MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2014 duben

Timo

  • Datum / 04. 04. 2014
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Svými komentáři oživuje ulice a zároveň jimi dokáže trefně reagovat na neradostnou společenskou, ekonomickou i politickou realitu všedního dne. K tomu, aby dokázal kolemjdoucím otevřít oči, mu většinou stačí jedno nebo dvě slova. Oč stručnější, o to silnější bývá jejich vyznění.

Timo patří mezi nejvýraznější představitele naší streetartové scény. Také on v sobě spojuje absolutorium na vysoké umělecké škole a graffiti kořeny. „Graffiti pro mě představovalo ventil už proto, že bylo mimo kontrolu učitelky, která rozhoduje o tom, kdo má a nemá talent, a kdo tedy smí, nebo nesmí dělat umění. Byla to cesta, jak se vyjádřit bez toho, že bych stál u stojanu a někdo mi za zády koukal, co a jak dělám,“ vysvětluje. Než se stal definitivně Timem, psal po zdech jako svůj nick FREAK nebo UCI, značku mezinárodní cyklistické federace, protože rád jezdí na kole.

Jeho současný pseudonym je odvozený z latiny, kde timor znamená strach. Zřejmě ne náhodou, Timo není loktař ani ostrý konfrontační typ. Anonymita, kterou si snaží udržet, pro něj od počátku představovala nejen ochranný prvek, ale i prostor pro chybu. „To, co dělám teď, nevzniklo přes noc,“ říká, „nejdřív jsem začal graffiti doplňovat charaktery (obrázky) nebo různými komenty. Trvalo pár let, než se to celé vyartikulovalo. Spousta těch věcí byla naprosto marných a vznikala jen proto, že to tak nějak hezky klouzalo nebo jako hospodský vtipy. Byly toho fakt tuny.“

Dnes už je situace jiná. Co se týče množství, nemá Timo rozhodně inflační manýry a také víc přemýšlí o tom, co, jak a kam napíše. Někdy je to subtilní obnažující básnička, kterou přes šablonu nasprejuje na odpadkový koš, jindy zase jednoslovné „haiku“ – rozměrný grafický výkřik v labyrintu města. „Mám rád velká malířská gesta, ale miluju i Reynka, typa, co sedí ve svojí stodole a stará se jen o vlastní dvorek,“ objasňuje rozdílný přístup. A tak jeho prostřednictvím ke kolemjdoucím promlouvají mostní pilíře, betonová hrazení kolem silnic a tratí nebo zdi v podchodech. Jejich poselství bývá zdánlivě prosté. Někdy krátký nápis jako by jen oživoval krysí zákoutí ( POEZIE ), jindy umravňuje (NEZLOB), dodává odvahu (NEBOJ) a příště může působit jako připomenutí vlastního já (ŽIJU). Drobné samomluvy, kterých stále přibývá, mívají existenciální charakter. Další významy přidává situace, kontext místa i rozpoložení, ve kterém se člověk nachází. Právě v kontrastu mezi úsporností a otevřeným vyzněním tkví jejich záludnost a schopnost zasáhnout. A je tu ještě další věc – Timo umí být osobní a univerzální zároveň. 

Smysl pro zkratku a slovní hříčky uplatnil i u svých mediálně propíraných realizací z minulého roku, kdy parafrázoval vizuály reklamních billboardů společností Albert a Home Credit. Úvěrovou firmu překřtil na Home Less a nezapomněl připojit ani claim S námi na to máte. Z ukazatele k nákupnímu středisku se stala směrovka ke vzdálené vídeňské Albertině. I když se jednalo o povolené akce, byla v obou případech jeho práce přetřena. „Rozdíl v myšlení byl vidět na první pohled,“ komentuje to Timo. „Albert, který zareagoval až za pár měsíců, trval na tom, aby se ten vizuál zlikvidoval, zatímco muzeum si jeho fotku pověsilo na své stránky.“ Kromě karikování log a korporátní identity Timo v městském prostoru často pracuje i s nápisy účinně parodujícími „revoluční“ hesla.

Podobně reaguje i na politická témata. Prezident Zeman se sice po své volbě dočkal jen skeptického přípisu pět let nepodmíněně, ale v dalších případech už Timo zvolil klasický model. Ve své verzi předvolebního billboardu komunistů připojil k třešničkami ověnčenému heslu S lidmi pro lidi podobiznu umučeného faráře Toufara, zatímco mrňavý bílý Ladův kocourek, který si šlape na jazyk, na jeho obraze pro změnu snaživě hajluje nad nápisem Naci Czech. „Když jde o stokrát omletá témata, jako jsou komunismus nebo nacismus, vždycky strašně zvažuju, jestli to má cenu, ale často se nechám vyprovokovat něčím zvenku, třeba pochody neonacistů ve vedlejší čtvrti,“ konstatuje Timo. „Já neumím tyhle věci řešit legislativně ani tomu nějak důstojně vzdorovat, takže mi nezbývá než jít zase cestou partyzánštiny, na kterou jsem zvyklý.“

Inspirace přichází různě. „Někdy stačí poslouchat rádio,“ přibližuje, „vzduchem lítají slova, který jsou tak vyprázdněná, že se proti tomu musíš nějak bránit. Hodně věcí mě taky napadá při nějakých automatických činnostech. Jedeš vlakem a posloucháš, jak pravidelně bouchají nápravy na kolejích, nebo zvuk vody, když se napouští do vany. Ten automatismus mi vyplavuje nápady.“

Za sedmnáct let na scéně se stal Timo doma legendou. „Doma“ znamená v ulicích Brna, přesnější je však separátní vnímání, tedy „v ulicích“ a „v Brně“. Nikdy prý neměl tendence pracovat za hranicemi města. „Já to mám oddělený,“ tvrdí. „Jezdím rád ven, ale chci tam myslet jinak. Nespojoval bych to ale s nějakým brněnským patriotismem, ten je mi k smíchu. Stojí za tím spíš určitá lenost a konzervativismus.“ To, že v něm není příliš domácké nostalgie, ostatně dokazují i případy, kdy se právě město a jeho představitelé stávají tématem Timových sarkastických komentářů. V druhém ohledu je ale evidentně trochu smířlivější, protože v lednu přistoupil na první samostatnou výstavu. Jmenovala se Indoor Adventure, proběhla v brněnské galerii OFF FORMAT a stala se nejnavštěvovanější v její historii. I když se odehrála takříkajíc na domácí půdě, jedno je jasné: Timův respekt hranice města už dávno překročil.