MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2016 listopad

Jakub Tomáš

  • Datum / 07. 11. 2016
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Vizuální umělec, který tradiční malbou překračuje hranice tradiční malby. Realista schopný posunout vnímání závěsného obrazu, otevřít ho směrem ke koláži, instalaci nebo architektuře a malebnými prostředky neustále pokoušet jeho limity.

Obsese kresbou se u Jakuba Tomáše (*1982) probudila už v dětství. K tvůrčímu směřování v pravém slova smyslu se poprvé dostal na Střední uměleckoprůmyslové škole v Heleníně, zaměřené na design oděvu a módních doplňků, ale brzy zjistil, že ho ve skutečnosti zajímá něco trochu jiného. „Hledal jsem skulinu, jak se už tehdy soustředit na malování,“ vypráví. Po maturitě začal nejdřív studovat na plzeňské Pedagogické fakultě, aby vzápětí přidal i AVU. „V Plzni mě ovlivnil hlavně Vladivoj Kotyza, ač malíř, na mě zapůsobil především právě kresbou, která se pro mě od té doby stala primárním nosičem ideje. Naučil jsem se díky němu skrz ni koukat a přemýšlet jejím prostřednictvím,“ vysvětluje Jakub Tomáš.

Jakkoli se pro něj v té době stala kresebnost zásadní a kresba přirozeným vizuálním jazykem, pořád v sobě „dusil pokušení kolorismu“. Také v ateliéru u Vladimíra Kokolii, kam se z Plzně dostal zároveň s dalším výrazným malířem své generace Ondřejem Basjukem, ale hrála barva spíš podružnější roli. „Každopádně to byla dobrá dvouletá lekce,“ potvrzuje. „Významná minimálně v tom, že nás s asistentkou Šárkou Trčkovou vedli k tomu, abychom věci promýšleli do hloubky, nepluli po povrchu. U Sopka, kam jsem pak přestoupil, to bylo vlastně skoro naopak,“ usmívá se. „On působil spíš jako takové mentální fluidum ateliéru, moc toho neřekl, ale vytvářel potřebné klima. V komunikaci ho víc než dobře zastoupil Igor Korpaczewski.“ V té době ale už Jakub Tomáš nejprve strávil rok v Londýně a pak se v podstatě vrátil na Vysočinu, odkud pochází, a do Prahy jezdil jen na konzultace.

První velká příležitost přišla v roce 2011, ještě během studia, v podobě samostatné výstavy pro Galerii hlavního města Prahy z cyklu start-up s matematickým názvem S = π.r², která vzbudila vlnu pozornosti. Tu způsobily už neobvyklé formáty obrazů. Vzoreček pro výpočet obsahu kruhu v sobě skrýval kód zdůvodňující jejich podobu. „Ke konci školy jsem měl k obrazu celkem problematický vztah,“ vysvětluje Jakub Tomáš. „Potřeboval jsem se nějak zbavit konvencí, které se k němu vázaly. I proto jsem se pustil do kruhových pláten, a právě tahle rovnice v sobě zahrnuje formát i obsah. Já chtěl dosáhnout zdravého poměru obojího.“

Ve skutečnosti už od té doby řešil obraz jako problematiku scény. Načal ji ve svém prvním zásadním cyklu Kina (2010), který naznačuje, že inspirace od počátku přicházela i z jiných oblastí uměleckého vyjadřování, jako jsou právě film nebo divadlo. Ne náhodou byly také jeho zaoblené formáty, kromě zorného pole člověka, volně odvozené z tvarů antického amfiteátru. „Divadlo mě koneckonců ovlivňuje i v tom, co dělám dneska,“ uvažuje Jakub Tomáš. „Snažím se vyhýbat teatrálnosti, ale hodně ve své malbě pracuju se scénickými prostředky.“ Před tím zachycoval jednu celistvou komponovanou scénu podle živého modelu, snímků nebo koláže obrázků z internetu, ale tradiční vidění ho postupně přestalo zajímat, stejně jako omezení vyplývající z plochosti a danosti fotografie.

To ho v roce 2013 přivedlo k myšlence vytvářet z ní prostorový objekt, a teprve ten pak přemalovat. Tak se začal věnovat svým prvním vizuálním skládačkám. Také ony měly blízko k divadelní atmosféře, především kulisám. Mohou ale evokovat i dětské slepovací modely z papíru a možná i princip oděvního střihu, který z plošných jednotlivostí staví 3D celek. Prostorovou relativizaci obrazu významným způsobem předznamenala výstava Ohledání místa (2013) v pražské galerii k.art.on., která názorně proměnila plošné iluzivní zachycování motivu ve smyslu otevřeného okna do vrstevnatých poloreliéfních objektů. Souběžně s ní už ale Jakub Tomáš maloval svá nová skládaná „figurální zátiší“.

Se změnou vizuální stavby obrazu přišla i proměna obsahová, která znamenala odstup od zachycování reality všedního dne a obrácení pozornosti do sféry historie umění. „Možná to souviselo i s tím, že jsem v té době začal dějiny kultury učit na střední škole,“ uvažuje malíř, jenž se už prosazuje i ve Francii a Rakousku. „Každopádně jsem měl vždycky rád ruskou avantgardu, manýrismus nebo právě metafyzickou malbu, která mohla mít na můj nový výraz v některých ohledech vliv.“ Výstavně se transformace otiskla do série projektů Čistá tabule (Nau Gallery, Praha, 2013), Sen umělcův (Galerie D9, České Budějovice, 2014), Stafáž přítomnosti (Galerie OFF/FORMAT, Brno, 2014) a Paradox lháře (35 m², Praha, 2014).           

V loňském září přišla výstava s všeříkajícím názvem Inventura, připravená pro Novou galerii v Praze, s odstupem doplněná katalogem, která přehledně shrnula vývoj vrstevnaté tvorby Jakuba Tomáše za poslední tři roky. A jak ukazují nejnovější projekty, letos pokročil ve své práci ještě dál, tentokrát hlavně směrem k site-specific. Důkazem je projekt Hanka a Linda pro Galerii Vyšehrad, který reaguje na rukopisně-mystifikační atmosféru místa, ale i následná Hodina kreslení v brněnské Galerii 209. Tam Jakub Tomáš pro změnu svým malířským zásahem otevřel přímo jednu ze zdí.

V současnosti dál pracuje s principem koláže, jako by se ale při tom obloukem vrátil na začátek, tedy ke kresbě. Jen že tentokrát kreslí nůžkami. Mimo to pokračuje ve své scénické skládané malbě, s motivy zasazenými do drobných objektů, pronikáním různých prostředí a nekonečnou zásobárnou reprodukcí a fotografií. „Je mi vlastně skoro jedno, jestli divák vizuální odkazy, které tam jsou, rozklíčuje, nebo ne,“ tvrdí. „Sám je někdy vnímám až zpětně. Prostě se mi tam vkradou během práce. To, co mě ve skutečnosti zajímá nejvíc, je rozhraní mezi realitou a iluzí. A bylo to tak vždycky.“