MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 září

Řídit svůj život

S Josefem Koudelkou o jeho daru, zvětšeninách a Středozemním moři / Výstava Koudelkova slavného cyklu Cikáni je jednou z událostí letošního fotografického festivalu ve francouzském Arles. Hlavní zprávou léta spojenou s Koudelkovým jménem se však stalo jeho oznámení, že po pěti letech táhlého jednání ze strany Ministerstva kultury a Uměleckoprůmyslového musea vzdává snahu darovat českému státu své fotografie. Náš rozhovor tak nemohl začít ničím jiným než tímto smutným a nepochopitelným příběhem.

Jak vůbec vznikl záměr darovat fotografie Uměleckoprůmyslovému museu?

Přivedla mne k tomu jedna moje americká známá, která mi říkala – Josefe, ty celý život fotografuješ,  tak by ses měl také pokusit postarat, co se stane s tím, co jsi udělal, až tady jednou nebudeš. Mám tři děti s různými maminkami, kdyby se se mnou něco stalo, mohly by nastat různé problémy. Mám dvojí občanství a Francouzi by si mohli také dělat nějaké nároky atd. Byl bych rád, kdyby to nejlepší, co jsem za život udělal, zůstalo na jednom místě, aby se to neroztříštilo. A aby ta hlavní práce zůstala tady, v zemi, kde jsem se narodil. Tak jsem v roce 2007 napsal dopis a nabídl to nejlepší, co jsem ve fotografii udělal, Uměleckoprůmyslovému museu, které má velkou sbírku české fotografie.

O jak velký soubor se mělo jednat?

Jde o 336 fotografií, tj. o celou retrospektivní výstavu, co byla v roce 2002 ve Veletržním paláci. Chtěl jsem, aby tady zůstala zachována jako celek. Jednou z mých podmínek bylo, že fotografie budou půjčovat na výstavy do zahraničí tak, jak to dělají jiná muzea ve světě. Snažím se řídit svůj život i to, jak se zachází s mými fotografiemi, co nejvíc, tak jsem chtěl také rozhodnout, jak by se s nimi mělo zacházet, když tady nebudu.

Mně nejde o peníze. Mám všechno, co potřebuji, a dokážu se o sebe postarat. Toto byla moje první velká retrospektiva, všechno bylo kompletně nazvětšované v temné komoře a byly tam i některé úplně unikátní věci, ke kterým neexistuje druhý exemplář. Třeba výstava fotografií cikánů, co je teď v Arles, je částí tohoto souboru, který jsem chtěl darovat. Nepůjčovalo by se to samozřejmě na každou výstavu, do malých fotografických galerií po světě by stačily tisky z inkjetu, stejně jako teď, ale kdyby chtěla něco půjčit třeba některá z významných světových galerií, tak by jim UPM muselo vyhovět.

Během pěti let ale český stát nedokázal tenhle dar přijmout…

Já si na začátku myslel, že to bude jednoduché. Myslel jsem, že požádám svého notáře v Paříži a Magnum v New Yorku, aby připravili návrh smlouvy – to oni dělají neustále –, a muzeum si to s nimi už domluví. Přišlo mi to jako úplně standardní věc. Zjistil jsem ale, že tady nic nejde, že to, co je běžné v jiných zemích, tady možné není, že tahle země ještě stále není normální. Když to trvá rok, dva roky, ale více než pět let?! Zvlášť když všechno už bylo oběma stranami odsouhlasené a bylo to potřeba jen dotáhnout do konce.

Teď tedy oslovíte nějaké zahraniční muzeum?

Minulý týden jsem tu měl kurátory z Gettyho muzea z Los Angeles a z Art Institute of Chicago. V obou muzeích budu mít v roce 2014 retrospektivní výstavu. Přišli s dlouhým seznamem věcí, které by chtěli koupit do jejich sbírek. Říkají tomu wish list, list přání. Stejně tak Muzeum moderního umění v Tokiu, kde budu mít retrospektivu příští rok, se ptá, co mohou zakoupit. Měl jsem pocit, že je nemyslitelné, abych v jednáních o daru dále pokračoval stejným způsobem jako doteď, kdy se ukazuje, že to k ničemu nevede. Fotografuji, pracuji na několika projektech zároveň a potřebuji se na to soustředit. Nechci již ztrácet čas, nabídky mám, některou vyberu.

