MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 září

Vypárané obrysy skutečnosti

Na obrazy Františka Matouška lze nahlížet různými způsoby. Mohou představovat idylické pohledy do neměnnosti každodenního života, dětských her či zachycení anonymní estetiky velkoměst. Pokud se ale rozhodnete proniknout hlouběji do jejich struktury a dáte si práci s rozšifrováním dalších vrstev sdělení, narazíte na znepokojivý podtón, jenž vynáší na světlo skryté aspekty životní reality člověka.

V podkroví malé chalupy na Vysočině, která slouží malíři Františkovi Matouškovi jako letní ateliér, je vystaveno několik rozpracovaných obrazů. Nánosy barev na jejich narušeném podkladovém plátně tvoří spojené provazce vláken a otvory v ploše. Matoušek používá ve své tvorbě již od dob studií na pražské Akademii výtvarných umění originální techniku párání. Podklad obrazu je tvořen džínovinou, kterou lze na rozdíl od klasického plátna párat vytahováním nití z látky a tak tvořit plochy různých struktur i stínovat zobrazené motivy. Vypáraný podklad je pak překrýván barevnými vrstvami v rozdílné intenzitě, čímž vznikají nepravidelné otvory a členitý povrch obrazu.

Pozorovatel z druhého břehu

Místnosti vévodí velký obraz dívenky hrající si na červeném koberci. „Maluji dceru v podobné kompozici již poněkolikáté – rád bych zachytil, jak se proměňuje, jak roste, a po letech ty obrazy vystavil vedle sebe,“ říká jedenačtyřicetiletý malíř, otec dvou dětí. Svět dětí a život s nimi je jedním z témat, která v posledních letech ovládají Matouškovu tvorbu. Obrazy Františka, Nikdo si mě nevšímá, Ovčáci čtveráci nebo Kdo mě dneska hlídá? však nejsou uhlazenou sondou do idylického dětství a bezstarostných her. Vypovídají o rozporech, které v sobě tento svět ukrývá, o jeho neproniknutelnosti pro dospělé, o svébytné a zároveň křehké duši dětí.

Autor se stává pozorovatelem z druhého břehu, často pouhým bezradným kronikářem, jemuž byl odepřen přístup a který si uvědomuje, že rodičovská autorita ho od tohoto světa ještě vzdaluje: „Moje obrazy jsou otiskem mé vlastní reality, výpovědí všedního dne. Objevuje se na nich vše, co život s dětmi obnáší.“ Zdánlivě klidné vyobrazené motivy jsou díky technice párání narušovány rozpadající se tkaninou a nečitelností mnohokrát navršených barevných ploch. Jsou nejednoznačné, plné neklidu a napětí.

Bezprostřední životní skutečnost se objevuje i v souboru obrazů, které vznikly v nedávné době v pražském ateliéru. Autor na nich zachycuje výhled z oken bytu v různé denní době. Jde o stále stejný motiv, přesto se v něm pokaždé projeví duševní rozpoložení určené každodenními starostmi.

Džínový sen

Džínovina slouží malíři jako podkladové plátno nejen proto, že ji lze párat. Pro Františka Matouška, který tuto techniku poprvé představil na výstavě Mrtvé duše v Nové síni roku 1997, je tento materiál symbolem nedosažitelnosti a svobody mladých let v době komunismu, který dodnes neztratil svoji přitažlivost, je neustále živý, všudepřítomný a schopný se neustále proměňovat.

Na prvních džínových obrazech nepoužil žádnou barvu – pouze pomocí párání na nich zpodobnil české ikony předlistopadové scény – Karla Gotta, Helenu Vondráčkovou nebo Jiřinu Bohdalovou. Tento „český pop-art“ byl ironickou poznámkou ke společenským porevolučním proměnám, spojoval sen o svobodě z denimu a tváře notoricky známé z televizní obrazovky.

Důležitý tematický cyklus v tvorbě Františka Matouška tvoří vedle motivů vycházejících z vlastní rodiny a každodenního života také krajiny a městské scenerie. Velkým inspiračním zdrojem je zde pro umělce New York, jenž pro něj přes své politické a společenské proměny v novém tisíciletí stále zůstává symbolem svobody a úniku z provinčních podmínek postkomunistické Evropy. Po několika návštěvách tohoto města stále nabitého atmosférou neutuchající umělecké činnosti vznikly pohledy na čnící výškové budovy zahalené v oparu a zbarvené do červena, jejichž kontury se ztrácejí v nečitelné struktuře proděravěného podkladu, v mizející ploše džínového plátna, ve vypáraných vláknech amerického snu o svobodě.

Otisk životní reality

Obrazy Františka Matouška vznikají často podle fotografií, které však slouží jako pouhý odrazový můstek, jako spojnice mezi realitou a vizí umělce. Jsou z nich vyabstrahovány styčné body skutečnosti, která je dále proměňována. Míra této proměny je závislá mimo jiné na zobrazovaném námětu – je minimální u portrétů, které poskytují umělci nejméně svobody. Někdy je použití předlohy naopak natolik svazující, že je potřeba se jí zcela zříci.

O zeď podkrovního ateliéru je opřen obraz, na němž se nezřetelné dětské siluety rýsují proti svítící obrazovce – klid a soustředění v podvečerním světle v kontrastu s radikálními zásahy do struktury podkladu. „To je jediná chvíle, kdy děti nejsou v pohybu a já je můžu malovat bez použití fotografie,“ vysvětluje Matoušek.

Na zemi leží několik pomalovaných, zčásti vypáraných pláten. Nánosy barev tvoří struktury na neúplné látce. Malíř plátna obrací a na barevné rubové straně ukazuje, jak složitá je někdy cesta k zamýšlenému vyjádření. Finální obraz se pomalu rodí mezi jednotlivými nánosy barvy, odebíráním podkladu a hledáním pevných kontur, které by se mohly stát zrcadlem bezprostřední prožívané skutečnosti.

 


František Matoušek se narodil roku 1967 v Boskovicích. V roce 1993 nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze. Nejprve do ateliéru grafiky k Jiřímu Lindovskému. Odtud odešel kvůli nevyhovujícím podmínkám pro vlastní umělecké směřování do ateliéru k Jiřímu Davidovi, kde v roce 1999 absolvoval. V letech 1995 až 1998 byl společně s Davidem Adamcem, Vilémem Kabzanem, Michalem Novotným a Jakubem Špaňhelem členem umělecké skupiny Luxsus, která jako generační uskupení reagovala prostřednictvím ironických karikatur současných jevů na proměny hodnot porevoluční konzumní společnosti.

Za studií na Akademii vznikla i jeho osobitá technika párané džínoviny, kterou malíř neustále rozvíjí. Jeho první samostatná výstava proběhla v roce 1998 v galerii Na bidýlku v Brně. Zúčastnil se například skupinových výstav Luxsus v pražské galerii MXM v roce 1997, Retroperspektiva v Domě pánů z Kunštátu v Brně v roce 2003, Malíři 03 v klatovské galerii U bílého jednorožce nebo nedávné výstavy Resetting  – Jiné cesty k věcnosti v Galerii hlavního města Prahy. V současné době ho zastupuje kuřimská galerie Ad astra.