MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 listopad

Sama pro sebe se sebou

S Veronikou Bromovou v předvečer její výstavy / Veronika Bromová dorazila do školního ateliéru následována černým psem a dvěma muži v pracovním. „Tak co můžeme naložit?“ vyhrnuje si starší z dvojice pracantů rukávy a rozhlíží se kolem. Velkoplošné fotografie pro výstavu v Domě U Kamenného zvonu už jsou zabalené a srovnané u zdi. Veronika udílí pokyny, u jednoho tisku trochu váhá, ale nakonec ho také nechává odnést. Po pár minutách můžeme zasednout k rozhovoru. Pes Nostradamus se nám spokojeně stočil k nohám.

Po delší době chystáte velkou výstavu. Jak jste ji koncipovala?

S kurátorkou Olgou Malou jsme to postavily na věcech z posledních deseti let. Ale jsou tam i starší práce, třeba ze série Róza Extáze, což jsou fotky mojí neteře. Nebylo to jednoduché poskládat. Musím říci, že jsem byla vděčná za Olžiny vstupy a rady přátel nevzdálených oboru a dalších lidí. Je docela těžké se vyznat a zorientovat ve vlastní práci, uvědomit si, jak začít a jak to celé koncipovat, aby měla výstava nějaký smysl.

Je to postavené hlavně na sérii Království z posledních pěti let. Ta vznikala z největší části ve středních Čechách, kde jsem nejvíc žila. Ale také na Vinohradech, kde bydlím. Ve středních Čechách je to vesnička Limuzy a okolí a kopec Klepec, kde žil můj bývalý přítel Martin Mainer, který mě určitým způsobem přivedl zpátky k přírodě.

Starší věci jsou tam kvůli zachování kontinuity?

Ano, kvůli kontinuitě. Některé známější věci tam Olga chtěla mít. To, co má galerie ve svých sbírkách, nebo ty známé roztažené nohy. Snažily jsme se to ale vždy uplatnit jako bod, který komunikuje s tím současnějším.

Vyhnout se bezúčelné recyklaci starších děl...

Je tam několik témat, která se z různých úhlů pohledu opakují a doplňují. Vnímám to jako cestu, stejně jako svůj umělecký vývoj. Také to začíná dětstvím, portréty mojí neteře Rozárky. Odvíjí se to přes další objekty, třeba růžový kokon, který je takovým zárodkem. Pak je tam muž, žena... Nakonec mi to přijde velmi přirozené a svázané s životem, tak jak je. Je tam určité hledání, oťukávání prostoru, v kterém jsme, vhledy do duchovních sfér. Je to mix reálného a snových vhledů do mytologie nebo pohádek.

Když jsem se dívala na vaše poslední věci, tak mě překvapilo, že jsem tam objevila i kresbu a malbu. Od chvíle, kdy jste opustila školu, se myslím ve vaší tvorbě neobjevily...

Ne že bych to zcela opustila. Studovala jsem ilustraci a předtím na Hollarce jsme dělali všechno možné. Vždycky mě bavilo kreslit a malovat. Studovala jsem ještě před revolucí. Můj otec byl ilustrátor a trochu mě do toho tlačil, že je to pro holku lepší, že se lépe uživím. Oficiální umění tehdy nepřipouštělo svobodu, takže mě z praktických důvodů nutil k tomuhle. Myslím, že bych jinak šla studovat malbu, hodně by mě to bavilo. Ale vlivy mé rodiny byly dost technické. Otec dělal koláže, používal reprodukční fotoaparáty, dál s fotografií pracoval. Byl vyučený litograf. Strýc a teta pracovali v tiskárně. To mě taky vždycky zajímalo. A od revoluce mi přišlo jednodušší, rychlejší a současnější vyjadřovat se fotografií než malbou. Kreslila jsem v podstatě vždycky, ale nikomu jsem to neukazovala.

Používáte kresbu jako pracovní nástroj, že byste si například rozkreslovala scény?
Občas jsem si nakreslila nějaké nápady na fotky. Nebo jsem si kreslila objekty, vymýšlela jsem primitivní technické principy, které jsem pak s inženýrem dotahovala do funkční podoby.

Jste jeden z prvních českých výtvarníků, který začal pracovat s digitálně upravovanou fotografií. Jak jste se k tomu dostala?

