MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 duben

Teherán – Berlín

Teherán – V Teheránském muzeu současného umění začala v březnu výstava nazvaná Berlin-Rome Travellers. K vidění je na ní šedesát vybraných děl ze sbírek muzea – třicet od íránských průkopníků moderního a současného umění a třicet od Picassa, Pollocka, Warhola a dalších klasiků západního umění 20. století. Název akce odkazuje k plánu představit teheránskou sbírku nejprve v Berlíně v Gemäldegalerie a posléze v římském muzeum současného umění MAXXI. Ze záměru však na poslední chvíli sešlo poté, co íránské ministerstvo kultury odmítlo udělit povolení k vyvezení děl za hranice.  

Počátky plánu vystavit v Berlíně tzv. teheránskou sbírku spadají do roku 2015. Stálo za nimi německé ministerstvo zahraničí s Frankem Walterem Steinmeierem v čele a celá akce měla být výrazem nové politiky sbližování po podepsání dohod o íránském jaderném programu a ukončení mezinárodních sankcí. Staatliche Museen zu Berlin akci do poslední chvíle avizovaly na svých stránkách, její zrušení bylo oznámeno až v listopadu loňského roku. Co stálo za rozhodnutím íránských úřadů neudělit povolení k vyvezení děl, se stalo předmětem spekulací německých médií. Jedním z uváděných důvodů byly obavy, že by si díla mohla nárokovat Farah Diba Pahlaví, v exilu žijící vdova po Muhammadu Rezá Pahlavím, jež především za vznikem teheránské sbírky v 70. letech stála. Ta sama ovšem tuto myšlenku opakovaně rezolutně odmítla s tím, že díla patřila a patří íránskému lidu a pro něj také ve své době byla nakupována. Pravděpodobnější je spíše, že v kontextu íránské politiky bylo obtížně přijatelné časté spojování kolekce s postavou manželky vládce svrženého islámskou revolucí a to zejména v době, kdy se v Íránu blíží nové volby.

O aktuální výstavě v Teheránu podrobněji informoval německý list Süddeutsche Zeitung. Upozornil na mimořádný zájem a zvídavost, jíž se u teheránského publika těší i na politické konotace zvoleného názvu, který zároveň interpretoval jako příslib toho, že k realizaci plánu představit kolekci v Berlíně a Římě ještě může dojít. Vedle toho přinesl rozhovor s depozitore Teheránského muzea, který z titulu své funkce o sbírku již desetiletí pečuje. „Všechno šlo velmi rychle: Hosté dostali pozvánky v noci na úterý, ještě dopoledne jsme věšeli poslední obrazy. Proslovy byly stručné, podával se čaj a sušenky. Slavní umělci a spisovatelé naší země byli přítomni. Spolu se spoustou studentů umění, kteří byli zvláště nápadní a vzrušeně se o vystavených dílech bavili. Většina z nich Rothka, Warhola, Picassa a další obrazy nikdy předtím na vlastní oči neviděla. Náš muzejní obchod tento víkend prodal velké množství plakátů. V Íránu výstava představuje mimořádnou událost,“ vylíčil průběh celé akce pro německý list Firouz Shahbazi.

Mimořádná kolekce děl klasiků evropské moderny a západního poválečného umění pochází z doby, kdy Íránu vládl šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Za akvizicemi ovšem stála především jeho třetí manželka Farah Diba Pahlaví, s níž se seznámil v Paříži během jejího studia architektury na École Spéciale d'Architecture. Ta vytipováváním děl pro nově založené Teheránské muzeum současného umění v 70. letech pověřila jak svou osobní kancelář, tak i vyslanec Íránu při OSN. Akviziční politika byla v té době zároveň součástí širšího kontextu shora propagované kulturní i ekonomické modernizace a otevírání se Západu. Nezbytným ekonomickým předpokladem byl i tehdejší skokový nárůst cen ropy, jejímž byl v té době Írán druhým největším producentem na světě.

Nákupy probíhaly prostřednictvím nejvýznamnějších obchodníků s uměním – Lea Castelliho, Illeany Sonnabend nebo Ernsta Beyelera – i akčních domů Christie?s a Sotheby?s. „Byli jsme největšími kupci na světě,“ vzpomínala aktuálně pro deník Le Monde v exilu v Paříži žijící Diba. „Měli jsme větší moc, než má dnes Katar, protože jsme tehdy byli jediní.“ A tamtéž vzpomínala i na to, jak poprvé potkala Andyho Warhola na večeři u prezidenta Geralda Forda v Bílém domě: „Byl ostýchavý. Jeho přítel Bob Colacello mi později řekl, že se bál, že bych ho mohla požádat o tanec.“ Warhol nicméně později v roce 1976, v době vrcholící akviziční horečky, přijel sám do Teheránu, aby zde vytvořil pro Farah Dibu nezbytný warholovský portrét.

Muzeum moderního umění a jeho sbírka bylo otevřeno veřejnosti v roce 1977, už o dva roky později ovšem šáhův nepopulární, za korupci a represe vůči politické opozici kritizovaný režim, smetla islámská revoluce vedená Ajatoláhem Chomejným. Sbírka byla jedním ze symbolů Chomejným odmítané západní dekadence a skončila na tři desetiletí zamčená ve sklepě. Probíhaly příležitostné úvahy o prodeji některých jejích součástí, k nimž ovšem v praxi až na jedinou výjimku nikdy nedošlo. V roce 1994 získal Ženu č. III (1952) od Willema de Kooninga hollywoodský sběratel David Geffen. Muzeum ji předtím v tichosti vyměnilo na vídeňském letišti za fragment cenného perského iluminovaného rukopisu 16. století. Za obchodem tehdy stál londýnský obchodník Oliver Hoare.

Část sbírky byla veřejnosti v Teheránském muzeu představena k nevoli konzervativců již v roce 2005, v době kdy byl ještě íránským prezidentem reformista Muhammad Chátamí. Z výstavy byl tehdy odstraněn triptych Francise Bacona, jehož homoerotický námět byl nepřijatelný. V době konzervativní administrativy Mahmúda Ahmadínežáda pak skončila kolekce znovu ve sklepě a opět vystavena byla z části až v roce 2012. V témže roce se také za hranice podíval jeden z klenotů sbírky, Mural on Indian Red Ground od Jacksona Pollocka. Rozměrné plátno z roku 1950 bylo prezentováno na velké Pollockově výstavě v Muzeu moderního umění v Tokiu. Kuriózně byl obraz zadržen při návratu na teheránském letišti celními úřady, které tento krok zdůvodňovali dluhem na straně íránského ministerstva kultury.