MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 říjen

Bez omluvy

Na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (od 23. do 28. října) bude mít českou premiéru filmový portrét čínského umělce Aj Wej-weje Never Sorry, který byl letos oceněn na festivalu Sundance. Název filmu svým způsobem odkazuje k Ajovu angažmá při dokumentaci dětských obětí zemětřesení v provincii S’-čchuan v roce 2008, jejichž skutečný počet se úřady snažily utajit, i k jeho nekompromisnímu přístupu k vlastní tvorbě.

Aj Wej-wej (1957) patří dnes mezi nejslavnější žijící umělce světa. Vystavoval na benátském bienále (1999), Documentě v Kasselu (2007) i v rámci Unilever Series v Tate Modern (2010). Společně se švýcarskými architekty Herzogem a de Meuronem navrhl olympijský stadion Ptačí hnízdo, byl však také prvním slavným Číňanem, který se olympijských her v Pekingu odmítl zúčastnit. Je autorem řady architektonických projektů, soch a performancí realizovaných v Číně i jinde po světě. Také je – nebo alespoň donedávna byl, než ho začala stíhat policie – neúnavným autorem blogů a aktivistou ve věcech svobody slova a práva na spravedlivý proces.Syn revolucionáře

Aj Wej-wej je synem známého básníka a revolucionáře Aj Čchinga (1910–96), který se v době protijaponské války zapojil do komunistického odboje a osobně se znal s Mao Ce-tungem. Po vzniku Čínské lidové republiky se Aj Čching nejprve stal národním hrdinou, následně však byl obviněn z protistranické činnosti a dvacet let pak strávil v pracovních táborech. Malý Wej-wej následoval otce do odlehlých koutů Číny, kde rodina žila v primitivních podmínkách a stále pod dohledem policie.

Do Pekingu se rodina směla vrátit až v roce 1978. Jednadvacetiletý Aj Wej-wej nastoupil na Pekingskou filmovou akademii, po třech letech však na vlastní pěst odjel do New Yorku. Studoval na Parsons School of Design a protloukal se, jak se dalo. Jak sám říká, Amerika jej na celý život poznamenala zážitkem svobody: „Když jednou zažiješ svobodu, už na ni nemůžeš zapomenout.“ Již během pobytu v New Yorku na sebe upozornil svébytnými interpretacemi duchampovských ready-mades, pop-artu i surrealismu.

Po deseti letech se v roce 1993 vrátil do Pekingu. Založil studio FAKE, kde pracuje s týmem pomocníků, a realizoval množství projektů. Vedle vlastních děl kurátoroval přehlídku aktuálních tendencí a v 90. letech vydal tři knihy o současném západním umění: Kniha s bílou, šedou a černou obálkou. Publikace vnesly do čínského prostředí do té doby neznámý pohled na moderní umění a jsou také základním přehledem toho, co je z euroamerického umění důležité pro Aje. Vedle již zmiňovaného dada a surrealistů se jedná o postmodernu 80. let, včetně Koonse i staršího Warhola.

Destrukce a komunikace

Trojice fotografií z roku 1995 zachycuje Aje, jak upustil hliněnou vázu z období dynastie Han, tedy z 3. století před naším letopočtem, která se na posledním snímku tříští na malé kousky. Akt vandalství, prvoplánová provokace, nebo silný společenský komentář? Obrazový záznam až komiksových kvalit patří mezi umělcovy nejčastěji reprodukované práce. Na první pohled radikální společensky kritické gesto, leitmotiv všeho, co Aj Wej-wej dělá, kondenzovaná esence jeho práce. Co konkrétně však toto gesto říká? Je to snad přímý útok na čínský nacionalismus pyšnící se tisíciletou historií? Nebo komentář neúcty k historii a ničení památek? Proklamace touhy zbavit se břemene minulosti?