Byly to vlivy z rodiny. Vyrůstala jsem obklopená spoustou obrazového materiálu. Otec sbíral po antikvariátech knížky, podle témat vytrhával stránky a ukládal do škatulek. Museli jsme všichni pomáhat, vystřihávat a ukládat nějaké materiály. Myšlení v kolážovém směru jsem měla od malička v sobě nebo okolo sebe. Vždy jsem se zajímala o technologii. Po revoluci jsme si s přítelem koupili první 486 osobní počítač a začali se živit grafikou. Měla jsem pracovní nástroj a přirozeně jsem s ním něco zkoušela dělat. Když jsem v něm něco vytvořila, chtěla jsem to dostat ven.

Vždycky mě také zajímala fotka. Od doby, kdy jsem brala rozum, jsem vždy měla foťák. Stála jsem modelem Saudkovi a jiným fotografům. Určitě mě ovlivnila i silná fotografická vlna na přelomu osmdesátých a devadesátých let, mladí Slováci. Spoustu z nich jsem znala a líbilo se mi, co dělají. Postupně se to tedy nějak utvářelo.

Který z vašich cyklů byl poprvé výrazně orientován tímto směrem? Ten, co jste vystavila na Bienále mladého umění Zvon, nebo už dřív?

U Zvonu to bylo v roce devadesát čtyři. To bylo asi první a technicky velmi jednoduché. Vzala jsem fotku ze starého společenského magazínu, kde byly holky v řadě. Ty jsem jenom přerastrovala a udělala z nich velké černobílé fotky. Rastr udrží velké zvětšení. Byla v tom výzva pracovat s prostorem. To také přišlo po převratu. Najednou se tu otevřely možnosti pro mladé umělce a my jsme byli první generace. Když si to člověk zpětně uvědomuje, bylo to velmi exkluzivní. Byla na nás soustředěná veškerá pozornost kulturní a odborné obce. A jedna z prvních seriózních příležitostí byla právě v U Zvonu.

Takže se tam teď jen vracíte...

Je to zvláštní. Ale tak vnímám život celkově. Odvíjí se v kruzích. Co se nestačí celkově uzavřít, uzavírá se pak později.

Pracujete v krocích, první je soukromá performance, kterou zaznamenáte, a záznam pak ještě dále upravíte. Dá se říci, že se jedná o dvojitou manipulaci s realitou. Je pro vás důležitější samotná performance, nebo ta fotka z ní?

Chtěla bych i něco předvádět. Líbí se mi, když to někdo zvládá, ale já na to úplně nemám. Ve své podstatě jsem velmi stydlivá a zakřiknutá. Všechny projevy jsou možná právě proto trochu přeexponované. To, že se fotím, je pro mě výživný a důležitý moment. Nějakým způsobem vstupuji do interakce s prostorem, prostředím, přírodou, světlem. Se scénou, kterou mi přihrává do cesty život a příroda. Pak mě samozřejmě baví ta následná práce.Vyhovuje mi, že je to všechno hodně otevřené, až do poslední chvíle, že si s tím materiálem můžu volně hrát a manipulovat.

Dělala jste někdy performance, u které by někdo byl?

Většinou jsem se jen k něčemu připletla. Chtěla bych třeba hrát divadlo, být součástí skupiny. Možná se mi to i podaří s Kolouchovým snem, což je nezávislé divadelní uskupení umělkyň. Ale že bych sama vytvářela performance pro veřejnost, to ne.

Každopádně je pro vás performativní fáze klíčová. Fotka by asi šla udělat i bez toho, aby proběhla performance...

Baví mě automatismus, který v tom je. To jsem si uvědomila koncem 90. let, kdy jsem byla v New Yorku. Nazvala jsem ty fotky Self-performance. Nějak víc jsem si uvědomila, co vlastně dělám. Že se jedná o sebepředvádění se – sama pro sebe se sebou. Má to v sobě aspekt uvědomování si sebe sama, hledání něčeho, vyrovnávání a komunikace sama se sebou.

Je to hodně zacyklené do sebe.

Ano. A přitom se mě lidé ptají, jestli se nestydím.

Používáte vlastní tělo jako médium. Berete to jako autoportrét nebo šířeji jako obraz tělesnosti, ke kterému používáte vlastní tělo, protože je po ruce? Která z těchto poloh je blíž pravdě?

Myslím, že jsou tam obě. Někdy je to autoportrét, jindy spíš formulace něčeho obecnějšího. Autoportrét je symbol dnešní doby. Každý se snaží nacházet svoje já a může ho volně prezentovat třeba na internetu. Spousta lidí má tu potřebu. Média, svoboda, úplná liberalizace a dostupnost technologií to umožňuje každému.