Kolik zvětšenin od každé vaší fotografie existuje?

Moc ne. Já před jedenácti lety prakticky zastavil prodej. V Paříži jsem měl jednoho kamaráda, bosenského Srba, který mi všechno zvětšoval. Když odešel do důchodu, nenašel jsem nikoho jiného místo něj. Logicky jsem dospěl k názoru, že přestanu prodávat. V té době jsem vydělával slušné peníze z výstav, které putovaly po světě, a z archivu Magna. Nemám žádnou touhu být ten nejbohatší na hřbitově, a naopak se mi začalo líbit, že když po mně nějaký galerista něco chtěl, mohl jsem jednoduše říct: Sorry, je mi líto, ale neprodávám. A měl jsem klidný život. Žádné vyřizování, posílání, starání se.

Mezitím se staly dvě věci. Ta hlavní, a to jsem si zprvu ani neuvědomil, že ty fotky už jen z technických důvodů nikdo znovu nebude moci nazvětšovat stejně. Proč? Zvětšováky 5000 wattů, se kterými to bylo děláno, už dnes neexistují a ani fotografické papíry už nejsou tak dobré. Teď do Arles jsem potřeboval dozvětšovat několik fotografií, protože jsem chtěl, aby celá výstava byla kompletně udělaná v komoře. A měli jsme s tím strašné práce. Kluk, co to dělal, si stěžoval, že nemá dost silné světlo, že se mu to rozptyluje, že ty filmy jsou převolané, že to nejde pořádně udělat… I ty fotky, které jsou jedenáct let staré, jsou tak dnes vlastně unikátní. Druhá věc, která se stala, že vzhledem k tomu, že jsem neprodával a moje fotky nebyly k dostání, tak stouply na ceně.

Je pro vás důležité, jestli jde o dobový (vintage), nebo pozdější tisk?

Pro mě to důležité není. Jak tu teď ale byli ti tři kurátoři z Ameriky, bylo zajímavé sledovat, že je právě hlavně zajímá, kdy to bylo udělané. Přijde mi to skoro jako profesní deformace, že se mnohdy ani nedívají na to, která fotka je vizuálně nejlepší. Mám třeba jeden vintage print té slavné fotografie cikána s koněm, který už má dnes značnou hodnotu. Není to ale ta nejkrásnější fotka, nejkrásněji nazvětšovaná, protože jsem si v té době nemohl vybrat papír, který jsem chtěl, nebo jsem to jednoduše nedokázal tak udělat. Já ten zájem svým způsobem chápu, mám třeba všechny vintage fotografie, co byly na mé první cikánské výstavě v roce 1966. Jsou to vynikající fotky, překrásně nazvětšované. Když je něco vintage, ale je to špatná zvětšenina, tak to u mě nefunguje. Současně mám teď druhou výstavu Cikánů v Miláně a na ní jsou na rozdíl od Arles jen nové tisky z inkjetu. Jsou to ale perfektní zvětšeniny, které jsou mnohdy vizuálně ještě lepší, protože v temné komoře jste nemohl jít tak daleko, jak je to dnes možné s moderními technologiemi. Pochopitelně si člověk musí dávat pozor, aby neskončil někde úplně mimo, aby to nevylepšoval tak, že to bude vypadat jak lifting u těch dam, co si řežou obličeje.

To, že jste do Arles několik fotografií nechával dodělávat, znamená, že jste se je nově rozhodl do toho cyklu zařadit, nebo jen, že dřív nebyla příležitost je nazvětšovat?

