý ročník svěřilo Muzeum romské kultury coby organizátor právě Ladislavě Gažiové). Vše opět uvedeno romskými názvy kapitol: E plastika, O paramisa a O simpoziumus the sar oda hin adaďives.

Soubor maleb a plastik různé kvality lze vnímat jako pokus o zpochybnění platných hierarchií a uměleckého kánonu. Pokud ale kresba svaté Sáry připsaná Mikoláši Alšovi může v úvodu výstavy představovat obraz Roma formulovaný v rámci typicky českého národního umění, jak číst obraz vozíku metaře ulic od Anny Čonkové? Je to stereotypní zobrazení téhož druhu, nebo se jedná o něco odlišného? A opravdu se jedná o obrazy ze sbírky Muzea romské kultury, jak je proklamováno? Čím dál tím jasněji se ukazuje, že na výstavě možná není všechno tak jednoznačné, a podezřelou se stává nejen existence kubistického obrazu, údajně díla Josepha Vintestina. Jak je možné, že autor výrazného a umělecky progresivního kubistického portrétu je nevygooglovatelný a podobně i autorka obrazů připomínajících socialistický realismus Rozana Kuburovič? Zde je na místě připomenout pražskou přehlídku a její částečně fikční charakter. Byl na ní mimo jiné vystaven i zmíněný metařský vozík, místo Anny Čonkové tu však popiska jako autorku uváděla samotnou Ladislavu Gažiovou.

Věříme, že nemá smysl pokoušet se rozklíčovat autenticitu jednotlivých prací, jakkoli by to pro zkušeného diváka mohla být zajímavá hra. Důležitější je, že nám autoři výstavy nabídli svou představu o tom, jak by mohla vypadat historická expozice romského umění. Není od věci připomenout, že falzifikace historického materiálu stála i na počátku utváření českého národního příběhu a jeho moderního uměleckého kánonu. Je možná jen náhoda, že letos oslavujeme dvousetleté výročí od „objevení“ Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Národní muzeum je při té příležitosti vystavilo s ambivalentně vyznívajícím doprovodným textem v popisce připouštějícím možnost jejich pravosti. Národní emancipační příběhy jsou totiž vždy tak či onak založeny na fikci, protože jejich funkcí není přinášet historickou pravdu, ale ustavovat a stabilizovat kolektivní identitu skupin lidí. A pokud nám nevadí zjevné falzum v Národním muzeu v Praze, proč bychom se měli pozastavovat nad nejistým autorstvím děl v Moravské galerii v Brně?

Zrychlená emancipace

Vraťme se však ještě jednou k rozdílnému charakteru vystavených uměleckých děl. Interpretovat ji můžeme v návaznosti na odlišnost cílů v úvodu zmíněných následných „vln“ emancipačního hnutí, které jako by zde probíhaly všechny najednou. Není čas postupovat od jednoho kroku k druhému: Zběsile a naráz jsme tu svědky organizovaných emancipačních snah za práva Romů, ustavování vlastní historie a jejího vztahu k „velkým“ dějinám, obrat k zdůrazňování podstaty romství a jeho odlišnosti od zbytku společnosti i kroky směřující k nárůstu individuálního sebevědomí, připomínající třetí vlnu feminismu. V takové principiální odlišnosti jednotlivých děl ustupuje do pozadí otázka, zda byl autor školeným umělcem, či nikoli, zda je některé z nich kvalitnější než jiné, zda je jejich soubor vyvážený.

Přístup to jistě není ojedinělý. V souvislosti s vyřčeným vztahem k tématu emancipace Afroameričanů můžeme zmínit strukturou přehlídky Soul of a Nation, která proběhla v létě v londýnské Tate Modern. I ta představovala různé role, které může při emancipaci, v tomto případě afroamerické, hrát právě vizuální umění. Časopisy Black Panthers, dokumentární fotografie či knihy zde byly vystaveny spolu s malbami mainstreamového abstraktního expresionismu vytvořenými Afroameričany i portréty významných představitelů hnutí, jakým byl například Martin Luther King, malovanými naopak představiteli bílé majority. Podobně jako v Místodržitelském paláci, i zde vše probíhalo najednou a někdy šlo i vzájemně proti sobě.

