MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2016 březen

Aj Wej-wejův Zvěrokruh

  • Datum / 08. 03. 2016
  • Autor / Lomová Olga
  • Rubrika / zprávy

Praha – V Národní galerii v Praze, či přesněji před ní, vystavuje Aj Wej-wej, čínský umělec považovaný za jednoho z nejvýraznějších autorů současnosti. Před budovou moderní sbírky Národní galerie nainstaloval dvanáct bronzových soch zvířecích hlav reprezentujících čínský zvěrokruh. Tato v zásadě komorní instalace se nedá srovnávat s velkou Ajovou výstavou, která probíhá v Austrálii a stvrzuje jeho výjimečné postavení na mezinárodní scéně například tím, že zde vystavuje po boku Andyho Warhola (National Gallery of Victoria). Zvěrokruh v Praze je také méně okázalý i méně provokující než současná instalace čtrnácti tisíc záchranných vest připevněných na sloupy staré koncertní síně v Berlíně v reakci na uprchlickou krizi a jako připomenutí lidskosti, která by se neměla „vytrácet z lidských srdcí“.

Lidé si kladou otázku, co je na Aj Wej-wejovi tak mimořádného a jestli všechna jeho sláva není jen mediální humbuk. Médiím se lépe než o umění samém píše o Aj Wej-wejově kritice čínského režimu, o jeho pronásledování a hrdinství. On sám umí pracovat s médii a dělá to především proto, aby svým uměním mohl ovlivňovat svět a měnit jej k lepšímu. Je veden přesvědčením, že všichni lidé mají právo na život, bezpečí, důstojnost a svobodu a touto v zásadě jednoduchou životní filozofií získává sympatie v Číně i mimo ni. V roce 2015 za svůj umělecký aktivismus získal (spolu s Joan Baez) čestný titul Amnesty International Velvyslanec svědomí.

V souvislosti s pražskou instalací se Milan Knížák nechal slyšet, že Ajovo umění je jen konfekce. Mnozí jiní váhají, zda čínskému umělci vzhledem k jeho původu mohou vůbec rozumět. Čeští výtvarní kritici se do článků o Ajovi nehrnou a zaslechla jsem názor, že o něm pořádně může psát jen sinolog. Aniž bych se vzdávala své výhody, že vím o čínských dějinách a kultuře víc než většina našich výtvarných kritiků, musím konstatovat, že na Aj Wej-weje není třeba chodit přes výklad o čínských reáliích.

Aj Wej-wej sice pochází z Číny, země odvolávající se ke starobylé historii a kultuře, jeho umění však vyrůstá z kulturního vakua, do kterého Čína upadla ve druhé polovině 20. století. Zásadní umělecké podněty získal až během pobytu v USA, což ale neznamená, že by mechanicky napodoboval to, co před ním dělali jiní na Západě. Není zatížen žádným kulturním dědictvím a ke světu i k umění přistupuje zcela svobodně, bere si odtud, co se mu zrovna hodí, a to přetváří podle svého. Stejně svobodně by měl k jeho dílu přistupovat i divák: těšit se materiálem a řemeslem srozumitelným každému, usmívat se nad hravostí nápadu, nechat se znejistět náhlou disharmonií a přemýšlet, co všechno to může znamenat. Divák má naprostou svobodu dosazovat si do Ajova díla vlastní významy spoluutvářené tím, co se děje kolem něj a o čem se dozvídá v médiích. Čínský kontext většiny jeho děl, to jsou především události, o nichž se psalo i v našich novinách, jako byly tisíce mrtvých dětí během zemětřesení v S’-čchuanu v roce 2008.

Takto koncipované dílo nemá pevný a provždy daný význam, trvá ve své materiální podobě, ale jeho výpověď se mění podle toho, co je právě aktuální. Proměnlivost významů je výrazem proměnlivosti světa. Zvěrokruh vznikl v Pekingu, když si Aj Wej-wej chtěl rýpnout do nacionalistických vášní podporovaných čínskou vládou kolem dražby dvou hlav ze skupiny zvířat zvěrokruhu původem z císařského paláce za Pekingem navrženého v 18. století jezuitskými misionáři. Když byl poprvé vystaven ve Spojených státech, připomněl barbarství vojenského tažení proti Číně v polovině 19. století, kdy palác vydrancovali Angličané společně s Francouzi. Při další instalaci zase zvířata zvěrokruhu udělala dlouhý nos na bombastické pomníky, jaké obvykle kralují veřejnému prostoru. V Praze Aj Wej-wej myslel na promáčené a prokřehlé uprchlíky připlouvající na člunech k ostrovu Lesbos a zvířecí hlavy na chvíli zahalil do zlatých termofólií. V logice Ajovy estetiky permanentní změny si můžeme volnou asociací třeba představit, že kohout před Národní galerií Milanu Knížákovi poťouchle připomíná, jak kdysi vyzýval kolemjdoucí, aby „při procházení kolem tohoto místa kokrhali“.