Z Československa jsem odešel se 154 perfektně nazvětšovanými fotografiemi cikánů, nejen z Československa, ale i z Rumunska. Část z nich skončila již v roce 1971 v Muzeu moderního umění v New Yorku, které je zakoupilo do své sbírky. Do první knihy, kterou jsem dělal ve Francii, jsem se rozhodl použít jen fotky z Československa, protože jsem věděl, že se sem už nevrátím a že už to lépe udělat nemůžu. U těch dalších jsem si pořád ještě myslel, že budu běhat po světě a fotit cikány a že ještě udělám další knížky. Většina těch fotek už byla tehdy vybraná a v průběhu času jsem se je snažil nazvětšovat do toho rozměru, co jsou na výstavě.

Mění se váš pohled na starší snímky? Stane se vám, že až zpětně doceníte něco, co jste prvotně odmítl?

Někdy se to mění, ale ne příliš. V Arles na výstavě mám rozložené kontakty, kde je vidět, jak jsem to vybíral. A musím říct, že mezi těmi fotografiemi, které jsem vyvezl z Československa, už byly všechny ty nejlepší.

Co je pro vás nejdůležitější moment celého procesu – když poprvé vidíte kontakt, uděláte první zvětšeninu, nebo až finální tisk?

Já se snažím dotáhnout věci do definitivní podoby a definitivní podoba pro mě je knížka, která je složena z dobrých fotografií. Knížka je daleko víc než jedna fotografie. Každý dokáže, třeba i náhodou, udělat jednu, dvě slušné fotografie, ale dát dohromady pořádnou knížku, aby to dávalo smysl, to je něco jiného. Na poslední knize Cikáni jsem pracoval třiačtyřicet let a Invaze také vyšla až po čtyřiceti letech.

Když jste na konci 50. let začínal fotografovat, co z dobové nebo historické fotografie jste znal a co se vám líbilo?

To já nedokážu pořádně říct. První panoramatické fotky mám z roku 1958 a Sudkova Praha panoramatická vyšla poprvé až o rok později, takže to nebylo tak, že bych to viděl u něj a chtěl si vyzkoušet panoramatickou fotografii. Určitě jsem se s tím musel setkat, protože mě fotografie zajímala, ale nebyl to impuls. Sudka jsem osobně nikdy nepotkal, ani Háka, téměř nikoho z našich velkých fotografů. Pamatuji se, že jsem znal – vidět jsem toho musel víc, ale tohle si pamatuji, protože mě to popudilo – Sudkovy fotografie z Invalidovny, takové ty neostré, piktorialistické věci. A to se mi tehdy nelíbilo, já chtěl mít všechno pěkně ostré. Jinak si ale myslím, že Sudek je fantastický fotograf. I když jsem vyšel z amatérské fotografie, rychle jsem se dostal na dosti odlišnou dráhu. Bylo tu pár mladších kluků, kteří dělali něco podobného, ale nebyl to nějaký velký vliv. Mým přítelem, který mi dával praktické rady a který mne jako fotografa objevil, byl kritik a fotograf Jiří Jeníček, ale jeho fotografie mne moc neoslovovaly. On mi ukázal třeba Drtikola, ale to mě vůbec nezajímalo. Od Jeníčka jsem měl také objektiv, kterým jsem pak všechno fotil. Objednal si z Německa 35mm objektiv, omylem mu poslali širokoúhlý 25mm, ale nemyslím, že s ním někdy fotografoval. Jeho vdova mi ho pak prodala.

Ve své tvorbě jste několikrát opustil již vyzkoušené a zaměřil se na něco zcela jiného. Většina fotografů se naopak snaží najít si „to své“ a toho se držet.

Pro mě tohle není žádný problém. Já neustále jedu v různých směrech. Teď dokončuji projekt Středozemní moře, Řekové a Římané, pro výstavu, která bude příští rok v Marseilles. První fotky z toho souboru jsou sedmnáct osmnáct let staré. Vyfotil jsem je, aniž bych věděl, že jednou udělám výstavu. Pořád dělám různé věci souběžně. Pochopitelně, když jdu fotit krajinu, tak se na to naprosto soustředím, a když nějaké folklorní slavnosti na jižní Moravě, tak si s sebou na to nebudu brát panoramatický fotoaparát.