Paradox politiky identit

Stejně jako v případě politik marginalizovaných identit Afroameričanů (nebo také  třeba gayů a leseb), se totiž i v případě romské emancipace jedná o konfrontaci různých pohledů. Cílem této konfrontace je prolomení kruhu či paradoxu identitárních politik, na který již před dvaceti lety upozornili intelektuálové jako Richard Rorty nebo Eric Hobsbawm. Posilování vlastní odlišnosti a kulturní „obrození“ komunity, tvrdí zmínění autoři, se dostává do rozporu se snahou o zapojení jednotlivců do většinové společnosti a o jejich ekonomickou a sociální emancipaci. Vyčlenění menšinové kultury do specifických institucí, jakým může být například Muzeum romské kultury, sice přispěje k reflexi vlastní identity u romských elit, ale současně posiluje exotizaci romské populace ve většinové společnosti, jak je částečně patrné na vizuální podobě stálé expozice Muzea romské kultury nebo na retrospektivách romských umělců, u nichž je zdůrazňována jejich neškolenost, a tudíž autenticita jejich projevu.

Výjimečnost brněnské výstavy tkví v tom, jak odráží různé polohy této diskuse, která překračuje hranice toho, co běžně nazýváme výtvarným uměním. Rozmanitost a někdy i vzájemnou rozpornost zohledněných přístupů k emancipaci totiž paradox politiky identit zviditelňuje. Patrné je to především v samotném závěru, v sekci představující práce vzniklé v rámci letošního sympozia. Třináct romských umělců z Čech, Slovenska a Polska mělo pracemi na něm vzniklými „poukázat na aktuální sociálně-politické poměry romské menšiny a také na možnost pozitivní změny v budoucnosti“. Vedle pneumatiky nesoucí motiv romské vlajky a rozměrných fotografií osob částečně zahalených v jasně barevných šatech, jejichž černá těla však splývají s černým pozadím, zde vidíme i obraz létajícího talíře nad krajinou připomínající sci-fi rozměr romafuturismu, který ale pracuje s tématem romství spíše nenápadně, nebo dokonce subtilní abstraktní kresbu. Různé polohy sahající od romského nacionalismu až po odmítnutí konkrétních atributů romství, typová pestrost vystavených artefaktů, jejich původu a okolností jejich vzniku (včetně nepřiznané fikční roviny projektu) svědčí o potřebě vyjednávat romskou identitu ve vztahu k většinovému institucionálnímu rámci. 

Výmluvný je v této souvislosti rozdíl mezi tím, když tytéž artefakty vystavuje Muzeum romské kultury, a když jsou prezentovány v muzeu umění. Zatímco v prvním slouží pro vykreslení dějin Romů a jejich specifické kultury, v případě aktuální výstavy je tomu jinak. Výběr exponátů, forma jejich prezentace, míšení kategorií, jako jsou užitný předmět, etnografický exponát či umělecké dílo, upřednostnění romštiny v popiscích a výstavních textech, hra s napodobováním děl z kánonu výtvarného umění, to vše znejišťuje platná rozlišení mezi vysokým a nízkým, mezi dominantním a margianlizovaným. Většinový divák se pak stává marginalizovaným, je tím Jiným v prostředí, které zná a které až do teď bylo jen jeho.


O kosmos hino kalo (Vesmír je černý)

termín: 3. 11. 2017–28. 1. 2018

kurátor: Natálie Drtinová, Ladislava Gažiová, Ondřej Chrobák

místo: Moravská galerie v Brně, Místodržitelský palác

www.moravska-galerie.cz