MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2018 prosinec - leden

To nezbytné z Kokolii

Letošní rok je pro Vladimíra Kokoliu ve znamení dvou poměrně rozsáhlých prezentací. První z nich, Epiphany, skončila na počátku září v anglickém Birminghamu, ta druhá je až do poloviny ledna k vidění v brněnské Fait Gallery. Oba počiny nespojuje jen podobný výběr děl, ale i název To nezbytné z Kokolii / The Essential Kokolia, který se z označení pro katalog z birminghamské Ikon Gallery přirozeně změnil v název brněnské výstavy.

Propůjčení totožného názvu dvěma časem i místem odlišným formám umělcova výstupu zajisté nesvědčí o tom, že by autorovi docházely nápady. Naopak, se vší vážností zde dozrává myšlenka, co nezbytného z Kokolii bychom mohli a snad i měli poznat.

„Podle Newtona se akce a reakce vyskytují v páru. Ne jako příčina a následek, nýbrž zároveň! Podobně symetricky si představuju odpor – to není něco na protivné straně, ale hned tady, u mě,“ prohlašuje Kokolia a poskytuje tím i jistý návod, jak k jeho tvorbě přistupovat. Výstava To Nezbytné z Kokolii tak nenabízí jen průřez autorovou malbou, kresbou a grafikou od počátku 80. let do současnosti, ale umožňuje zároveň nahlédnout do jeho svérázného způsobu myšlení.

Architektonický prostor výstavy rozdělil do dvou symetricky vystavěných částí, v nichž je celek tvořen na bázi rozdílných principů síťové a lineární struktury. Samotné nahlížení výstavy komplikuje nepřítomnost popisek – tím ovšem pravděpodobně odkazuje ke svému přesvědčení, že je to právě nepoznání a nevědění, co umožňuje vidění obrazu. Naštěstí je tu ještě plánek galerie, jenž by mohl divákovi přeci jen usnadnit orientaci. Ovšem i ten Kokolia přetváří v mentální mapu, v níž je možnost rozklíčování výstavy eliminována ve prospěch myriády vztahů a premis přiřazených k jednotlivým obrazům.

Ve svém Slovníku Grafiky 2 Vladimír Kokolia píše, že „na paradoxu není nic paradoxního, je přirozenou součástí pořádku. Zato pořádek se vymyká představě“. Heslo, kterým spolu se dvěma stovkami dalších definoval své pedagogické působení v ateliéru Grafiky 2, se mi jeví být pro aktuální brněnskou výstavu klíčové. Divákovi klade odpor, jehož pomocí si ho snaží získat.

 

Vidět, zírat, civět

Jedním ze silných přístupových bodů, odkud bychom mohli začít rozplétat povahu toho nezbytného z Kokolii v brněnské Fait Gallery, je jeho autoportrét. Juvenilie spíše ukrytá než vystavená, je datována rokem 1971, a spadá tak do období, kdy začal studovat propagační grafiku v Uherském Hradišti. Tedy čtyři roky předtím, než nastoupil na pražskou AVU. V průběhu svých studií v letech 1975 až 1981 v ateliéru malířství profesora Jana Smetany se zařazuje mezi generaci autorů, která se po dlouhém konceptuálním desetiletí opět navrací k malbě jako základnímu médiu svého výtvarného projevu.

Za stěžejní z tohoto období je považován cyklus Městská hromadná doprava (1979–1981) kladený do souvislosti s českou figurací 70. let a absurdní groteskou. Svou ponurostí a metaforou marného pachtění dotaženou do krajnosti se stal předzvěstí budoucích kreseb označovaných jako Menší a Větší cyklus, jímž se Kokolia dostal do povědomí veřejnosti a nyní je k vidění v rámci brněnské výstavy. Zrod těchto kreseb je spojen s obdobím základní vojenské služby v první polovině 80. let, kdy prakticky opustil médium malovaného obrazu. Existenciální tísnivost je v nich dotažená do stavu bláznivé ironizace, kterou přibližně ve stejné době začíná rozvíjet také ve svých grafických pracích. V souvislosti s tímto jejich účinkem je ovšem zajímavý autorův postřeh opublikovaný ve výběru těchto kreseb vydaném v nakladatelství Trigon (1997): „… závislost kreseb na kontextu mě nepřestává překvapovat. Postupem času vyžadovaly stále míň společenské odvahy. Příšernosti, pro které jsem dříve sestupoval na dno vlastní žumpy, s úzkostí, že tam už s nimi zůstanu, patří dneska do rutinního arzenálu návrhářů klipů a reklam.“ Možná i toto zlehčení jejich účinku v očích autora mu dnes umožňuje jejich prezentaci. Tak jako tak sehrává Menší a Větší cyklus v celku Kokoliovy tvorby zajímavé intermezzo – přechodový bod, v němž je lidská figura posunuta směrem k dehumanizovanému a do jisté míry již abstraktnímu znaku, k jehož rozvíjení začne od poloviny 80. let nezadržitelně směřovat.

