MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2018 květen

Jan Boháč

Přestože mu letos bude čtyřicet, umělecké absolutorium si odbyl teprve před třemi lety. Jan Boháč se věnuje citlivým tématům a situacím, kdy jedinec prostě dál už nemůže. Nenavádí nás ani nešokuje emocemi, raději staví diváky do pozice, kdy si musejí cestu k tématu najít sami.

„To je ten hasič?“ tázal se mě jednou kamarád, který se snažil pochopit, o čí výstavě to mluvím. Identifikace umělců a umělkyň skrze aktivity nebo v tomto případě povolání mimo umělecký kontext (čím dále od „vydělávám si na chleba grafikou“, tím lépe) je samozřejmě běžná praxe. V případě Jana Boháče (*1978) má ale jeho působení v Hasičském záchranném sboru hl. m. Prahy svůj vlastní a podstatný význam. Autor přiznává, že když před deseti lety dělal přijímačky do ateliéru sochařství Vysoké školy uměleckoprůmyslové, Jiřímu Beránkovi se právě „hasičství“ hodně líbilo a bylo jedním z důvodů, proč Boháč dostal jako tehdy již třicetiletý uchazeč šanci studovat umění. Schopnosti a zkušenosti, které Boháč upotřebí jako hasič (tedy nutnost naučit se postupy, které pomohou najít správnou cestu při rychlém rozhodování se ve stresové situaci, ale i třeba důkladná znalost zákroků první pomoci nebo i jen vytrénovaná schopnost zůstat v klidu za jakýchkoliv okolností) využívá též jako operátor tísňové linky 112, kde patnáctým rokem pracuje. Případy, situace a způsoby komunikace, s nimiž se při práci setkává, pak zpracovává ve svých uměleckých dílech. Práce s prostorem a modelování situací je především prostředkem ke kladení otázek a socha mu slouží jako partner do vnitřní diskuse o tom, co si počít. Boháč nikdy neždíme z návštěvníků emoce, nesnaží se moralizovat, ale nenabízí ani útěk nebo jiné řešení situace. Podobně jako na lince 112, i ve svých výstavách prostě před návštěvníka postaví (modelovou) situaci a nechá ho přemýšlet, bloumat, potápět se v pochybách: „Jak bych se sám/sama zachoval/a? Za který konec to vzít?“

Těmito otázkami se zabývala například jeho diplomová práce. Vystavil ji v Galerii Kostka pod názvem Hlášení Šeherezádina bratra (2015). Vycházel přitom z konkrétního případu, kdy na krizovou linku po dlouhou dobu volal stejný člověk s podobným, ale pokaždé trochu jiným příběhem. Výsledná instalace představovala několik soch – postav, které jako by odrážely představy, které si Boháč jako telefonista o volajícím dělal. Nabízela se tak i otázka, kolik identit můžeme mít, než se nad tím naše okolí začne pozastavovat.

S tématy z krizové linky pracoval Boháč i v nedávné samostatné výstavě ve školní Galerii UM. Vycházel zde z opakovaných případů, kdy se volající ptá, zda může spáchat sebevraždu. Boháč vyšel z otázky „můžu?“ a pracoval s ní v instalaci (připomínala ucho operátora nebo otazník). Boháč typicky převádí tento uzel běžných otázek provázaných s množstvím společenských problémů, infrastrukturou jejich možných řešení a celým systémem, který ony problémy koneckonců vyvolává, do prostorové instalace. Zatím posledním příkladem byla výstava Silné a slabé karty v Pragovka Gallery (2018, spolu s Jonášem Richterem). V ní se oba umělci snažili pochopit, co je nezbytné pro navázání dialogu s lidmi šířícími nenávist a xenofobii. Odlehčenou verzi téhož přístupu pak bylo možné sledovat v projektu Nerozumíš tomu? Zavolej na tranzitdispečing (2015), který byl realizován v rámci open callu Tranzitdisplay na nové formy zprostředkování umění. Jak název napovídá, na dispečink, kde se střídali kurátorky a kurátoři současného umění, mohli lidé odkudkoliv zavolat a nechat si poradit, co si mají počít v těžké situaci, kdy nevědí, co vidí. Instalace se změnila v propojení telefonní linkou, struktura situace zůstala. Jsme to my, diváci, kdo rozhoduje o tom, co se bude dít.

Ačkoliv Boháče přijímal na UMPRUM ještě Beránek, od prvního semestru jej už nahradil Kurt Gebauer a od následujícího pak osiřelý ateliér dva roky vedl Krištof Kintera. „Učil nás věci dokončovat, to byl vlastně hlavní rozdíl v přístupu,“ zamýšlí se nad tím Boháč. To už ale jako vedoucí ateliéru nastoupili Edith Jeřábková a Dominik Lang, a Boháč tak mohl ono dokončování propojit s dalšími podněty. Příklady bylo možné vidět ve výstavě Věčný oheň, smutný kuchař, clona (2014, Galerie Entrance), kde v duchu své pověsti hasiče tavil plasty, a ještě jinak potom na výstavě Dámské a pánské oddělení (2014, v Galerii Jelení), kde se nechal fascinovat meziválečným Zlínem a jeho obuvnickým průmyslem. Formálně „dokončená“ byla i zmíněná diplomová práce. Tu už ale připravoval pod vedením tandemu Edith Jeřábkové a Dominika Langa.

Střet mezi hotovým a modifikovatelným vyostřil Jan Boháč v několika objektech ze sypané sádry. Poprvé je vystavil na skupinové výstavě Nejlepší krejčí ve městě (kurátorka Edith Jeřábková, Hunt Kastner, 2015), samostatně pak v žižkovském Atriu (Nákaza, 2017). Jak sám tvrdí, zjistil, že s touto technikou, jež tvoří svůdně krásné objekty, ale je velmi omezující co do výrazu, ho vlastně pracovat nebaví.

Spolu s tématem dizertačního uměleckého projektu se tak vrátil k napětí vyhrocených mezilidských situací. „Původně měla být tématem autonehoda jako specifická situace, se kterou je možné se celkem často setkat. Zajímá mě, jak kdo reaguje, ale i prostorově – co a jak v takové chvíli vypadá,“ vypráví s jistým odstupem Boháč. „Za ten rok jsem ale už zjistil, že je potřeba to zobecnit. Tak jsem to zjednodušil na nehodu, zatím neurčenou. Zajímá mě ta krizová situace, ale i ten prvek náhody, který se s tím pojí.“