MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 říjen

Zdeněk Daněk

  • Datum / 08. 10. 2012
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Pere se v něm konceptuální myšlení a přírodní realismus, který byl „in“ před dvěma sty lety. Jméno jako by ho předurčovalo k tomu, aby měl rád Buriana a maloval obrazy zvířat. On si ale kromě toho pohrává i s animovaným filmem nebo tetováním. Ekologické myšlení se v něm probudilo do té míry, že pracoval s barvami, které zjednodušeně řečeno čistí vzduch.

Asi není třeba zdůrazňovat, že realisté nemají v 21. století mezi výtvarnými umělci na růžích ustláno. Působí jako anachronismus, a co hůř, většinou navíc umějí malovat. Může se zdát, že v době, kdy má fotoaparát v mobilu každý školák, je realistická krajinomalba nošením dříví do lesa, ale asi to tak úplně nebude. „Nejhorší je,“ svěřuje se Zdeněk Daněk, „když mi řeknou, že je to krásný jako fotka… Přitom pro mě je rozdíl mezi snímkem a obrazem zásadní. Malba má smysl jen jako přímá zkušenost, jakmile mám fotku, už nemá smysl ji přemalovávat.“Zdeněk Daněk (1977) začal malbu studovat na VŠUP u Pavla Nešlehy, pak se rok věnoval filmové a televizní grafice u autora filmu Na půdě Jiřího Barty, aby skončil na AVU v ateliéru klasické malby Zdeňka Berana. Upozornil na sebe už během studia. Jeho výjevy malované z pohledu zvířat byly jako z jiného světa a obraz z roku 2001 s názvem Na čekané, na kterém se jelen a zajícem zpovzdálí dívají na autonehodu, je dodneška synonymem jeho tvorby.

Po nich vznikl cyklus Paseky, který kombinoval krajinomalbu a bondáž, tedy erotickou techniku spočívající ve svázání partnera. „To se tu zrovna objevil internet,“ vzpomíná Daněk. „Měl jsem chuť namalovat si fantasy, jako dělá třeba Valejo. Zároveň mě ale zaujala brutálnost jarních pasek v lese. Je to opravdu ,paseka‘, co zůstane po těžbě dřeva. Přitahovala mě ta brutální otevřená rána v lůně zdravého lesa a líbila se mi představa, že lidi, který vzrušuje utrpení, by si s tím mohli rozumět. Chtěl jsem udělat cyklus skoro romantických obrazů, kde se budou v popředí střídat postavy, které tam jakoby nepatří. Jsou myslí někde doma ve městě a v pozadí se budou měnit vykácené paseky. Myslel jsem, že když bude těch maleb víc vedle sebe, že se budou jakoby prolínat a proskakovat mezi sebou. Ale musím říct, že mě každý obraz tak vtáhl, že jsem na to rezignoval.“

Diplomoval už zase čistou krajinomalbou, tentokrát extrémně širokoúhlými formáty 15 x 120 cm. Sérii cirka deseti obrazů pojmenoval Hledání moudrého místa a kompozice tam zase určovala zvířata. „Každej den jsem šel do práce na posed a co přišlo, to jsem namaloval,“ přibližuje prozaicky. „K přírodě obecně mě vedli rodiče, později na škole jsem si prohlížel knížky s mysliveckýma fotkama, třeba Zelené ticho od Jaromíra Tomečka, a přišlo mi to legrační, tak jsem to začal malovat,“ naznačuje, jak našel své osudové téma.

V roce 2007 vytvořil cyklus Uprostřed, kterého si zatím cení asi nejvíc, protože jde o spojení několika zásadních věcí, které se u něj před tím objevily; je tam výrazný horizont, zvířata i jejich příběhy. Čtyři obrazy instalované do čtverce zachycují jedinou situaci z různých úhlů s cílem vytvořit dojem prostoru. „Je to jako matrix,“ vysvětluje malíř. „Zvířata žijí v přírodě v neustálém nebezpečí, a tak i na každé z těch desek nějaké číhá. Třeba zajíc se kochá západem slunce, ale zezadu na něj z druhého obrazu nalétává sova, ohrožená pro změnu bouřkou. Scény jsou navíc vizuálně propojené. Na některých obrazech je vidět i část jiného výjevu.“

V posledních letech chodí Zdeněk Daněk přes léto malovat do staré obory v Cholticích, mezi stromy, kterým je i osm set let, kde před napnutým plátnem před více než stoletím stával i Bedřich Havránek. „Je to vlastně dokumentární plenérová malba,“ vykládá. „Když se mě někdo zeptá, proč to radši nevyfotím, odpovím, že to neumím, nemám na to trpělivost, a navíc při malování můžu trávit dlouhé týdny v lese. Lidi dneska jinak nemají moc důvodů, proč tam zůstávat. Já osobně navíc maluju jen při určitým počasí. Musí být pod mrakem a ideální je, když je při tom jasno, to je pak v lese jako v pokojíčku. No, ale takový jsou třeba tři dny za léto.“

Nadprodukcí tedy jeho tvorba zatím netrpí. „Ideálem je Vermeer – čtyřicet dokonalých obrazů za život –, jenže pak je tu třeba Burian, kterého mám taky rád, a to je naopak patnáct tisíc kreseb,“ povzdychne si. Náklonnost k práci Zdeňka Buriana mu jako většině kluků zůstala z pubertálních let a právě fenomén Burian se letos stal i předmětem jeho malířského zájmu. „Všichni ho znají, a přitom nikdo moc netuší, jak ty svoje kvaše přesně maloval. Zabývat se tím delší dobu je nesmysl, ale řekl jsem si, že měsíc tomu dám. Samozřejmě se to protáhlo,“ konstatuje trochu provinile novopečený autor postulátu Zvýšení atraktivity uměleckých děl pomocí techniky Zdeňka Buriana a také svérázných burianovských abstrakcí, které vyplynuly ze zkoušek osobité techniky. Na základě „zatraktivňujícího“ textu dostalo novou podobu třeba Kupkovo Kosmické jaro, Picassova Dora Maar nebo jedna z dokumentačních fotografií slavné Beuysovy  performance s kojotem I Like America and America Likes Me.

„Prostě se snažím bejt zároveň krajinář a zároveň současnej umělec,“ uzavírá s úsměvem Zdeněk Daněk, který momentálně začíná čekat na příští léto a k tomu si v mysli pohrává s otázkou, jestli by burianovsky vymalovaný Milan Knížák při svém Kamenném obřadu z roku 1971 let vypadal jako pravěký lovec.