 

Prozření

Na cestě k malbě a jejímu pochopení byla pro Kokoliu klíčová návštěva Ermitáže, kde se poprvé setkal se světovou sbírkou obrazů. Právě k tomuto zážitku datuje své prozření spočívající mimo jiné v uvědomění, že malíř by se neměl za každou cenu snažit o sebevyjádření. V druhé polovině 80. let publikuje v samizdatovém sborníku Někdo něco text „Normální malování“ (1986), v jehož takřka manifestačním charakteru krystalizují základní premisy autorova budoucího smýšlení: „Když člověk začne normálně malovat, stane se snad zákonitě napřed novým divokým, aby se probral, ale musí se stát vzápětí taky ‚starým krotkým‘: krotkým v tom, že upustí od soutěže s televizí a dalšími médii v akutním účinku na diváka, starým v nulové intenci objevit něco nového. Začne znovu cítit pyšná slova jako Hodnota, Umění, Krása, Dokonalost apod., zdá se mu teď, že pyšnější než ony je snaha cpát do umění osobní problémy. (…) Otevře se celý svět a dále se už nechá na světu, aby se konstituoval. Začne s činností – tou je vidění, vidění na všech úrovních, pojmové, symbolické, vnitřní, totální, bezprostřední, obrácené, atd. Musí všecko uvidět, malíř je odborník na to, že svět se dá uvidět.“

Text vznikl v období Kokoliova uvědomění si obsahové vyčerpanosti malby a zároveň znamenal definitivní návrat k tomuto médiu. Autor ovšem začíná odmítat figurální expresi, ke které měl předtím poměrně blízko, a soustředí se na hledání – subjektivním obsahem nezatíženého malířského rukopisu. Ten se vyvíjí od ornamentálních motivů nesoucích stopy figurální abstrakce směrem ke zcela abstraktnímu přístupu ke tvorbě. Značně specifická je i jeho malířská technika, při níž výsledný obraz často vzniká pomocí několika kontinuálních tahů štětcem tak, že základní povrchová úprava plátna zůstává v mnohovrstevnatém plánu obrazu viditelná.

Kokoliova malba nicméně není bezpředmětná, zachovává si jistou popisnost, neboť její zdroj se stále nachází v pozorování skutečnosti a každodenního života. Podoba výsledného díla pak v podstatě vychází ze způsobu vidění. Na otázku, co vlastně pozoruje Kokolia, se nám přitom dostane poměrně jednoduché, ovšem stěžejní odpovědi: Svět a prostor, jehož se cítí být součástí. A pokud bychom chtěli být konkrétnější, bude to především svět, který ho obklopuje v místě, kde žije a odkud pochází. Je to statek v Moravských Knínicích, jsou to stromy na zahradě, jsou to myši hemžící se stavením a mnoho dalších každodenních fenoménů, kterým i přes jejich očividnou nudu a snad právě kvůli ní stojí za to věnovat pozornost. Společně s vyčerpaností může vézt k selhávání zraku, které je pro Kokoliu jednou z cest k vidění zázraku. 

Jestliže jsem na počátku tohoto textu zmínila, že Vladimír Kokolia svou tvorbu systematicky obklopuje vlastním specifickým diskurzem, pak se v jeho samotném jádru nachází téma vidění. Podrobně jej zachytil ve své habilitační přednášce „O úžasu“ na pražské Akademii výtvarných umění v roce 1997: „Jde o to, abychom žasli i jindy, než jenom v exotických situacích. Člověk se může nastavit, otevřít tak, aby byl na možnost úžasu připraven, což v tomto paradoxním případě znamená být vlastně nepřipraven. (…) K žasnutí patří nezbytně také jistá naivita, a k zahledění důvěra a čas. Jen s nimi lze přesunout iniciativu z Úřadu pro zpracování pohledu na věc samu, aby se nám sama ukazovala, jako úkaz. Jinak převáží úřad, naše centrální ukazování na věci a jejich řadění, srovnávání, registrace pro informativní účely. Jinými slovy: místo na vidění se spolehneme na vědění, významy budou nahrazovat výraz.“

Ve vidění, tak jak nám je Kokolia prezentuje, se zračí nejen autorův zájem o duchovní nauky východu a praktická zkušenost s cvičením taj-či, jeho prostřednictvím zároveň zpochybňuje tezi díla jako nezbytně komunikační struktury. Obraz nemusí nic sdělovat. Stačí, když bude pouze vnímán, a možná už i to je do značné míry zpochybnitelné. Co se například děje s obrazy, které nikdo nevidí? Možná právě tato otázka jej přivedla k tomu, aby v roce 1994 na výstavu v Galerii Sýpka přivezl své téměř kompletní dílo a nechal ho nevybalené.