Začínal jste divadelní fotografií, k té jste se už nikdy nevrátil?

Ne. Jednou jsem se v emigraci sešel s Krejčou, který chtěl, abych fotografoval jeho představení v Paříži, ale to jsem odmítl. Řekl jsem mu, že to už je pro mě skončené období. Že mu vděčím za to, že fotografováním divadla jsem se naučil dívat se na svět jako na divadlo, ale k fotografování divadla se už nechci vracet.

Téma jednotlivých cyklů vám postupně vykrystalizuje, nebo je máte formulované předem?

Jdu životem a fotografuji cokoliv, co mne zaujme. Třeba poslední knížka o vápencových lomech – narušené krajiny nebo krajiny ovlivněné člověkem fotografuji už od roku 1986 a tohle je již devátá knížka o krajině. Včera se zas někdo díval na moje fotky z Izraele a říkal, že mu to připomíná Černý trojúhelník. Ty věci se prolínají a vzájemně doplňují. Třeba na tu výstavu v Tokiu – to bude v podstatě ta pražská retrospektiva – přidám do panoramatické části několik nově vybraných fotografií z Izraele a Středomoří, o kterých si myslím, že tam naprosto patří.

Zmínil jste projekt Středozemní moře, můžete ho trochu přiblížit?

Jak jsem řekl, jde o cyklus, na kterém jsem začal pracovat už před mnoha lety, aniž bych si uvědomil, do čeho se pouštím. Teď ho musím dodělat do konce roku, protože 13. ledna začne v Marseilles, které bude příští rok evropským městem kultury, výstava. Ani tou to ale neskončí. Teď mi půjčili digitální foťák, prototyp z Leica, a pokud se mi osvědčí, budu moct dělat panoramatické fotky s digitálem. Nebudu záviset na materiálu a na vyvolávání, což je to nejdražší, a navíc to už dneska skoro nikdo nedělá. To mě osvobodí. A možná výsledkem bude za tři roky velká výstava Impérium v Římě.

Kde všude ve Středomoří jste fotografoval?

Skoro všude, vlastně ve všech středomořských zemích. Dvakrát v Libyi, dvakrát jsem byl v Sýrii, v Alžírsku, příští týden jedu do Albánie, pak do Turecka. Udělal jsem knížku o starém Římě, v Řecku jsem fotografoval památky pro olympijské hry. Ono to však ve výsledku není o archeologii, ale o člověku a o zemi. A zrovna Středomoří mě zajímá proto, že všechno je v Evropě propojené skrze Středomoří.

Na jakých dalších projektech teď pracujete?

Teď dělám na dvou různých knížkách. Jedno je nová verze Exilů. Poslední byla publikována v roce 1996. Znovu to všechno prohlížím a chci práci z tohoto období uzavřít. Myslím, že to mám skoro hotové. Druhá je knížka, která by měla představit práci, kterou jsem za tři roky udělal v Izraeli. Zrovna včera jsem poslal do Paříže dvě makety a ještě bych chtěl, aby z toho vznikla verze pro iPad.

Byl to projekt na pozvání jedné nadace, která oslovila dvanáct světových fotografů, aby fotografovali současný Izrael. Já se toho nechtěl účastnit, protože vím, jak je to tam složité a jak to může být zneužité. Nakonec jsem tam jel, ale vymínil jsem si, že si letenku zaplatím sám. Když jsem viděl, co se tam děje s krajinou, tak jsem si říkal, to nikde na světě nenajdeš. A jestli budu mít podmínky, že to půjde udělat dobře, že se tomu především budu moct věnovat dostatečně dlouho, budu moct fotografovat z obou stran a nikdo mi do toho nebude mluvit, že do toho půjdu. Oni souhlasili. Co musím, je zúčastnit se v roce 2014 společné výstavy, která pak bude cestovat po světě. Ve smlouvě jsem ten projekt formuloval tak, že budu fotografovat současnou izraelskou krajinu se zaměřením na zeď, která se tam teď staví, a že z toho udělám knížku podobnou, jako byl Černý trojúhelník. Jak bude vypadat, co tam zařadím nebo kdo mi napíše předmluvu, do toho nemají právo zasahovat. A na té kolektivní výstavě pak tato moje knížka musí být ukázána, aby si každý mohl udělat vlastní názor. Bude to kniha asi padesáti panoramatických fotek, teď zvažuji různé varianty, jak tam pracovat s textem a popiskami. Že už to je opravdu ukončené, jsem si potvrdil při poslední cestě, kterou jsem si opět platil sám, protože mi řekli, že jsem už vyčerpal rozpočet. Čtrnáct dní jsem tam fotil jak blázen a nemám z toho jedinou fotku, kterou bych ještě k tomu výběru dodal.

