MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 červen

Událost pro nejednu sezonu

Baroko v Čechách v Národní galerii / Národní galerie v Praze podle slov svého ředitele Milana Knížáka považuje za hlavní náplň činnosti co nejdokonalejší prezentaci svých sbírek. Na jaře otevřela v rekonstruovaném Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí novou stálou expozici Baroko v Čechách. Pokud bych ji měla zhodnotit jedinou větou, pak napíšu, že je dobrá. Mám-li k dispozici prostor pro více vět, objeví se už více pohledů a méně jednoznačná mínění.

Základní a nepřekročitelné mantinely výstavy jsou dány tím, že jde právě o stálou expozici Národní galerie, a že tedy je v tom dobrém i tom horším určena možnostmi státní sbírky. Dávno jsou pryč doby, kdy význam této sbírky byl „ústřední“ v tom smyslu, že totalitní stát pobral všechna významná umělecká díla, ať byl jejich majitelem kdokoli. Zápůjčkami je dnes možné obohatit sbírkový fond spíše výjimečně. Volitelným parametrem při prezentaci takové muzejní sbírky je především počet objektů, které se z depozitáře vyberou a vystaví. Možností je široký rejstřík – od pečlivého výběru menšího množství špičkových mistrovských děl až po téměř úplné vyprázdnění depozitáře a zaplnění expozice – a všechny jsou svým způsobem legitimní. Úspěch zvoleného řešení závisí na správné volbě pro daný kontext.

Klíčová volba byla v případě Národní galerie nasnadě, neboť publikum i politická moc od ní v tomto případě očekávají jediné: ukázat na co možná instruktivních příkladech vývoj malířství a sochařství v Čechách od konce 16. do konce 18. století. Sbírky Národní galerie doplněné několika výpůjčkami takový program unesou, ostatně jsou již déle než půl století právě s takovým záměrem budovány. Znamená to však, že se expozice nemůže omezit na výběr nejkvalitnějších děl, ale musí ukázat i lepší průměr, přesněji řečeno tvorbu, která je významná z lokálního hlediska, při srovnání s evropskými špičkami však zůstává právě jen lepším průměrem. Nelogické je ale vložení „grafického kabinetu“, spojeného s rudolfínskou částí expozice zjevně pouze povrchní záminkou dobového sběratelství. Divákům obecně navyklým na to, že kurátorským konceptům nerozumějí, jistě neuškodí prohlídka několika vyříznutých středověkých iluminací a Dürerových dřevorytů, ale ke koncepčnímu řešení to má daleko.

Umění jako divadlo

Hlavním autorem expozice je se svými spolupracovníky vynikající znalec barokní kultury a ředitel Sbírky starého umění NG Vít Vlnas. Svou největší zálibu – expozici věnovanou baroknímu vojenství – bude moci naplnit až při výstavě, která je plánována do podkrovních prostor paláce s původním renesančním krovem. Dalším doplňkem se ještě letos má stát stálá výstava barokního uměleckého řemesla a již předem lze litovat, že kvůli institucionálnímu rozdělení bude i nadále zbytečně přežívat historicky nesprávné radikální oddělení „řemesla“ od „umění“.  Přesto jsou v celkové koncepci patrné aktuální odborné názory na povahu a smysl barokního umění. Nikoli už mystičnost, tajuplnost či příslovečné „zvichření citů“, ale promyšlená volba výtvarných strategií, jejichž základním referenčním rámcem byla vizuální a gestická povaha divadla a jejichž cílem bylo názorně předvést vztah vědecky poznávaného přirozeného světa k transcendentnímu světu božího zjevení.

Názorně předvést však neznamená vždy přímočaře zobrazit, ale také třeba vyjádřit absencí či stínem. Typickým barokním výtvarným projevem se stává i reflexe procesu a povahy zobrazování v samém výtvarném díle: například Ukřižovaný z Vliněvsi, řezba z počátku 17. století, má tvář modelovánu podle posmrtné masky, a tak předkládá podněty nejen k úvaze o smrti a životě Ježíše Krista, ale i o „mrtvé“ hmotě a „oživujícím“ umění. Expozice úspěšně překonává modernistický stereotyp vnímání baroka a v souladu s aktuálními uměleckohistorickými interpretacemi alespoň náznakově rekonstruuje původní kontexty pohledu na obrazy a sochy. Situování monumentálních obrazů v simulovaných oltářích může působit poněkud polopatisticky, převýšené sokly skulptur však nesporně nabízejí přinejmenším náznak původního úhlu pohledu, který byl nezbytnou součástí estetického a tvůrčího záměru barokního tvůrce.