Akce se uskutečnila v konkrétních historických souvislostech, její dokumentace však vstupuje do souvislostí nových – čínských i mezinárodních. Téměř třicet let před tím, než Aj upustil na zem starožitnou vázu, v Číně zuřila Kulturní revoluce, kdy ničení památek minulosti se mělo stát nástrojem k vytvoření světa budoucnosti. Deset let po uskutečnění akce byl systematicky ničen starý Peking, který musel ustoupit olympijským hrám. Fotografie samy o sobě vynikají perfektním provedením a zachycují graciézní pohyb, krásu okamžiku, lehkost zkázy. Aj Wej-wej říká, že ničení nás obklopuje, ať už se mu snažíme zabránit, nebo jej naopak podporujeme. Bez ničení podle něj není vznikání.

Zatímco roztříštěná váza po akci zmizela ve smetí, na starších urnách z období neolitu Aj Wej-wej provedl výrazně materiálnější znásilnění historie. Řadu pravěkých reliktů Aj pomaloval křiklavými barvami nebo na ně vyryl nápis Coca-Cola (1994). Jedná se o jejich zničení? Nebo zkrášlení a řekněme modernizaci pro vkus současného diváka? Či využití památek pro účely všudypřítomné reklamy? Musíte si vybrat sami a ke „správné“ odpovědi vás nedovedou ani Ajovy bohatě poskytované rozhovory, v nichž na tyto dotazy odpovídá pokaždé jinak. Právě otázky, které Ajova díla kladou, jsou silným momentem jeho prací. Komunikace otevřená různým pohledům je to, o co umělci jde především: „Snažím se nechápat umění jako tajný kód. Vždy jsem chtěl navrhovat takové věci, aby byly otevřené všem.“

Umělec on-line

Fotografický cyklus Studie v perspektivě vznikal od poloviny 90. let a rozrůstal se až do roku 2010. Zdvižený prostředníček v popředí slavných budov světa symbolizujících kulturní či politickou moc různých zemí (Náměstí nebeského klidu v Pekingu, Eiffelova věž v Paříži, Bílý dům ve Washingtonu). Spontánní a řekněme nedbalá kompozice je vlastní Ajově dokumentární práci. Umělec zachycuje vše, své přátele u večeře, cesty do zemětřesením zničených měst i útoky policistů na svou osobu. Realismus, možnost identifikovat aktéry i naléhavost okamžitosti, vše Aj do svých snímků dostává. Pořízené snímky dříve okamžitě sdílel pomocí internetu, a naplno tak pracoval se silou obrazů ve veřejném prostoru.

Až do svého zatčení v roce 2010 se Aj Wej-wej intenzivně věnoval natáčení dokumentárních filmů. Na internetu zpřístupnil desítky nahrávek, od poetických snímků sledujících život početné skupiny koček, která jej obklopuje (a někdy mu i pomáhá při vymýšlení projektů), až po reportáže upozorňující na korupci. Do otevřeného konfliktu s čínskými úřady se poprvé dostal v souvislosti s  již zmiňovaným zemětřesením v S’-čchuanu, kdy systematicky upozorňoval na zbytečnou zkázu velkého počtu školních budov, při jejichž výstavbě byly zanedbány bezpečnostní normy. V těchto dokumentech, na svém blogu a Twitteru Aj mluví za lidi ze svého okolí, kteří se často bojí říci či vůbec vidět to, co je nasnadě.

O umělcových internetových zápiscích lze uvažovat jako o určitém typu dokumentace každodennosti. Ti, co sledují umělcův blog a Twitter, o něm mluví jako o učiteli Ajovi, který promlouvá za obyčejné lidi. „Blog mi dává možnost říkat pravdu. Občas mi něco přijde opravdu směšné, a tak napíšu pár řádků,“ říká Aj Wej-wej s charakteristickým zlehčením. Jindy ale se vší vážnosti mluví o internetu jako požehnání pro Čínu, nástroji komunikace, který překonává bariéry a proměňuje společnost.

