MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 prosinec

Radim Labuda

Žádné jiné jméno nebylo v oblasti výtvarného umění v minulém měsíci skloňováno tolikrát jako jméno Radima Labudy (1976), bakaláře Fakulty architektury ze Slovenské technické univerzity v Bratislavě, absolventa Akademie výtvarných umění v Praze a především devatenáctého vítěze ceny pro umělce do 35 let, Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Zajímavým faktem je, že laureátem ceny pro současné české umělce se stal autor slovenské národnosti. A také umělec, kterého sice provázelo dobrozdání některého z početné skupiny nominátorů, ale který o úspěšnosti svého projektu do poslední chvíle pochyboval. Bez spekulací to může svědčit o několika faktech, která vnímá i sám Labuda: Zaprvé je to jeho solitérní pozice na slovenské i české výtvarné scéně, kterou on sám nazývá pozicí outsidera. Zadruhé skutečnost, že jeho nové projekty jsou prezentacemi – nazývá je „sociálními situacemi“ – na téměř neobjeveném území. Takovým projektem je i ten, který vytvořil pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého a který nazval Tihle/Ten druhý.

„Projekt pre Chalupeckého bol pre mňa osobne krok do neznáma, ja som doteraz len veľmi málokedy niekoho inscenoval. Keď som o tom rozmýšľal, tak som to porovnával napríklad s tým, čo robí Tino Sehgal. Čítanie o jeho práci ma veľmi inšpirovalo. On často hovorí o svojej práci ako o „situáciách“. Ďalším dôležitým zdrojom rozmýšľania pre mňa bol Santiago Sierra,“ komentuje inspirační zdroje projektu Tihle/Ten druhý Labuda.

Nakonec měl průzkum limitů uměleckého vyjádření na pomezí instalace, performance a videa takový ohlas, že získal vítěznou cenu. Podařilo se všechno, včetně toho, že návštěvníci výstavy v Domě umění přes skype komunikují s jedním z aktérů projektu, Filipíncem Marjem. Dokonce proces sami posouvají dál, protože mu nekladou jen běžné dotazy na tamní počasí, ale ptají se i na choulostivější věci. „Niekto napríklad bez okolkov napísal, že si myslí, že ho využívam. Za také rozšírenie diškurzu som návštevníkom vďačný. Ďalej rozširujú a reťazia sieť významov.“

Mužský objekt

Filipínec Marjo živící sebe a svou rodinu virtuální prostitucí, na kterého Labuda prostřednictvím internetu zcela náhodně narazil před zhruba půl rokem, se stal prvním impulsem pro vítězný projekt. Druhým prvkem se stala rozsáhlá problematika bondáže se všemi morálními, psychologickými, sociálními a jinými aspekty, prezentovaná na přítomné pětici dobrovolníků. Porota na Labudově procesuální performační instalaci vznikající přímo na vernisáži v brněnském Domě pánů z Kunštátu a on-line přítomném Marjovi, který mohl celou scenérii vernisáže díky webkameře pozorovat a komentovat, ohodnotila především osvobození od sexuálních stereotypů, jaké jsou současnému umění často vlastní. Vzhledem k celku jeho díla se stala podstatnou také autorova koncentrace na mužský objekt, přítomná v celém jeho díle, ale také schopnost doplňovat dané téma o nové aspekty.

Tomuto motivu se začal Labuda věnovat už v roce 2004, kdy vytvořil video s názvem Somebody (délka 3:50 min.), v němž si se svým přítelem předává z úst do úst sousto medu. Přestože odmítá, že by se jeho dílem mohla táhnout linka určitého leitmotivu, je v jeho tvorbě několik osobitých témat vystopovatelných. Je to kromě tematiky nonkonformního partnerství také zájem o individualizovanou erotiku, se kterou mimo jiné pracuje ve videosnímku Vyžádaná škytavka (délka 1:30 min., 2008). Pracuje zde s faktem, že určitou skupinu populace vzrušuje proces škytání.
 

Performance a zvuk

Labudovy práce spojuje také zájem o performance, o které však tvrdí, že se jí nevěnuje cíleně a že je pro jeho snímky marginální. Je znatelný rozdíl mezi snímky, kde je umělec před kamerou (pojaté jako osobité sdělení předávané formou performance), a těmi, kde stojí za hledáčkem kamery. Druhá varianta, kterou vždy usazuje na výrazně intelektuální platformu inspirovanou poválečnými filozofickými systémy, je pak subjektivním zkoumáním obecnější problematiky. Výsledné resumé, závěr nebo vysvětlení ale nemusí existovat. Stejně jako je tomu u projektu pro Cenu Jindřicha Chalupeckého, kde nedochází k vysvětlení, proč je vedle celku tvořeným Marjem celek tvořený vlastně nesouvisející sexuální praktikou. Interpretaci problematiky a postoj nechává Labuda na divákovi.

Dalším z leitmotivů, který se vine tvorbou Radima Labudy, je hudební prvek. Věnoval mu pozornost už dříve, ale teprve na rezidenčním pobytu na San Francisco Art Institute, kde byl v roce 2004, se jím začal intenzivně zabývat. Skrze tvorbu dua Matmos (Drew Daniel a Martin C. Schmidt) odhalil celý svět vnímání zvuku a přemýšlení o něm. Konkrétní hudba tak hraje velkou roli i ve snímcích, kde by divák o hudbě jako takové ani nepřemýšlel. Zvuk podle autora tvoří ve videu vždy polovinu zážitku. O Labudově intenzivní práci na tomto poli svědčí i zařazení jeho projektu do festivalu NOISE, který pořádala galerie NoD na přelomu října a listopadu.

„Hudbu a zvuk považujem za nedeliteľnú súčasť mojej práce. V máji 2008 som realizoval inštaláciu ADD soundsystem ver. 2.0 v Galerii CIANT, kde som chcel nejakým spôsobom zhodnotiť svoju fascináciu médiom zvuku. Bolo to niečo úplne odlišné od mojej práce s videom. Mal som z toho projektu veľkú radosť. Tiež to pre mňa bola ‚spoločenská situácia‘, ale veľmi hravá, tvorivá, radostná a oslobodzujúca. ADD soundsystem bol môj dar všetkým hudobníkom, DJom a iným umelcom, čo pracujú so zvukom lepšie než ja.“

Ať už je Labudova tvorba řetězem nejrůznějších společenských situací, nebo je ucelená v několika proudech, jde bezpochyby o práci tvůrčího a neúnavně produktivního autora. Na Youtube je za poslední dva roky k nalezení přes sto jeho videí. Ne všechny pokládá za finální umělecké artefakty, některé jsou skicami nebo záznamy situací, jiné produkoval za účelem osobního sdělení, většinou však jde o artové snímky. V současné chvíli, kdy v Brně skončila prezentace Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsou všechny Labudovy projekty k vidění na jeho blogových stránkách www.radimradim.org.