Při zpětném pohledu se zdá, že se vaše fotografie postupně vyprazdňují, že se z nich vytrácejí lidé…

Lidi fotím čím dál tím míň. Jednak je méně lidí a méně situací, které mne zajímá fotit. A pak je to také věkem. Hodně fotografů, jak stárne, přechází na krajinu. U mě se to stalo taky.

Proč je méně lidí a situací, které jsou pro vás zajímavé?

Mě zajímal svět, který dnes už tolik neexistuje. A když fotím lidi, tak vlastně hledám ty kousky, které bych tam mohl ještě zařadit. Myslím, že je správné fotografovat současný svět, ale já se do toho nemůžu dát. Jen si to představte, že bych vedle cikánů najednou zařadil třeba fotky mého syna…

Říkal jste, že knížka o Izraeli by měla vyjít také ve verzi pro iPad. Nevadí vám prohlížení fotografií na obrazovce počítače?

Naprosto ne. Nedávno jsem mluvil s jedním izraelským filmařem a ten velice výstižně říkal, že jsou dva druhy publika – jedno jsou interpreti, kteří dovršují to, co my děláme, druzí konzumenti. A obě dvě skupiny jsou důležité. Proto si myslím, že každá ta kniha – zjednodušeně řečeno jedna verze bude s popiskami, druhá budou jen samotné fotografie – i ten iPad si najdou své publikum.

V čem je podle vás moc a síla fotografie, jak byste chtěl, aby na ně divák, ať už interpret, nebo konzument, reagoval?

Já nechci vůbec nic. Když všichni moji kolegové fotografovali do časopisů a dělali tzv. picture story neboli obrazové příběhy, tak jsem jim říkal, že je to poškozuje, protože je to nutí dělat různé fotky, jen aby vypadaly dobře na stránce časopisu. Pro mě je dobrá fotka ta, která říká mnoho příběhů různým lidem, kterou různí lidé dokážou různě interpretovat. Nechci, aby fotka lhala, ale co má komu říkat, nemám určovat já.

Jediný váš reportážní soubor, snímky z invaze sovětských vojsk, vyšel ve světových novinách k ročnímu výročí okupace. Těžko si představit, že by dnes média s odstupem roku takovéto události věnovala tolik pozornosti.

To by určitě nevěnovala, ale nejde jen o to, jak se proměnily noviny. Dneska by z toho bylo tolik jiných fotek, že ty moje by už nikoho nezajímaly. Na druhou stranu kniha Invaze Praha 68 už byla publikována v jedenácti zemích, a to po čtyřiceti letech. A lidi to stále zajímá. Minulý rok se konala výstava v Moskvě, teď v září to bude vystavené v Číně a pak to půjde do Brazílie. Už to bylo v asi deseti zemích. Ne že by se lidé tolik zajímali jen o to, co se stalo před čtyřiceti lety v Československu, ale funguje to jako obecná výpověď o konfliktu ozbrojené moci s civilním obyvatelstvem kdekoli ve světě. Docela mě překvapilo, že to do Číny chtějí. Říkal jsem si, jestli jim to nebude něco připomínat. Mě jinak Čína nijak zvlášť nezajímá, mě zajímá spíš Evropa, ale na ten týden se tam pojedu podívat. Myslím, že i kniha Cikáni, která už vyšla v sedmi zemích a další vydání se připravují, je úspěšná, protože se to stává také něčím jiným, něčím obecnějším. Najednou nejde jenom o cikány, ale o svět, který se změnil, který prý mnohým lidem připadá, že možná ani nikdy neexistoval.