Lákalo vás někdy pracovat s cizím tělem?

Občas jsem pracovala s cizím tělem, ale jen tehdy, když mě to hodně zajímalo, jako třeba u nejbližších partnerů. Často mi v práci schází mužský aspekt. Chtěla bych ho tam dostat víc, pracovat s ním. Až na pár výjimek ale muži nechtějí dát svoje tělo v plén. A mně už vůbec ne. (smích) Chlapi se víc bojí, nebo o to nestojí, nevím.

V čem myslíte, že je jejich vztah k tělu odlišný?

Často se nemají rádi. Nevnímají svoji krásu nebo si myslí, že nejsou atraktivní. Že to nikoho nezajímá. Mě to zajímalo vždycky. Jediný, kdo se mnou v tomto směru víc spolupracoval, byl Dough, můj přítel, Kanaďan, s kterým jsem žila asi deset let. Ten je v mojí první práci – jsou tam jeho nožky a kulky.

Mluvila jste o identitě. Nakolik hledáte její různé podoby a nakolik se snažíte najít tu jednu, pravou? Jak daleko se člověk může sám od sebe vzdálit?

Nevím, zda se přes ty věci nějak vzdaluji. Ale přes práci, různé převleky, vhledy, vstupy třeba do mytologie cítím, že to v sobě mám. Každá žena v sobě má množství podob. Všichni na téhle planetě toho máme hodně za sebou, ale vnímám víc historii ženského rodu. Čím vším jsme prošly, kolik jsme toho musely vytrpět, jak moc jsme se musely přetvařovat, nebýt samy sebou. Tohle všechno v tom hledám, nacházím, cítím.

Jste někdy překvapená, jakou další svoji identitu najdete?

Někdy jsem skoro zděšená.

A nebojíte se, že překročíte nějakou hranici a už to nepůjde zpátky?

Mám určitou sebekontrolu, pud sebezáchovy.

Nakolik může tělo, které je jen vnější podobou, vyjádřit hlubší obsah?

Nevím. Doufám, že něco prosakuje, že někdo pocítí mou touhu přiblížit se duchovnějším aspektům života. Ale v dnešním materiálním světě je to těžké.

Zvlášť když si vyberete jako materiál tělo.

Věřím, že věci musí být v určité jednotě, harmonii. Není třeba zavrhovat jedno pro druhé. Osobně mám před sebou ještě dalekou cestu, ale nevěřím, že by se mi podařilo dosáhnout nějakých vyšších duchovních rovin. Ale určitě je to něco, co mě zajímá, o čem mě baví číst, o co se pokouším. Umění je jedním ze silných nástrojů.

Myslíte, že se vám tělo jako téma jednou vyčerpá?

Nevím. Už dávno jsem si uvědomila, že může mít své minusy a plusy. Člověk se může dostat do uzavřeného kruhu. Nevím, co bude, ale není mi cizí myšlenka, že budu průběžně používat svoje tělo až do vyššího věku, kdy budu stará babička. Jestli mě to bude ještě bavit, nevím. Může to být až strašidelné, protože obecně tahle společnost stáří moc nepřijímá. Všichni se ho bojíme. Když člověk dosáhne určitého věku, tak je považován za nepoužitelného. Staří lidé tu nemají místo, v tom je něco nepřirozeného. Kdyby moje práce napomohla změně vnímání těchto věcí, tak to bude určitě dostatečná satisfakce.

Vnímáte stárnutí už teď?

Samozřejmě. Jsem žena středního věku.

Narazila jste na angažované umění. Je vám to blízké? Myslím, že někde v pozadí to tam trochu je, ale velmi nenápadně.

Mě to takhle nikdy nebavilo, dát si to do programu a být angažovaná umělkyně. Věci pro mě musí vyplývat spontánně a přirozeně ze života.

Vaše starší věci byly výrazně provokativnější než novější série...

Byly. Prostě to tak přišlo. Nebyl to žádný program. Každý soubor fotek měl nějaký konkrétní důvod vzniku, nějaký impuls. Myslím, že je to hodně spojené s životem, jak ho žiji, co mě v něm potkává, jaké mám partnery, na jaká místa se dostanu. Moje práce je zároveň deník. Kdysi dávno jsem si řekla, že fotka mě zajímá z důvodu přirozeného mapování života. Teď když se podívám na tu výstavu, uvědomuji si, že je hodně autobiografická. Jedna z verzí názvu také byla Autobiograf. Nakonec je to Království.