Kokoliův definitivní návrat k malbě v první polovině 80. let se volně překrývá s jeho působením v rámci brněnské neoficiální scény. Přináší mu nové příležitosti umělecké spolupráce. Společně s Vladimírem Václavkem a Josefem Ostřanským zakládá alternativní hudební skupinu E a objevuje „nové kumpány“ Petra Veselého, s nímž se zná již z dob svých studií, Petra Kvíčalu a Jana Steklíka, aby všichni společně dali vzniknout „cechu“ Tovaryšstva malířského. Ačkoliv je Kokoliův umělecký výraz ovlivněn v českém prostředí tehdy nastupující postmodernou, právě v těchto letech je možná nejintenzivněji konfrontován s tradicí konceptuálního umění – v Brně mělo v českém prostředí nebývale silnou pozici v tvorbě Jiřího Valocha, J. H. Kocmana a v neposlední řadě také Dalibora Chatrného. Právě posledně jmenovaný mu v roce 2013 předal putovní ocenění pro autory nad 35 let Umělec má cenu. 

V brněnském koloritu 80. let se formuje postava Kokolii jako univerzálního umělce, která je platná dosud. S encyklopedickou schopností spolu-utváří diskurz svých děl, performuje, cvičí taj-či i stání před obrazem, skládá a píše texty, roztodivně tančí se zavřenýma očima, kompostuje tak důsledně, že vyhrává cenu Miss Kompost. Zkrátka, není schován za obrazy, ale vystupuje do veřejného prostoru společně s nimi. Neméně důležitá je přitom jeho role pedagoga, k níž odkazuje i výstava Legendy Grafiky II. prezentující práce z řad absolventů Kokoliova ateliéru. K jedné z legend odkazuje na brněnské výstavě zastoupený obraz Doporučení pro Jána Mančušku (1996), namalovaný jako pedagogická rada, aby Ján do svých věcí implementoval text.

 

Výstavě stačí, že je

Univerzalistický přístup v umění Kokolia zhodnotil v roce 2004 v rámci své první retrospektivy uskutečněné v Domě umění města Brna. Do mých vzpomínek se nesmazatelně vryla skrze obraz Kokolii v předpotopních teplácích a propoceném tričku, kterak vysvětluje základy stání před obrazem. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Současně s tím také vidím prostor Domu umění po strop zaplněný malbami. Kritériem jejich výběru bylo vystavit je všechny! Na tehdejší poměry inovativní přístup k výstavě doprovázel katalog napodobující svou vizualitou reklamní prospekt pochybné hodnoty, slibující velký výprodej. Kupte si obrazy, které nikdo nechce, a ušetřete! Svou první retrospektivu se Kokolia – zcela ve shodě s postmoderním cítěním – rozhodl pojmout jako totální uměleckou seanci, do níž fyzicky zahrnul i sám sebe tím, že v Procházkově síni Domu umění města Brna začal jednoduše bydlet. 

Kokoliův současný návrat do Brna je samozřejmě zcela jiný, ovšem s předchozí výstavou v Domě umění podprahově sdílí autorovu snahu o univerzálnější formulaci umění a zážitku z něj, která je ovšem doprovázená i protipohybem spočívajícím v jistém skepticismu proti prostoru galerií a institucionalizovanému provozu umění. Ačkoliv je jeho nedílnou součástí, zároveň se z něho snaží vymanit tím, že si kontinuálně formuluje vlastní principy umění a s nimi úzce související životní postoje. Díky nim patří mezi autory, kteří i přes nejednoduchost své tvorby oslovují širokou veřejnost. Zároveň se ovšem stává nezařaditelným a světem umění také trochu neuchopitelným. V jeho umělecké kariéře nastalo několik okamžiků (Documenta 1992), které z něj mohly učinit mezinárodně etablovaného autora. Ovšem na Kokoliu tyto zkušenosti vlastně měly jen malý vliv, neboť si dále pokračuje po své vlastní svérázné trajektorii.

Ve Fait Gallery opět míří k formě, kterou bychom mohli nazvat retrospektivou. Je to pochopitelné, vezmeme-li v úvahu, jak pomalu své obrazy maluje a s jak velkým prostorem galerie se musel vypořádat. Jediným slabším místem jinak velmi zdařilé výstavy by snad mohla být část s obrazcem na zemi. Možná by onomu místu více slušela otevřeně přiznaná bílá plocha – vyhraněná jako „rituální obětina“ pro Kokoliovy obrazy, které teprve vzniknou.


Vladimír Kokolia: To nezbytné z Kokolii

Kurátor: Vladimír Ambroz

Termín: 17. 10. 2018–12. 1. 2019

Místo: Fait Gallery, Brno

www.faitgallery.com