MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2014 červen

Fotbal jako divadlo

  • Datum / 06. 06. 2014
  • Autor / Winter Tomáš
  • Rubrika / dílo měsíce

Fotbalové mistrovství světa v Brazílii, které začne ve čtvrtek 12. června utkáním domácí Brazílie s Chorvatskem, bude jistě masově sledovanou událostí. Fotbal přitom nevyvolává emoce a reakce jen u sportovních fanoušků, ale i u výtvarných umělců, kteří pracují s fotbalovými náměty ve svých dílech. Pozoruhodným příkladem z českého prostředí je obraz Nedělní odpoledne. Namaloval ho Karel Holan v roce 1920, kdy ještě studoval na pražské akademii. Přestože je jedním z jeho nejranějších děl, po formální i námětové stránce dobře vystihuje obecnější umělecké tendence, které se objevily po první světové válce.

Válečná traumata relativizovala dřívější politické, sociální i umělecké ideje avantgard před rokem 1914. Nastupující generace mladých umělců se programově odvracela od předválečných -ismů a hledala jiné způsoby vyjádření. Holanův obraz toto úsilí dokládá. Namísto staršího expresionistického a kubistického tvarosloví našel oporu v realistické primitivistické formě. Ta velice úzce rezonovala s programem nového proletářského umění, o něco později formulovaného básníkem Jiřím Wolkerem a hlavním teoretikem Devětsilu Karlem Teigem.

V letech 1921–22 Teige ostře kritizoval předválečné umění jako bezobsažné a formalistní. Pod vlivem revolučních událostí v Rusku se upínal k utopické představě nápravy společnosti cestou proletářské revoluce. Umění mělo tuto tendenci bezprostředně reflektovat. Namísto individualismu se mělo tendenčně obracet k „lidovým“ sociálním vrstvám a odpovídat požadavkům proletariátu, který podle Teiga kulturně žil četbou dobrodružné literatury, návštěvou cirkusů a varieté, sledováním amerických filmových grotesek, lidovými veselicemi a nedělním fotbalovým zápasem. Ačkoli si Teige uvědomoval pokleslost těchto projevů, považoval je za nejpřirozenější výchovné prostředky, z nichž se musí nové proletářské umění poučit.

Teigova zmínka o fotbale nebyla náhodná, jelikož právě tento sport zažíval po roce 1918 nárůst divácké popularity. Díky rychle stoupající návštěvnosti jednotlivých utkání se stal masovou zábavou, přestože část společnosti fotbal stále odsuzovala jako demoralizující prostředek, snižující kulturní úroveň, či přímo probouzející nejnižší lidské pudy.

Holanův výjev, příznačně situovaný na městskou periferii, ukazuje, že návštěva nedělního fotbalového zápasu byla v té době způsobem trávení volného času mužů i žen. Kromě fotbalu navíc zpřítomňuje i dobovou popularitu dalšího Teigem jmenovaného projevu: cirkusu. Právě cirkus a fotbal, respektive sport, se stal v duchu Teigových myšlenek předmětem obsáhlejších úvah divadelního režiséra a člena Devětsilu Jindřicha Honzla. V cirkusu i sportu viděl přítomnost dramatické skutečnosti, která není předstíraná, o což má usilovat i soudobé divadlo. Zvláště sport se mu stal opravdovým „lidovým“ divadlem a v tomto duchu také hodnotil jeho prospěšnost.

V textu s výstižným názvem Divadelní projevy ulice z roku 1923 Honzl dokonce anuloval ozdravnou funkci sportu a jeho vliv na rozvoj fyzických vlastností ve prospěch zdůraznění masové recepce a poetických kvalit sportovních klání: „Sport je zásluhou osvětářů, lékařů a profesorů tělocviku nepochopen. Sport je divadlem. Není známkou zdravého století. Nemylte se. Úspěchy sportu nejsou v tom, že mnoho lidí hraje tenis. Význam sportu spočívá v tom, že tisícové zástupy navštěvují mače. Sport není zdravým projevem organicky zdravého jedince ve společnosti. Sport je organickým příznakem nemocných let. Sport je předmětem básnivosti lidské.“

Honzlovy myšlenky o sportu rozvinul v prostředí devětsilské avantgardy v polovině 20. let Teige, když vystoupil s konceptem poezie pro všechny smysly. Ta již však byla úsilí Karla Holana značně vzdálená. On a jeho generační druhové – malíři Miloslav Holý, Pravoslav Kotík a sochař Karel Kotrba, tvořící tzv. Sociální skupinu Ho-Ho-Ko-Ko – zastávali nadále pozice blízké ranému Devětsilu. V kolektivním manifestu K tendenci současného umění, otištěném v roce 1924 a podepsaném Holanem, se umění mělo stát „živým produktem současnosti, zářivým ukazatelem budoucnosti, spolubudovatelem nových řádů, životních forem, ztělesňovatelem všech zdravých žádostí“. „Tvrdím,“ pokračoval Holan, „že ono půjde v prvních řadách k přestavbě světa a že tak bude činit 1. tendenčně, 2. v rovnováze s formální dokonalostí a 3. řemeslně poctivě.“ Je zřejmé, že umělcův raný obraz Nedělní odpoledne tyto myšlenky již předjímal.