Nikdo není sám

Podobně jako při vyšetřování obětí zemětřesení v roce 2008, kdy Aj Wej-wej spolupracoval s desítkami dobrovolníků, kteří mu pomáhali hledat jména mrtvých dětí, také u vytváření soch a instalací Aj využívá schopností jiných. Realistické sochy zvěrokruhu jemně vyškrábal do sádry mladý sochař, který v dokumentu Never Sorry sám sebe označuje za Aj Wej-wejova „nájemného vraha“, jeho prodlouženou ruku. Slunečnicová semínka pro Tate Modern ručně modelovalo a malovalo 1600 obyvatel města Ťing-te-čen, tradičního centra výroby porcelánu v Číně. Spolupráci Aj očekával i od návštěvníků Turbine Hall, kteří se po semínkách měli procházet a individuálně je zkoumat. Ostatně již samotná podstata umění postaveného na otevřenosti pro všechny a na nutnosti sdílet informace je založena na myšlence spolupráce umělce a jeho publika.

V této souvislosti můžeme mluvit o dvou rovinách spolupráce – lidské a řekněme řemeslné. Přísné oddělení není možné, protože i ti, kteří pečlivě montují jednotlivé dílky skládaček podle Aj Wej-wejova návodu, jsou něčím více než pouhými řemeslníky. Aj se obklopuje lidmi, kteří chtějí být součástí jeho světa, kteří věří jeho projektům a sdílí s ním i potřebu uskutečňovat ve společnosti demokratické principy. Odlišovat ty, kteří mu pomáhají manuálně (a jsou za to placeni), a ty, kteří se stali fyzickou součástí jeho instalací, nemá smysl. Vzájemná interakce mezi umělcem a jeho spolupracovníky vždy probíhá na vícero rovinách. „Být naprosto nezávislý není možné, stejně jako jeden lidský život sám o sobě není úplný, je nutně součástí jiných životů,“ dodává Aj.

Síla umění

Řada čínských umělců známých na Západě vystavuje ve své zemi jen s obtížemi a jejich zahraniční úspěch má minimální dopad na domácí dění. Narážky a možný kritický obsah jejich prací se na druhé straně v cizím prostředí snadno proměňují v romantické a exotické výjevy z neznámé Číny. Vztah k místu mizí, společenskou kritiku nahrazuje estetizující vnímání a dílo ztrácí na razanci. Aj Wej-wejova pozice je výjimečná i v tom, že dokáže stejně tak oslovovat čínské i mezinárodní publikum. Díla postavená na myšlence otevřenosti všem, komunikace dotvářející a proměňující významy tak v novém prostřední silně rezonují s novými problémy.

V době, kdy jsme systematicky přesvědčováni, že život v Číně je čím dál tím lepší a že lidská práva jsou méně důležitá než ekonomické zájmy, je nám v dokumentu Never Sorry předkládán portrét umělce, který je ochoten za svobodu a demokracii bojovat všemi možnými prostředky a s nasazením vlastního života.  Aj Wej-wej je bezesporu novodobým hrdinou. Zásadový přístup k tomu, co znamená být občanem, a především potřeba říkat nahlas, co si myslí, jsou nedílnou součástí jeho umění. „Člověka dělá člověkem schopnost mluvit. Když lidé mlčí, zbavují se svého lidství,“ říká Aj Wej-wej ve filmu. „Je to společnost, která všechna práva a štěstí člověka obětuje zisku,“ charakterizuje současnou Čínu Aj. Silná rezonance jeho díla všude ve světě napovídá, že obrana lidských hodnot proti systému, který je drtí, se netýká jen Číny. Dokument Never Sorry nám tak připomíná, jak silnou zbraní je umění a čím vším může a snad i má být.

 


Never Sorry / 2012

režie: Alyson Kleyman
www.aiweiweineversorry.com