Ty dva názvy jako by odrážely dvě polohy vaší práce: reflexi reality na jedné straně a soukromé sci-fi, jak jste to jednou nazvala, na straně druhé.

Nechávám se unášet. Série o bohyni Hathor, kterou jsem loni na jaře vystavila v Hunt Kastner Artworks, vznikala v docela dlouhém období několika roků, i když je to vlastně jen pět fotek. Sbírala jsem materiál, dávala ho dohromady s 3D, nakonec jsem za rok a půl od dokončení fotek udělala objekt. Z cesty do Egypta vzniklo odstupem i video, vše vychází z přirozené cestovatelské situace. Vždy jsem se zajímala o Egypt, ve škole mě to fascinovalo. Byla jsem tam a viděla sílu sdělení této záhadné civilizace. Spoustě věcí dnes nemůžeme rozumět. Byla to inspirace, která mě pak zase zpětně přivedla k uvažování, jak je postaven systém, ve kterém žijeme.

Naproti tomu série Mé soubory má přímý sociální kontext. Jedná se o zcela jiný způsob nakládání s realitou.

Zase se to odvíjí od mojí situace, kdy jsem žila v tomhle bytě, řešila partnerské problémy, cítila osamění, zacyklení se v něčem. Je to sledování vlastního každodenního úpadku. Člověk by přitom chtěl koukat někam výš, zvednout oči od denního balastu, v kterém se matlá. Má práce vždy vychází z konkrétního prožitku. Je to asi velmi egoistické, ale jsem stále ponořená ve svém žití.

Neříkáte si někdy, proč by to mělo zajímat někoho jiného?

To si říkám pořád. Vždycky znova mě překvapí, když to někoho zajímá. (smích) Jsem tak nasměrovaná a nejsem schopna z toho nějak násilně vystoupit. Líbí se mi tenhle způsob života, je v tom hodně svobody. Uvědomuji si, jakou mám svobodu oproti lidem, kteří musí každý den do práce, sedět celý den v kanceláři, plnit úkoly, které je třeba nebaví. Já můžu chodit po světě, dívat se, poslouchat a nějakým způsobem to všechno reflektovat, vizuálně s tím pracovat.

Vnímáte od začátku umění jako životní nutnost?

Dřív jsem to brala jako jedinou možnost, jak žít a přežít. Chtěla jsem mít určitou svobodu i za komunistů. Rodiče mě k tomu vedli, říkali, že tohle je dobrá cesta. Nic jiného mi ve škole nešlo. Z matematiky jsem propadala, z češtiny taky. Od malička jsem si kreslila, hrála, komunikovala s nakreslenými panenkami. Pro dítě je naprosto zásadní, do jaké rodiny se narodí. Obdivuji lidi, kteří nevyrostli v umělecky založené rodině, a přesto to v sobě našli. Je to velké hrdinství a odvaha, vydat se směrem, o kterém nic nevím. Já jsem o uměleckém životě věděla dost. Věděla jsem, že to není jednoduché, občas jsme neměli peníze a babičky nám vozily jídlo, abychom přežili, než zas bude líp.

Váš život se stal objektem vašeho umění. Necítíte někdy, že vám tam vstupuje až moc, že vy neřídíte umění, ale že umění řídí váš život?

Až tak výrazné to není. Mám v sobě určité hranice a limity, které si hájím. Ale je pravda, že život stále vnímám z pohledu umělkyně. Ve spoustě věcí, které lidem přijdou banální, shledávám krásu. Umění by mělo být o kráse. Vždy je tam nějaká estetická rovina, i když je to zcela neestetické. Jsem fascinovaná zázrakem života a v mnoha situacích si ho uvědomuji. A také to stále dokumentuji, jako si lidé fotí fotky z prázdnin. Někdy to použiji jako inspiraci.

Je pro vás důležitější tvorba jako sebepoznání nebo jako forma komunikace navenek?

Důležité je obojí. Sebekomunikace je tam určitě přítomna, ale jsem ráda, když přes konečný výtvor můžu komunikovat i s širším publikem. Umění by takhle mělo fungovat. I když vypovídá o osobních, intimních věcech, konečný výstup by měl oslovit a vyvolat komunikaci. I kdyby to měl být jeden člověk, se kterým se člověk potká na své vlastní výstavě, což se mi v minulosti stalo. Baví mě bavit se s lidmi o své práci. Odkrývají mi vrstvy, kterých bych si ani nevšimla. Tato zpětná komunikace je velmi obohacující.