Zmínil jste, že fotíte folklorní slavnosti, z toho nějaký další cyklus nevznikne?

Já jsem prožil spoustu času v Itálii, Irsku, Anglii a ve Španělsku a lidé mi často říkají, že bych to měl zpracovat. Mě teď ale hlavně zajímá, abych co nejvíc fotil. To mě tedy zajímá celý život, ale jak člověk stárne, čas se krátí a cítí to intenzivněji. K tomu, co jsem za pětadvacet let v exilu nafotil a co jsem ještě nenazvětšoval, k tomu se budu moct vždy vrátit. A současná technika to zjednodušuje. Dřív jsi musel vytáhnout negativ, poslat ho do laboratoře, nazvětšovat. Skenování dělá vše snadnějším. Jednou si můžu vzít náklaďáček, dovést sem z Paříže všechny kontakty a negativy, a za několik měsíců to může být hotové. Teď mě to ale nezajímá, teď chci hlavně fotit.

 


Josef Koudelka se narodil v roce 1938 v Boskovicích. Dnes je ve světě nejznámějším žijícím českým fotografem. V roce 1974 se stal členem prestižní agentury Magnum, je zastoupen v nejvýznamnějších světových uměleckých sbírkách a za svou tvorbu obdržel řadu prestižních ocenění.

Od začátku 60. let tento vystudovaný letecký inženýr spolupracoval s měsíčníkem Divadlo a Divadlem Na Zábradlí, od roku 1965 i s Divadlem za branou. Především pro tuto scénu vedenou Otomarem Krejčou vytvořil expresivní a krajně stylizované divadelní fotografie. Paralelně, od roku 1962 až do odchodu z Československa v roce 1970, rozvíjel dnes již proslulý soubor Cikáni. Byl jedním z prvních, kdo toto téma objevil pro českou fotografii, ale oproti jeho předchůdcům nejsou Koudelkovy fotografie v prvé řadě dokumentací, ale osobní vizí autora.

Dnes již legendární Koudelkovy záběry z cyklu Invaze patří k nejvýraznějším souborům české reportážní fotografie. Během prvního dramatického týdne okupace v srpnu 1968 fotografoval vyhrocené situace plné emocí a vypjatých symbolů. Fotografie stály u počátku autorova exilového světoběžnictví i světové proslulosti. Podařilo se mu je vyvést do zahraničí, kde byly anonymně publikovány u příležitosti prvního výročí sovětské invaze. Zaručily mu věhlas, kterého se žádnému jinému českému fotografovi dosud nedostalo. Následoval odchod do exilu a léta putování shrnutá v souboru Exily. Nejednou bylo upozorňováno na tajemnost a mnohovýznamovost těchto záběrů. Prázdné městské kulisy, bezútěšné krajinné scenerie, opuštěná či bezmocná zvířata zde vypovídají o vykořeněnosti, obecných lidských hodnotách a svobodě.

V roce 1986 se vrací k panoramatickému formátu, se kterým pracoval už v druhé polovině 50.  let. V těchto subjektivních dokumentech krajiny, shrnutých mimo jiné v knize Chaos (1999), vypráví o člověkem dramaticky proměňované krajině. Až mrazivá je fotogeničnost této destrukce, podobně jako u záběrů Berlínské zdi, válkou zničeného Bejrútu, bývalé Jugoslávie a dalších míst.

Josef Koudelka nepatří k autorům, kteří by intenzivně vystavovali a publikovali své práce. Každému uvedení předchází dlouhodobá příprava. O to větším zážitkem je pak každá jeho výstava nebo vydání nové publikace. Zatím nejdůsledněji přiblížila Koudelkovo dílo v roce 2002 retrospektiva ve dvou podlažích Veletržního paláce v Praze, sestavená Koudelkovým pařížským nakladatelem Robertem Delpirem ve spolupráci s Annou Fárovou. Vedle několika dílčích výstav rekapituloval svou tvorbu především v publikacích vydávaných také u nás: po monografii z edice Fototorst (2002) následovala velká monografie (2006), Invaze 1968 (2008) a Cikáni (2011).