Vystavení kabinetních obrazů v původně zamýšlených komponovaných dvojicích či vynikající (tentokrát nikoli panoptikálně prvoplánová) evokace dílenské povahy malby i sochařství plně vynahrazují potlačení chronologické „vývojové“ řady českého barokního malířství a sochařství. Tématem tu není ani „českost“: jestliže jazyková sebereflexe českého etnika v baroku již existovala, dělo se tak výlučně ve sféře literární a rétorické. Výtvarné umění zůstávalo plně na rovině zemské a monarchické identity.

Klimatizace mezi exponáty

Slabé stránky expozice spočívají většinou v nedotažené realizaci, kterou snad bude možné v budoucnu napravit. Výstava je rozmístěna ve třech podlažích, přičemž sochy musely ze statických důvodů zůstat v přízemí. Začíná v nejvyšším podlaží souborem umění doby Rudolfa II., odkud má návštěvník sestupovat směrem dolů. Takové uspořádání je v muzeích celkem běžné, je však třeba návštěvníka na ně zřetelně upozornit a poskytnout mu návod k správnému procházení – jenže právě to ve Schwarzenberském paláci schází. Dobrý orientační systém lze doplnit, stejně jako se snad v budoucnu dočkáme nejen malé kavárny, ale zejména doprovodných tiskovin ve škále od dětských publikací přes populárně psaného průvodce až po vědecký katalog.

Horší je to s architektonickým řešením úpravy paláce od architekta Tomáše Šantavého, které asi zůstane největším nedostatkem celého projektu. Nejde ani tolik o to, že vložené konstrukce výtahu a toalet pro návštěvníky jsou provedeny stejně jako desítky takových zařízení v mnoha a mnoha evropských a amerických kulturních institucích posledních patnácti let – to je „jen“ promarněná příležitost pro originální architektonickou realizaci. Neuvěřitelně arogantně však působí jednotky klimatizační techniky v jednotlivých sálech. Klimatizace bude mít co dělat, zejména v nejvyšším patře bude v letních měsících určitě velice obtížné udržet galerijní klima. Avšak to ještě neopravňuje nikoho k tomu, aby nevzhledně formovaným skříním přisuzoval dominantní postavení ve výstavních sálech, což se jen výjimečně podařilo neutralizovat architektonickým řešením panelů a soklů. Odvolání na nutnost vyjít s požadavky památkové péče jako omluva neobstojí. Rozhodnutí umístit stálou expozici baroka do rekonstruované renesanční stavby bylo pro všechny úrovně realizace od počátku nejdůležitějším východiskem a zadáním.

Příliš mnoho paláců

Osobně považuji za nejproblematičtější část celého projektu právě to, že pokračuje v trendu rozrůstání Národní galerie jako obrovské instituce v dalších a dalších historických budovách, byť v tomto případě v těsné blízkosti budov už obsazených. Pro Národní galerii představuje takové bujení snad přínos ve finančních ziscích na vstupném – v každé budově se platí zvlášť a v nemalé výši. Rozptýlení sbírek v architektonicky významných pražských stavbách minulosti, od Anežského kláštera po Veletržní palác, je přínosem z hlediska efektivního využití těchto staveb, méně už z hlediska Národní galerie, jejích exponátů a jejích návštěvníků. Šetrné a vhodné využívání klášterů či paláců by se nehledalo snadno, naproti tomu koncipovat i stálé výstavy podobně, jako se dělají výstavy dočasné – tedy v neutrálním prostoru s bohatými a variabilními možnostmi prostorového a světelného řešení –, by jistě nabízelo i kurátorům starého umění lepší možnosti. Jenže uvažovat v dnešní Praze o novostavbě Národní galerie je holá utopie a asi nezbývá než se s historickými budovami smířit.

Na všechny zmíněné výhrady návštěvník zapomene, když dojde do posledního sálu a nečekaně stane před výtvarnou událostí nejedné sezony. Čeká ho zážitek, při kterém je docela jedno, že rudý potah panelů je nepříjemně agresivní a že by divák rád měl více informací o jednotlivých dílech i jejich souvislostech. Braunův více než třímetrový Ukřižovaný z letního refektáře kláštera v Plasích diváka porazí a nedá mu vydechnout: kombinace drtivého efektu velikosti a virtuózně výrazové řezby tvoří dílo mistrovské do posledního detailu. Monumentální skulptura byla objevena v Horním Slavkově před dvěma desetiletími a Národní galerie ji získala nedávno, zde je vystavena poprvé. Je-li smyslem veřejného muzea umění nabízet poučení i umělecký zážitek, pak barokní expozice Národní galerie v druhém případě svůj úkol splnila, v prvním k tomu nemá daleko.

 


Baroko v Čechách

Stálá expozice Národní galerie v Praze
místo: Schwarzenberský palác
autor: Vít Vlnas
termín: od 28. 3. 2008
sponzor: UniCredit Bank
www.ngprague.cz