Máte nějakého pokusného diváka?

Vždy je to někdo, kdo je poblíž – přátelé, partneři. Do poslední chvíle se vždy docela stydím. Momentem vernisáže to ze mě spadne, vyrovnávám se s tím.

Chodíte pak během výstavy sledovat, na co se lidé dívají, na co reagují?

Určitě. Až bude tahle výstava hotová, tak se tam zajdu podívat do davu. Možná se budu muset nějak maskovat.

Vy jste už zmiňovala, že jste z výrazné generace umělců, kteří vstoupili na scénu v polistopadové době. Cítíte se s nimi ještě teď generačně spřízněná?

Spřízněnost spočívá v tom, co jsme prožili. Většinou jsou to mí spolužáci ze střední školy. Máme totožné prožitky. Věci, které vznikaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v sobě mají silnou vizualitu a jsou výživné. Mám ráda způsob práce mých generačních souputníků. Teď je jiný trend, víc konceptuálně laděný. Ale myslím, že to není nic proti ničemu. Pohledů a přístupů je celá řada. Člověk si nemůže poručit. Ze mě se nemůže stát konceptualista jenom proto, že se to teď nosí. Každý projev má v tomhle světě právo na existenci.

Byla jste v uskupení Ženských domovů. Dovedete si dnes představit fungování v rámci nějaké umělecké skupiny?

Proč ne. Párkrát jsme se snažily sejít a nějakou výstavu udělat, ale nějak to nevyšlo. Je spousta skupin, většinou politicky angažovaných. Skupina se snaží jít s dobou, ve více lidech je snadnější zaplatit výstavu. Díky kooperaci více lidí se věci realizují snadněji. Je dobré, že se tam trochu potlačí ego jednotlivce. V případě Ženských domovů, ačkoli jsme se tak oficiálně nikdy nejmenovaly, jsme vystavovaly dvakrát.

Ale název je to dobrý.

Ano, vzniklo to díky tomu, že první výstava byla v Ženských domovech. Splnilo to svůj účel. Ve své době to byla první výstava mladých umělkyň. Pak se vysypala lavina všelijakých ženských skupinových výstav, což do té doby nebylo běžné. A není to běžné ani dneska. Stále to vypadá abnormálně. Když vystavuje skupina samých mužů, tak to nikoho nepřekvapí. Ale přeci jen se to trochu změnilo. Při skupinových výstavách je to hodně promíchané. Myslím, že ženy umělkyně si svoje místo vydobyly.

Dá se vůbec mluvit o ženském umění? A čím je definovat?

Vnímám to přirozeně. Ženy umělkyně reflektují ženské otázky a život jako takový. S čím žena přichází do konfliktu, čím se musí zaobírat, co musí řešit.

Pořád je to ale vnímáno jako příznakové. Mužské otázky nikdo moc neřeší.

To je možná škoda. Muži by měli víc řešit svoje otázky. Oni jsou nasměrováni ven, my jsme nasměrovány dovnitř. Myslím, že to je od přírody. Jsme více intuitivní, kdežto muži jsou racionální. Ale také jsou umělkyně, jejichž práce vypadá jak od chlapů. Je to obrovské, hřmotné, o síle.

Třeba Magdaléna Jetelová.

Třeba. A našlo by se takových víc. Mně jsou bližší umělkyně, které jsou víc ženské, i když zrovna práci Magdalény Jetelové mám ráda. Je pro mě důležitý ženský aspekt, intuitivnost, něžnost.

Teď jsem četla knížku polského autora Michala Witkovského. Má tam úvahu o tom, že homosexuálové obsazují pozice, ze kterých ženy dobrovolně ustupují, a přesouvají se do mužského světa. Oni jsou vlastně ženštější, než současné ženy. Alespoň v tom smyslu jak si ženskost představují muži.

My jsme se velmi přizpůsobily a připodobnily mužům – díky emancipaci, touze po prosazení a feministickému hnutí. Musíme ukázat, že jsme ženy, aby mohli být muži více muži.

Ve vašich dílech ale téměř žádní muži nejsou...

Oni tam jsou. Ale trošku schovanější, musí se víc hledat. Já osobně muže určitě potřebuji. (smích)

Váš školní ateliér, kde právě sedíme, funguje už od roku 2001. To už je docela doba...

