MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 listopad

V umělcově jídelně

Ladislav Šaloun, tvůrce Husova pomníku na pražském Staroměstském náměstí, je znám jako jeden z průkopníků českého moderního sochařství. V uměleckém obchodě se nyní objevilo dílo, které sice není pro tohoto představitele secesního symbolismu nejtypičtější, přesto nebo právě proto si však zaslouží pozornost. Na prodej je vybavení jídelny, které umělec navrhl pro sebe a svou rodinu.

Monumentální pětidílný příborník z dubového dřeva, zdobený bronzovými reliéfy s nápisem ARS LONGA VITA BREVIS a s poprsími ženy a muže, je zajímavý nejen svou účelností a elegancí, projevující se v propojení jednoduchého tvaru se symbolistními reliéfy a v odlehčení prosklenými plochami z tzv. ledového skla, ale i řadou vtipných detailů, ať už se jedná o klíčovou dírku v uchu satyra, nebo úchytku v ústech secesní ženské postavy. To vše dodává užitkovému předmětu rozměr uměleckého díla, aniž by tím utrpěla jeho funkčnost. Příborník patří spolu s jídelním stolem, čtyřmi křesly, dvěma sedačkami, půlkruhovou lavicí a dvěma nízkými skříňkami do souboru nábytku, který roku 1915 Šaloun navrhl pro obytnou část svého ateliéru ve Slovenské ulici na pražských Vinohradech.

Víc než sochař

Ladislav Šaloun se narodil roku 1870 v Praze a s Prahou jsou spojena i jeho nejvýznamnější díla. Sochy tohoto Schnirchova žáka se staly neodmyslitelnou součástí exteriérů i interiérů mnoha pražských staveb. Za všechny jmenujme alespoň Obecní dům, hotel Central nebo Hlavní nádraží. Po první světové válce se stal takřka oficiálním sochařem první republiky. On a Stanislav Sucharda byli nejvyhledávanějšími pražskými dekorativními sochaři a množství prestižních zakázek, které mu byly svěřeny, je úctyhodné. Praha se tehdy přeměňovala ve velkoměsto a Šaloun, její velký milovník a obdivovatel, byl „u toho“. Své výsadní postavení československého sochaře číslo jedna si pak uchoval až do konce života. Krátce před smrtí, umírá v roce 1946, byl ještě jmenován národním umělcem, jedním z prvních.

Šaloun byl také velmi dobrým teoretikem, své eseje o umění publikoval v časopise Dílo a ve svých statích se podobně jako většina symbolistů vyrovnával s dobovými myšlenkovými proudy, především s pracemi Schopenhauera a Nietzscheho, kteří v reakci na převládající pozitivistický racionalismus kladli důraz na iracionální stránky lidské psychiky. V umělecké tvorbě viděl Šaloun vyšší poslání a skuteční umělci pro něj byli ti, kteří „lidskou rukou tvoří zázraky, ať jsou to již katedrály, obrazy, plastiky, umělecký průmysl – vůbec vše, čím se člověk obklopuje a v čem je mu určeno žíti“.

Přestože je Šaloun známý především jako sochař, šíře jeho záběru byla mnohem větší a svědčí o tom, že výše citovaná teze pro něj nebyla pouhou proklamací. Navrhoval knižní obálky, vazby a ilustrace, maloval velká plátna, intenzivně kreslil pastelem i uhlem a dokonce vyráběl i loutky. Divadlo bylo jeho velkou láskou, maloval opony a navrhoval scénické výpravy divadelních her. Již v roce 1899 získal první cenu za dekorativní vázu v soutěži, kterou vypsal časopis Volné směry. O dva roky později navrhl osvětlovací figurativní těleso pro hotel Šroubek v Praze, poté fontánu pro Turkovu nadaci a bronzovou fontánku do interiéru Vzájemné pojišťovny ve Spálené ulici. Do dějin užitého umění se zapsal i kolekcí stříbrných secesních šperků, zdobených českými granáty, nebo různými keramickými realizace, ať už plastikami, nebo dekorativními vázami.

Vinohradský ateliér

Těžko bychom našli příklad, který lépe odráží Šalounův komplexní přístup k tvorbě než jeho vinohradský ateliér, dokončený roku 1911. Stavba ve stylu pozdní geometrické secese s mnoha symbolistními prvky a s účelně rozvrženým interiérem je názornou demonstrací pojmu Gesamtkunswerk. Poté co Šaloun v roce 1901 vyhrál veřejnou soutěž na pomník Mistra Jana Husa, rozhodl se opustit svůj tehdejší ateliér na Václavském náměstí, který byl pro realizaci největšího pražského pomníku prostorově nedostačující, a nechal si z peněz za tuto mimořádnou zakázku postavit podle vlastního návrhu nový ateliér. Ve 30. letech byl ateliér doplněn o funkcionalistickou obytnou přístavbu podle návrhu Šalounova zetě, architekta Josefa Černého.

Velký a malý ateliér s vestibulem doplňovalo na jižní straně, orientované směrem k zahradě, technické zázemí, byt správce a také velký salón a slovácká jizba, doklad Šalounova přetrvávajícího zájmu o národopis. Jak uvedl v časopise Umění v roce 1980 František Šmejkal, Šaloun si navrhl i kompletní vnitřní zařízení: „od nábytku s bronzovými reliéfními výplněmi přes lampy, textilie, až po mramorovou vodovodní výlevku s dekorativním maskaronem na kohoutku.“

V ateliéru se setkávala společenská elita té doby. Šalounova vnučka paní Dagmar Došková upřesňuje, že tam „chodili bez výjimky všichni, co něco znamenali, přičemž zastoupení hostů šlo napříč profesemi, objevovali se tam politici, umělci, vědci i novináři, častými návštěvníky byli třeba Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Kraus, Alfons Mucha, Ema Destinová, Karel Čapek a spousta dalších“. Pověstný byl i „okultistický sklep“, na který ve svém díle vzpomíná Josef Váchal. K celkové koncepci patřila i zahrada s bazénem, altánem, kterou Šaloun rovněž sám navrhl a umístil do ní dekorativní vázy a zahradní plastiky. Pečlivě vybral i dřeviny, které měly umocňovat atmosféru: secesní stavbu nejlépe doplňovaly topoly, smuteční vrby a břečťan.

Závěrem připomeňme, že Šalounův počin není v dobovém kontextu nijak ojedinělý, mnozí umělci a architekti si sami navrhovali své vily a zařizovali jejich interiéry podle svých vlastních návrhů, připomeňme alespoň architekty Josefa Fantu a Jana Kotěru nebo sochaře Františka Bílka. Podařilo se jim dosáhnout syntézy všech uměleckých oborů a realizovat tak svou osobitou představu o životním stylu.