MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2016 listopad

Schieleho sedící žena

Pokud bychom v pražské Národní galerii hledali nějaké dílo náležející k ikonám světového umění, byl by jím právě Schieleho kvaš Sedící žena s pokrčenými koleny. Život tohoto umělce je i přes své krátké trvání doslova nabit událostmi a mnoho prací z jeho obsáhlého kreslířského díla tak vedle uměleckých kvalit skrývá i zajímavý příběh. To je také případ této kresby.

Egon Schiele: Sedíci žena s pokrčenými koleny, 1917, tužka a kvaš na papíře, 46 x 30,5 cm, NG v PrazeEgon Schiele: Sedíci žena s pokrčenými koleny, 1917, tužka a kvaš na papíře, 46 x 30,5 cm, NG v Praze

 

Egon Schiele patří k nejvýraznějším osobnostem umění přelomu století. Jeho tvorbu, v níž dominují mistrovské akvarely a kvaše, charakterizují výrazné kontrasty – ornamentalismus se mísí s expresionismem, naturalismus se stylizací, kolorismus s grafickou lehkostí. Stěžejním tématem je lidská figura, nejčastěji osamoceně rozepjatá po bílé ploše plátna nebo papíru, deformovaná do exaltovaných i křečovitých póz, z nichž vedle erotického napětí čiší i existenciální úzkost. Zatímco ve stylizovaném umístění postavy v obrazovém prostoru se projevuje vliv secesního dekorativismu Gustava Klimta, barevný expresionismus nalezneme u Oskara Kokoschky, vypjatý symbolismus vyzáblých figur u Ferdinanda Hodlera a existenciální rozměr v dílech Edvarda Muncha. Tvorba Egona Schieleho je však mnohem víc než jen součet dobových inspirací. Je projevem originální, excentrické osobnosti, i přes vnějškovou efektnost vždy autentická.

V době, kdy vzniká pražská kresba, má již Schiele za sebou poměrně pestrý život. Po řadě skandálů, jež byly důsledkem jeho nonkonformního životního stylu i umělecké tvorby, se ve svých 27 letech pokouší poněkud usadit. Roku 1914 se seznamuje s rodinou Hermsových a sestry Adele a Edith se stávají jeho modelkami. V červnu 1915 následuje svatba s mladší Edith, která ho po narukování následuje na vojenských štacích; inkriminovaný rok 1917 tráví již zpět ve Vídni. Ani odborné monografie se neshodnou na tom, která ze sester Hermsových stála pro ženu s pokrčenými koleny modelem. Vodítkem nemůže být ani skutečnost, že Adele měla tmavé vlasy a Edith blond, neboť Schiele na většině kreseb dává vlasům rezavé odstíny. Badatelé přiklánějící se k Adele poukazují na to, že byla na rozdíl od své sestry ochotná zaujímat otevřeně erotické pózy. Právě tento argument ale může svědčit spíše pro to, že zobrazenou ženou je Edith.

Při bližším pohledu je totiž patrné, že kresba svým charakterem zdaleka nepatří k typickým Schieleho figurám. Celková modelace se vyznačuje méně ostrými tvary, je méně deformovaná, realističtější, a to včetně umírněného koloritu. Patrný rozdíl je i v samotné póze modelky – na rozdíl od řady sexuálně explicitních aktů s odhalenými genitáliemi zde vidíme jen provokativní náznak. Ve skutečnosti se kresba daleko více než na tělo soustředí na tvář, v níž nad provokativností převládá prostá (i když nekonvenční) krása, odkrývající citový vztah k zobrazené ženě. Výrazné rysy naznačují, že jde právě o tu tvář, již Schiele nakreslí několika jednoduchými tahy o pouhý rok později, kdy bude Edith v šestém měsíci těhotenství umírat na španělskou chřipku. On sám zemře o tři dny později.  

Kvaš Sedící žena s pokrčenými koleny zakoupila Moderní galerie v roce 1930 spolu s dalšími třemi umělcovými kresbami a plátnem Těhotná žena a smrt. Teprve ve druhé polovině 20. století je Schiele objeven jako umělec světového významu a pražská kresba začíná cestovat; v 70. letech nejprve do „spřátelených“ států – do Bělehradu, Drážďan, Budapešti –, v dalších dekádách již následuje Brusel, Florencie, Tokio, Paříž, Bologna. Kresba Edith se zařazuje mezi mistrovská díla světového umění – a jako taková vstupuje i do 21. století. 

Zadáme-li dnes do vyhledávače „seated woman with bent knee“, nabídne nám internet nejen množství reprodukcí pražské kresby, ale rovněž stejně početnou řadu ukázek jejího „druhého života“. Vedle více či méně umělecky hodnotných fotografických reminiscencí, mezi něž patří i snímek herečky Julianne Moore od slavného módního fotografa Petera Lindbergha, najdeme také kuriózní disneyovskou variaci, kdy se do Edith převtělila kamarádka kačera Donalda Daisy. Další objem dat pak zaberou tradiční umělecké merkantilie všeho druhu – od triček a mikin přes tašky, obaly na notebook či telefon až po možnost nechat si dílko vytetovat na libovolnou část těla. Zkrátka nepřijdou ani děti – podle stránek amerického internetového obchodu je dětské tričko s Editkou „skvělé do školy nebo pro večer strávený s rodinou“.

Přehnané moralizování však není na místě – erotismus hrál podstatnou roli i ve Vídni po roce 1900 a erotické kresby, jaké vytvářel mimo jiné i Gustav Klimt, patřily k vyhledávaným sběratelským artiklům. Důležitý rozdíl spočívá v tom, že během uplynulých sto let se soukromé stalo veřejným. Podobně jako u dalších uměleckých ikon, jež byly adoptovány a posléze pohlceny reklamním průmyslem, tak i Schieleho kresba ztrácí své intimní kvality, zůstává jen to, co je na povrchu. Svědčí o tom právě četné citace v oblasti módy – vychrtlá zrzavá modelka ve vyzývavé póze splňuje všechny parametry současné módní fotografie. Ani tento aspekt však nepostrádá dobovou souvislost; i sám Schiele se o módu zajímal (dokonce navrhoval pánské oblečení pro Wiener Werkstätte) a revoluce v odívání patřila k mnoha proměnám, jimiž se v prvních desetiletích 20. století rodila moderní doba.