Možná už bych potřebovala pauzu. Člověk vidí, jak lidi odchází, všecko se mění. Beru to ale jako studium. Když se to vezme časově, už jako bych tu vystudovala už druhou vysokou školu. Ale je to oboustranně prospěšné. Berou si něco ze mě, já si beru něco z nich. Jsem nucena komunikovat s nimi o tom, co se děje, udržovat si určitý přehled.

Co se snažíte studentům předat?

Velká zodpovědnost je studenty dobře vybrat, sestavit skupinu, která spolu bude dál komunikovat, spolupracovat. Připadám si spíš jako konferenciérka nebo průvodkyně. Můžu jim dát svoji osobní zkušenost, svůj příběh. Víc ne. Můžu jim jemně ukázat nějaký směr, pomoct jim komunikovat, dát jim nějakou praktickou zkušenost, zprostředkovat přísun informací z jiných oborů, což je stále omezené financemi školy. Snažím se sem zvát lidi z různých oborů, přátele. Jde o to, ukázat jim co nejširší spektrum možností, podnětů a inspiračních zdrojů. Ale stejně si každý musí najít svou cestu sám.

Dají se srovnat možnosti, jaké jste měla po škole vy, se situací, do které vstupují vaši absolventi?

Možnosti jsou obrovské, ale je také větší konkurence. Vyrostlo několik nových generací umělců. Moji studenti nejsou rychlokvašky, bude to chvíli trvat, ale věřím, že někteří z nich se prosadí a přinesou něco dobrého.

Stíháte to sledovat?

Ano. Tady je dobrá sledovatelna. Poslední rok žiju částečně na Vysočině. Času je málo. Jsem ráda, když přijedu a zvládnu všechny pracovní schůzky, učení, řešení rodinných problémů. A jsem ráda, že zase můžu odjet a mít tam pár dní na práci, ke které se opět velmi těžko dostávám, protože bydlím na farmě, kde je spousta úplně jiné práce. Je tam obrovský pozemek a zahrada.

To je rodinná farma?

Patří mému příteli. Já mám chalupu přes kopec. Teď už tam žiji skoro rok a je to pro mě nová situace. Život na Vysočině je drsný, ale má své půvaby. Otevírá nové prostory, nové lidi, přátele ochotné zadarmo pracovat a pomáhat ostatním. To jsme tady moc neviděla. Je tam něco velmi ryzího. Lidi tam spolu musí víc držet, protože je tam drsnější život, svázanější s přírodou a jejími nepřízněmi.

Denní režim se odvíjí od roční doby a počasí...

Ano. Taky se mi líbí, že se tam dá žít jakoby bez peněz. Člověk tam moc neutratí. Všechno funguje na výměnném obchodu nebo na vzájemné pomoci. Ty pomůžeš jemu, on pomůže tobě. Vůbec nevím, jak to bude dál, a to je na tom hezké. Když se mě někdo ptá, co plánuji, odpovídám: Nic neplánuji. Život sám něco přinese.

 


Veronika Bromová se narodila v srpnu 1966 v Praze. V roce 1993 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér profesora Jiřího Šalamouna. Hned po škole se začala věnovat digitálně manipulované fotografii, poprvé na sebe upozornila v roce 1994 na bienále mladých Zvon v Galerie hlavního města Prahy. První větší samostatná výstava Veroniky Bromové proběhla v roce 1997 na Staroměstské radnici. O dva roky později zastupovala Českou republiku na Benátském bienále. Od roku 2001 až dodnes vede Ateliér nových médií II. na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 2003 byla vyzvána k návrhu plakátu Absolut Vodka a v rámci projektu Absolut Generation znovu vystavovala na bienále v Benátkách. V roce 2006 byly její fotografie zařazeny do přehlídky Česká fotografie 20. století.

Veronika Bromová byla dvakrát nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého (1997 a 2000). Vystavuje doma i v zahraničí, zmiňme alespoň samostatné výstavy v Galerii Václava Špály v roce 2000, v Kunsthalle Krems Factory v roce 2003 nebo v galerii Hunt Kastner Artworks v roce 2007. Její díla jsou ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, Centre Georges Pompidou a Muzea moderního umění v Paříži. V současné době probíhá velká samostatná výstava Veroniky Bromové v Domě u Kamenného zvonu (od 31. října 2008 do 11. ledna 2009).