Tento světoběžník s fotoaparátem se dobral k tomu, o čem hovoří tradiční historie umění spíše v souvislosti s klasiky malby: rozeznatelnému rukopisu, pročištěnosti výrazu a monumentalitě formy. I v dnešní záplavě momentní fotografie je na první pohled zřejmé, v čem je Josef Koudelka tak silný a zarputile svůj.

 


Dar, který (ne)chceme

O tom, že se Josef Koudelka rozhodl darovat českému státu víc jak tři stovky svých fotografií, média poprvé informovala v květnu 2010. Zprávu zveřejnilo Ministerstvo kultury u příležitosti ocenění Koudelky pamětní medailí Artis Bohemiae Amicis, kterou úřad uděluje za šíření dobrého jména české kultury ve světě. Jednání o převzetí daru Uměleckoprůmyslovým museem v tu dobu probíhala již víc jak tři roky a spěla ke zdárnému konci. „Předání daru by se mělo uskutečnit do konce roku 2010,“ čteme v tiskové zprávě ministerstva. „Věřte, že to není běžná záležitost, aby umělec, který působí léta ve světě, si vzpomněl na domovinu a něco takhle velkorysého nabídl,“ zdůrazňoval význam Koudelkova daru v Českém rozhlase tehdejší ministr Václav Riedlbauch.

Josef Koudelka svůj dar podmiňoval tím, že o fotografie bude řádně pečováno, že budou zapůjčovány na zahraniční výstavy a že nebudou dotčena jeho autorská práva. Věci se zadrhly na tom, že vedení UPM přišlo s názorem, že darovací smlouva nemůže mít dle českého práva žádné podmínky, čímž vše zůstalo na mrtvém bodě. Proto další jednání v loňském roce převzalo samo ministerstvo. Podle Koudelky se díky iniciativě tehdejší ministra Jiřího Bessera věci daly znovu do pohybu a právníci obou stran připravili vzájemně odsouhlasené úpravy smlouvy. Čekalo se jen na oficiální vyjádření ministerstva.

Když se letos na jaře Josef Koudelka na úřad znovu obrátil s otázkou, jak se věc vyvíjí, odepsala mu ministryně Alena Hanáková (TOP 09), že převzetí jeho daru „je předmětem úvah“. Po uplynutí dalších téměř tří měsíců fotografovi došla trpělivost a ministryni napsal, že od svého záměru ustupuje. „Bohužel celý vývoj přístupu UPM a zástupců Ministerstva kultury nejde vykládat jinak než že ČR nemá zájem dar přijmout. Vzhledem k ubíhajícímu čas, nemohu již déle čekat a jsem nucen jednat s jinými institucemi v zahraničí, které mají zájem o moje dílo,“ čteme v dopise, který Koudelka koncem července (měsíc po jeho odeslání) poskytl médiím. Teprv pak začalo ministerstvo znovu sondovat, zda by dar ještě nešlo zachránit.

Podle UPM vstu ministerstva do celé záležitosti věc pouze zkomplikoval, neboť muzeum přestalo být přímým účastníkem dalších jednání. Po rezignaci ministra Bessera kvůli skandálu s neúplným majetkovým přiznáním se na úřadě nenašel nikdo, kdo by věc tlačil dopředu. Iniciativa musela vycházet od samotného Josefa Koudelky. Hlavním problémem tedy nebyla nepřiměřenost jeho požadavků (v roce 2010 je UPM i ministerstvo označovaly za standardní), ani český právní řád, ale právě skutečnost, že si celou věc na straně muzea a ministerstva nikdo nevzal za svou.

Fotografie Josefa Koudelky dosud nejsou zastoupeny v jediné české veřejné sbírce.