MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2010 duben

Anna Hulačová

Jako punková verze lidové písně mírně říznutá buddhismem působí tvorba pětadvacetileté Anny Hulačové. Výsledek kupodivu není roztříštěný, ale naprosto originální, hluboký a nakažlivě radostný.

Mladou umělkyni jsme mohli poprvé vidět na loňské Essl Award jako královnu s korunkou na hlavě a kufrem z přírodní houby v ruce. Když se kufr otevřel, uvnitř byl precizně vymodelovaný hrad. „To je království, které si každý nosí v sobě,“ komentovala tehdy své dílo. Kufr a fotografie v galerii byly přitom jen stopou po performanci, kterou Hulačová s uvedenými pomůckami uskutečnila na dětském hřišti.

Další výrazný počin vystavila na podzim v Galerii Jelení. Šlo o videozáznam akce, při níž si čerstvě ostříhaná autorka pomazala hlavu šrotem a nechala si ji „vyčistit“ od krávy, kterou chovají její rodiče na rodinné farmě u Blatné. Sklonění ke zvířeti, které je v mnoha kulturách posvátné, mělo charakter obřadu. „Kráva to brala opravdu poctivě a svým drsným jazykem mi vylízala na hlavě lysinku,“ přiznává Hulačová. Pokusy o sblížení s živočichy mají zkrátka svá úskalí. To si autorka ověřila, už když se pokoušela zobat s holuby na pražském hlavním nádraží, k čemuž ji inspiroval vietnamský veterán z filmu Birdy, přesvědčený o tom, že je pták.

V únoru Hulačová na klauzurách ateliéru Jiřího Příhody představila svoji babičku. Hlavu jí vymodelovala ze dvou druhů hlíny, kterou protlačila zdobítkem na cukroví, a místo vlasů jí dala stébla obilí. Stařenka s jednou rudou a druhou šedou tváří, ověnčená čelenkou z obilných vlasů, tak získala značně divoký indiánský vzhled. Nebyla to náhoda. Hulačovou vždycky zajímaly domorodé kultury a ve hře bylo navíc staré spojení ženy s „pasivní“ zemí. Dva druhy hlíny zastupovaly babiččinu rodnou půdu a zemi z místa, kam se přistěhovala po svatbě.

Poslední výrazný objekt se objevil minulý měsíc na výstavě v ústecké galerii NF. Jmenuje se Laputa a byl zhotoven ze zbytků kachního peří z rodinné farmy. Peří vytváří hnízdo pro bájný ostrov vyrobený ze sádry, jehož špičku symbolicky tvoří pichlavý kaktus. To vše je zavěšeno žlutými provazy nebo paprsky ke kulatému slunci na stropě. Ani Laputa není náhoda. Autorka má ráda sci-fi a vycházela z filmového zpracování Gulliverových cest od japonského režiséra Hayao Miyazakiho. Zdá se, že její uvažování dlouhodobě směřuje od země a hmoty (hlína, obilí) k imaginaci a nebi (ptáci, peří).

Hulačová se vyučila, podobně jako její otec, restaurátorkou dřeva. Práce s přírodním materiálem je pro ni samozřejmá, stejně jako respekt k lidové řemeslné tradici. To jsou však pouze základy pro další významové hry a posuny, díky nimž je její tvorba výjimečná. Po střední škole nastoupila na Akademii výtvarných umění, a to nejprve do sochařského ateliéru Jaroslava Róny, kde s chutí modelovala. Poté studovala u dvou hostujících profesorů. U Magdaleny Jetelové začala intenzivněji sledovat současné umění a u Zbigniewa Libery si vyzkoušela kolektivní performance a práci s prolínáním různých nábožensky nebo politicky zatížených symbolů (hákové kříže z perníku na vánočním stromku). Loňské jaro prožila na univerzitě ve skotském Aberdeenu, kde v rozkvetlé krajině vytvořila soubor Narcismus, a podzim strávila v ateliéru Jiřího Příhody. Tento semestr ji čeká workshop s kontroverzní vídeňskou skupinou Gelitin, která nyní na AVU hostuje. Ke svým profesorům Hulačová nechová přehnanou úctu, bere je jako rovnocenné partnery. Studium proto jen mírně stáčí cestu, která vychází především z jejího vnitřního království.

Kdyby Hulačová udělala pouze to, že po letech vnesla do galerií stébla obilí, úplně by to stačilo. Obilný snop v Galerii Jelení, který vypadal jako výlupek vší lidové tradice, měl ovšem tvar vztyčeného prostředníku. Od autorky lze tedy očekávat ještě mnohá překvapení. Momentálně má v plánu akce, na nichž chce využít své objekty ze štípaného dřeva, a nevzdává ani uctivou komunikaci s našimi zvířecími bratry.